Stádo na protějším břehu je nervózní. Cítí nebezpečnou překážku, ale pud je vede dál. Menší skupinky pobíhají po břehu a už už to vypadá, že některá skupinka zabočí k brodu a strhne s sebou ostatní pakoně k přechodu řeky, když se náhle zastaví a začne se pást. Další a další proudy přicházejících pakoňů plní jižní břeh. Mám prst na spoušti a čekám, že každou vteřinu se stádo vrhne do vody přímo před mým objektivem. Břeh tu je sešlapaný milióny kopyt do mírného svahu a nehrozí tu pád ze strmého břehu.

Kdo četl knihu Ernesta Hemingwaye „Zelené pahorky africké“, tak toto je to jezero, které ve své knize popisuje jako nejkrásnější v Africe. A v parku v sedmdesátých letech dvacátého století působil Dr. Iain Douglas-Hamilton, který se zasloužil o zvýšenou ochranu sloní populace v Tanzánii i Keni. Do výzkumu zavedl nové metody identifikace slonů a sledování jejich migrace pomocí srovnávacích fotografií, rádiového monitorování i letecké sčítání stád. Jeho kniha „Obklíčeni slony“ popisuje jeho život a výzkum v blízkosti jezera a stala se volným námětem pro stejnojmenný film.

Silnice tu jsou písečné, vylepšené ostrými kameny. Projíždíme vesnicemi, kde jsou jednoduché domky postaveny většinou z betonových prefabrikátů se střechami z vlnitého plechu. Ty lepší stavby mají i omítku a fasádu pomalovanou reklamními nápisy. Ty horší jsou jen z prken, nebo tenkých kmínků s mezerami vymazanými hlínou.

Z hlavních ulic vybíhají do stran úzké ulice a uličky, ztrácející se ve stínech sousedních budov a stříšek stánků. Jsou úzké, vyšlapané v prachu a spíš než jako boční ulice vypadají jako vchod do nějakého dvora, nebo vyschlé koryto potoka. Každý tu něco prodává, každý něco kupuje. Je to neskutečný pestrobarevný mumraj, doprovázený troubením aut a motorek, voláním prodavačů a pokřiky řidičů Tuk Tuků a Dalla Dalla. Nad tím vším se chaoticky křižují elektrická vedení od sloupů k budovám a od budov k dalším stavbám.

V okolí bažin Mandusi je tráva sytě zelená. Ráj vodních ptáků, kteří se brodí mělkou vodou a v honbě za potravou se proplétají mezi vysokými stébly travin a rákosu. Na pevném zeleném břehu se pasou impaly společně se zebrami. Vodou se k nim nenápadně blíží tři hyeny. Působí jako psíci, kteří jsou překvapeni tím, že voda je mokrá. Ale zdání klame, jsou to skvělí lovci a brzy zaútočí z nečekaného směru. Ve vzduchu jsou hejna malých ptáků, která hodují na travních semínkách nebo na hmyzu ve zvířecích výkalech.

Scházíme do mělkého údolíčka. Krajina je lehce členitá, porostlá křovinami a stromy. Baobaby už shodily listí a jejich tmavé kmeny kontrastují se šedivou kůrou nízkých křovin a akácií. Pod nohama skřípe nažloutlý písek, který o kus dál přechází v načervenalý.  Ve starém baobabu je dutina, kudy se Hadza při sběru medu dostávali ke sladkému úlovku. Včely strom opustily a v dutině občas přespává hlídka.

O dvacet let později Dr. Emil Holub mapuje Viktoriiny vodopády a jejich okolí. Pod názvem „Podrobná mapa slapů Viktoriiných v řece Zambesi“ vyšla v cestopise „Sedm let v Jižní Africe“ a byla to vůbec první podrobná mapa tohoto místa. Dr. Holub popsal i život a kulturu zde usazených kmenů Lozi, jejichž současníci z Holubových zápisků čerpají informace o historii svého národa.

Jedenáctého září erupce zesílila. Ze Santa Cataliny teče láva do Mazy, pokrývá celou oblast a směřuje k moři. Šest nepřetržitých dnů praskala zem a za hrozného hluku vznikaly nové krátery. Na hladině moře se vznášelo obrovské množství mrtvých ryb, stejné množství bylo vyhozeno na břeh. Pak se vše uklidnilo a zdálo se, že erupce skončila.

Nosorožci jsou druhými největšími suchozemskými savci Afriky. Nosorožec bílý dosahuje váhy až 3,7 tuny při délce 4,8 metru a výšce 1,9 metru. Nosorožec černý je menší, dosahuje váhy 1,5 tuny, délky 3,8 metru a výšky 1,7 metru. O co je menší, o to víc je nervní a proto byl v minulosti preferován lovci jako lepší trofej z Big Five.

„Kurva děcka do prdele kde všichni jste? Já už mám druhé pivo, furt čučím na letadla a tady nikdo.“