Je počátek srpna. Zimní slunce se sklání k západnímu horizontu a jeho záře slábne v podvečerních mracích. Savana je poseta černými tečkami pakoňů směřujících na sever k řece Mara. Pohybují se za bručivých zvuků v zástupech svým charakteristickým klusem a v několika proudech, které se spojují, nebo rozdělují zcela chaoticky, nebo snad podle překážek na cestě.

                  Motor našeho landroveru tiše přede v nízkých otáčkách. Jsme obklopeni jedním z proudů rohatých hlav a pomalu s ním sjíždíme do rozlehlého mělkého údolí mezi řídké stromy. Skrz šedivá oblaka dopadají na krajinu zlaté paprsky slunce. Občas se mezi tmavými těly objeví bílé a černé zebří pruhy. Malá skupinka slonů si jde svým směrem napříč putujícími přežvýkavci. Široko daleko není vidět ani stopy po jiném voze. Jsme tu jen my a tisíce zvířat, kam až oko dohlédne. Nádherná večerní pohoda, jako z počátků objevování Afriky

    Po obloze krouží několik supů, postupně se snášejících k jednomu místu v savaně. Další supi poposedávají na větvích blízkých akácií. Objekt jejich zájmu leží v trávě kousek pod nimi. Bílé kosti se zbytky červeného masa svítí ze zelenožluté trávy. Černá srst s bílými pruhy prozrazuje, že obětí lovu byla zebra. Kolem mršiny nedočkavě poposedávají nejodvážnější supi a čápi marabu. Čekají, ale blíž se neodvažují. Až pohyb, kdy se pohne celá mršina prozradí, že je zde silnější strávník. Hyena trhá maso a hlasitě drtí kosti svými čelistmi.

                Když se nějaký sup přiblíží příliš blízko, prudce se po něm ožene. Ale supi i čápi jsou stále dotěrnější úměrně tomu, jak se jejich množství zvyšuje. Hyena to vzdává a s kusem masa v tlamě přenechá mršinu dalším hodovníkům. Zbytky zebry mizí pod záplavou peří a jen občas se objeví zkrvavená hlava marabua, nebo supa. Pleskají křídla, je slyšet klapání zobáků a zvuky vydávané ptačími hrdly. Roztažená křídla, syčení a výpady zobákem, začínají první boje o potravu. Náhle se všichni ptáci prudce vznesou a přistanou v trávě dál od mršiny. Nad stébly se objeví žíhaná ouška, hnědá očka a černý čenich, pečlivě hodnotící situaci. Další hyena si přišla pro svůj díl. Nevím, jestli je ještě hladová, nebo ji jen těší plašit ostatní mrchožrouty.

* * * * *

                Každoroční, více než osm set kilometrů dlouhý pochod obrovského stáda pakoňů je největší migrací savců na Zemi. Načasování migrace se shoduje s příchodem dešťů a dostupností potravy. Do pohybu se dávají přibližně dva milióny pakoňů, ke kterým se přidává až milión zeber, impal a gazel. A celé toto třímiliónové stádo se pohybuje ve směru hodinových ručiček z jihu k západu, na sever a zpět na jih.

     Velká migrace začíná každoročně na jihu Serengeti, kde se v období mezi lednem a březnem narodí v krátkém čase tří týdnů na pět set tisíc telat pakoňů. Stáda tu vyčkávají na zazelenání nízkých, ale výživných travin během krátkého období dešťů. Nízká tráva neposkytuje dostatek úkrytů pro dravce, a tak je toto místo nejbezpečnější pro telení a odchov mláďat. Nicméně přítomnost mnoha zranitelných mláďat zaručuje predátorům úspěšný lov.

                Poté, co pakoně v únoru či březnu porodili mláďata, se velká migrace dává do pohybu. Kolem dubna se stáda přesouvají na severozápad směrem k čerstvějším travám centrálního Serengeti. V tomto čase se k migraci přidávají i tisíce zeber a menší skupiny antilop. Zebry mají lepší zrak a pakoně výborný sluch a čich, takže společně mají vyšší šanci včas zjistit přítomnost predátorů. Dalším příkladem symbiózy je spásání trávy. Zebry spásají trávu jen do určité výšky a tím ji zpřístupní pakoňům. Po nich se k travnímu porostu dostávají antilopy, které spásají trávu až u země.

V květnu se stáda pakoňů táhnou v délce několik kilometrů a postupně se začínají shromažďovat v oblasti Moru Kopjes. Zde začíná koncem května období páření a samci pakoňů mezi sebou soupeří o samice. Pohyb stád během této doby pokračuje volným tempem, všude po pláních je nespočet pasoucích se pakoňů, zeber a gazel.

V červnu migrace postupně nabírá na síle a pakoně se začínají shromažďovat v západním Serengeti. Nyní můžeme vidět jeden z největších přírodních divů. Více než dva miliony pochodujících zvířat v koloně dlouhé až čtyřicet kilometrů. Stáda se shromažďují v obrovských počtech podél ramen hlavního koryta řeky Grumeti. To je první velká překážka na trase a aby mohla stáda pokračovat v cestě, musí řeku překročit. Přechod Grumeti není tak dramatický, jako přechod řeky Mara, přesto dost pakoňů padne za oběť krokodýlům, či si srazí vaz, nebo polámou končetiny při skoku ze břehu do vody. Stáda mohou na jižním břehu Grumeti vyčkávat až dva týdny, než řeku překročí.

