Zašustí tráva…. Ne, je to jen vítr. Ať oči napínám sebevíc, nevidím v šeru žádný pohyb, nic nepřechází travnatou planinu. Hroší mručení nabírá na intenzitě, občas je doplněno šplouchnutím vody. Znovu zašustí tráva ve větru, přidá se pár lístků na keři vedle mně. Ranní chlad se mi zakusuje do těla, bundu si zapínám až ke krku. Vítr utichá a nastává několik vteřin ticha. Znovu zašustí tráva, od vody zamručí hroši.
Zápisky z cest
Příspěvky
„Jo, a celou dobu na břehu řval a ječel, dokud jsme pro něj nepřijeli“ směje se Neven a ze tmy svítí jeho bílé zuby.
„A co ti sloni?“ „Jak jsi myslel to – nedbaje na slony - ?“
„Sloni jsou lekaví. Špatně vidí. A taky stojí nehnutě mezi křovinami. A když se jdeš třeba vyčůrat, nebo proběhneš blízko něj, slon se může leknout a pak se může rozhodnout útočníka zadupat.“
Za zády se mi ozve decentní zatroubení, které mne vytrhlo od fotografování a bezpečně zahnalo všechny motýlky na nejbližší křoviska. Ohlédnu se a od volantu džípu se na mě usmívá chlapík. Omlouvá se za vyrušení při focení, ale že by přeci jenom rád projel. Ani jsem si neuvědomil, že jsem se plazením plížením v zápalu focení dostal na písčitou cestu, kterou zřídka, ale přeci jenom občas někdo používá.
Nastavuji čas závěrky na osm vteřin a tisknu knoflík na dálkovém ovládání. Doufám, že se nosorožec nepohne a bude spolupracovat. Vteřiny se vlečou, mám pocit, že nedýchám. Druhé cvaknutí závěrky oznamuje, že osm vteřin uplynulo. Nosorožec nezklamal. Stále stojí nehnutě a pije.
Jsem zpátky na své plastové židli, v ruce hrnek kafe. Kecal bych, kdybych nepřiznal, že panika dostupuje vrcholu. Letadlo fuč, další někde ve vzduchu, batoh kdoví kde.
Světlo odhaluje detaily. Duny nejsou jen hromady písku. Na úbočích, kam vítr přináší vlhkost, roste sporá tráva. Drobné písečné laviny se sesouvají dolů. Písek je protkán stopami od jednorožců. Vítr a jazyky sesouvajícího se písku je vymažou a písek bude připraven pro nové vzory. Nízké slunce vykresluje každou písečnou vlnu, každá nerovnost je zdůrazněna stínem. Barevné divadlo pokračuje.
Kolem dokola je zlato. Prý neskutečné množství zlata. Garimpeiros živoří týdny v blátivé džungli, celé dny propírají písek z řek, přespávají ve vlhkých chatrčích, kde není nouze o štíry a moskyty. Zlato se tu nerýžuje klasickým způsobem. Zlatinky jsou moc malé. Prostě se naplaveniny smíchají se rtutí a vzniklý amalgám je nad ohněm zahříván až do úplného odpaření rtuti. Zbyde čisté zlato.
V noci poletují sněhové vločky a stany jsou ráno pokryty vrstvičkou ledu. Kolem tábora leží sníh, který v ranním slunci rychle taje. Obloha je modrá, bez jediného mráčku. Noční bouře je pryč. Rušíme tábor a znovu šplháme vzhůru. Boty kloužou a smýkají se po kluzkých a vratkých kamenech. Sluneční paprsky nepříjemně bodají a pot se z nás jen řine.
Další vesnice. Podobná jak vejce vejci té předchozí. Jen tady pobíhá víc hladových psů. Kolem jsou stále dobře patrné staré zavlažovací kanály, sloužící po stovky let. Na políčkách, položených na strmých svazích, se pilně pracuje. Využívá se opravdu každá mýtinka. Příkré kopce kolem jsou porostlé hustým lesem. Řídký vzduch je tu přesycen vlhkostí a spolu s pálivým sluncem vytváří špatně dýchatelnou směs.
„Vidíš, sáhibe, naja tančit“, huláká Indar a zuby se mu v úsměvu lesknou na slunci. Kobry se pohybují naoko líně, rozvláčné pomalé pohyby, které vůbec nenaznačují tu mršťnost, s jakou dokáže had zaútočit. Když Indar zase přetáhnul podle něj línou kobru píšťalou, ta z vedlejšího košíku se nahnula jen nepatrně víc takovým pomalým, ale cíleným pohybem.