O dvacet let později Dr. Emil Holub mapuje Viktoriiny vodopády a jejich okolí. Pod názvem „Podrobná mapa slapů Viktoriiných v řece Zambesi“ vyšla v cestopise „Sedm let v Jižní Africe“ a byla to vůbec první podrobná mapa tohoto místa. Dr. Holub popsal i život a kulturu zde usazených kmenů Lozi, jejichž současníci z Holubových zápisků čerpají informace o historii svého národa.

Jedenáctého září erupce zesílila. Ze Santa Cataliny teče láva do Mazy, pokrývá celou oblast a směřuje k moři. Šest nepřetržitých dnů praskala zem a za hrozného hluku vznikaly nové krátery. Na hladině moře se vznášelo obrovské množství mrtvých ryb, stejné množství bylo vyhozeno na břeh. Pak se vše uklidnilo a zdálo se, že erupce skončila.

Nosorožci jsou druhými největšími suchozemskými savci Afriky. Nosorožec bílý dosahuje váhy až 3,7 tuny při délce 4,8 metru a výšce 1,9 metru. Nosorožec černý je menší, dosahuje váhy 1,5 tuny, délky 3,8 metru a výšky 1,7 metru. O co je menší, o to víc je nervní a proto byl v minulosti preferován lovci jako lepší trofej z Big Five.

„Kurva děcka do prdele kde všichni jste? Já už mám druhé pivo, furt čučím na letadla a tady nikdo.“

Stejným směrem jako lvi směřovalo i hejno klubáků. Tito pěvci se živí parazity přisátými na kůži velké zvěře. Pro svou péči při odstraňování klíšťat a jiné havěti jsou tolerováni všemi zvířaty, na kterých se živí, jen sloni je vehementně odhánějí. Asi vědí, že ta péče klubáků není zase až tak nezištná, protože tihle ptáčci vedle odstraňování parazitů také úmyslně způsobují svými zobáky krvácející ranky a pak si pochutnávají na vytékající krvi.

Nový druh, nová láhev. Na větvičce přistál rybařík jižní. Chvilku se rozhlíží a pak se vrhne za kořistí dolů k hladině. Znovu usedne na větvičku, ale vzápětí odlétá, vyplašen vynořeným hrochem. K prvnímu hrochovi se přidává druhý a třetí, jejich frkání duní vzduchem a rozevřené růžové tlamy svítí v šeru.

Jiná situace je v divočině. Na řece Chobe se s lodičkou můžete ke slonům dostat velmi blízko. Tak blízko, že slony i cítíte. Skupiny slonů se krmí trávou na březích a fotografů si nijak nevšímají. Na Zambezi zase sloni přetahují z pevniny na ostrůvky za chutnější potravou a tak není nouze potkat je při brodění řeky mezi ostrovy.

Hledíme si z očí do očí. On s drzým pohledem a poškubávajícím svalstvem, já se směsí strachu a zvědavosti. Hora svalů přežvykuje a nespouští mě z očí. Jeho sebejistota je podepřena dalšími svalovci za jeho zády. Zřetelně cítím jejich pach. Kdybych se natáhl, dokázal bych ho zatahat za rohy. A toho na druhé straně auta plácnout přes zadek. To by bylo asi to poslední, co bych v životě udělal.

Na obloze se objeví malý bod, který se vytrvale přibližuje. Klapot rotoru zesiluje a z malého vrtulníku se naklání chlap v uniformě s dalekohledem u očí a s puškou na kolenou. Bernet zastaví landrover tak, aby na nás tři uvnitř bylo dobře vidět. Chlapík nás chvilku pozoruje, pak mávne a vrtulník se nakloní na stranu a odlétá.

Chlápek z člunu od Pabla vyskočí s puškou na břeh a okoukne nejbližší okolí. Když se vynoří z džungle, dává pokyn a na břeh můžou i ostatní. Zastávka je krátká a nikdo zbytečně nemluví. Dolít benzin, vypustit močák, protáhnout nohy, napít se, sníst hrst vařených fazolí s několika plackami a už „staroch“ startuje motor a pomalu kormidluje na volnou řeku.