                Stáda se přesouvají dále na sever a koncem července, či počátkem srpna narazí první vlny pakoňů na další velkou překážku, řeku Mara. V letech s vysokým průtokem vody je překročení řeky velmi dramatické a stáda často propadají panice. Pády ze strmých břehů, silný proud, ostrá skaliska a útočící krokodýli si vybírají krutou daň. Ale i v letech s nízkou hladinou není přechod řeky nijak jednoduchou záležitostí. Po překonání strmých břehů a říčního proudu stáda zamíří na severozápadní pláně a do rezervace Masai Mara v Keni. Avšak téměř polovina pakoňů zůstává na tanzanské straně v oblasti Mara Serengeti a menší stáda o stovkách jedinců překračují opakovaně řeku Mara tam i zpět bez zjevného důvodu.

                V říjnu se stáda vracejí zpět přes řeku Mara a v listopadu se pomalu přesouvají přes pláně Lobo dál na jih na pastviny s krátkou trávou a na teletiště kolem Ndutu. Tady velká migrace pomyslně končí, aby za pár týdnů opět pokračovala ve svém neustávajícím pohybu.

* * * * *

                V noci táborem prochází stádo zeber. Jejich kopyta hlasitě drtí stébla krátké suché trávy. To je ten zvuk, který mě probudil. Frkání se ozývá hned za stanovým plátnem a opravdu, když odhrnu stanový dílec, zebru bych si mohl pohladit. Stříbřitá záře hvězd a nažloutlý svit Měsíce v první čtvrti osvětluje stromy a křoviny kolem tábora. Vzduch voní vlhkostí a nocí se nese vzdálený řev lva i charakteristické chechtání hyeny. Škálu zvuků doplňuje cvrčivý bzukot mnoha hmyzích jedinců přerušovaný blízkým dusotem kopyt. Několik hodin přicházejí další a další zebry a pomalu se pohybují táborem. Nevím, jestli teď v noci hledají potravu, nebo se jen přesouvají na lepší místo. Někdy se nějaká zebra přiblíží tak blízko, že se otře o stan a pak poděšeně se zafrkáním uskočí. Teprve když na východě začne obloha růžovět, jako by se stádo rozplynulo ve zbývajícím šeru. Nebýt hromádek trusu kolem stanu, myslel bych si, že to byl jen sen.

                  Rodí se další nádherný den v severním Serengeti. Slunce ozařuje zlatavými paprsky stromy a křoviny. Chladný vzduch voní rosou. Je naprosté bezvětří, a přesto se před námi ve vzdálenosti několika málo kilometrů zvedá obláček prachu a bezpečně nás naviguje k cíli.

                Vracíme se ke stádu pakoňů, které jsme sledovali poslední dny. Jeho cestu prozrazují tisíce a tisíce otisků kopyt, ještě nezahlazených deštěm. Stádo směřuje na sever a my se k němu brzy připojíme.

                Z trávy trčí ohlodaná žebra. Na zbytcích mršiny již pilně hodují supi. Tentokrát to jsou zbytky pakoně, který padl za oběť nočnímu útoku. Někde poblíž tu odpočívá lví smečka, ale s plnými břichy teď bude rozvalená v nažloutlé trávě, nebo pod nízkými křovinami a pokud se nepohne, bude naprosto neviditelná.

                Pakoně jsou všude kolem nás. Stádo se pomalu posouvá při spásání trávy směrem k řece za neustálého vydávání zvuků „gnuu gnuu“, frkání, nebo bučení. Celá ta masa se posouvá zdánlivě chaoticky a bez nějakého vůdčího jedince. Některé menší skupinky se pohybují napříč hlavnímu proudu, nebo dokonce proti směru pohybu. Přesto se stádo jako celek pomalu posouvá k řece, sledováno predátory i mrchožrouty čekajícími na svou příležitost.

                Když první jedinci dosáhnou břehu řeky, zastaví se mezi nízkými křovinami. Počet pakoňů se postupně zvyšuje, až to vypadá, že zadní řady natlačí ty přední ze srázu do řeky.

* * * * *

                Mám výhled přímo na řeku, kde se na protějším břehu shromažďují pakoně při své cestě na sever. Zdá se, že přechod řeky velkým stádem budu mít přímo před očima. Otisky tisíců kopyt v rozměklé hlíně u vody jsou důkazem, že tu jiné stádo přecházelo řeku včera. Migrující pakoně řeku pravidelně překonávají na několika místech. Každý rok si vybírají stále stejné přechody a jakmile se pro konkrétní brod rozhodnou, opakovaně se sem vracejí bez ohledu na to, že se třeba změnilo koryto řeky, nebo břeh a brod se tak stal více nebezpečným.

                Stádo na protějším břehu je nervózní. Cítí nebezpečnou překážku, ale pud je vede dál. Menší skupinky pobíhají po břehu a už už to vypadá, že některá skupinka zabočí k brodu a strhne s sebou ostatní pakoně k přechodu řeky, když se náhle zastaví a začne se pást. Další a další proudy přicházejících pakoňů plní jižní břeh. Mám prst na spoušti a čekám, že každou vteřinu se stádo vrhne do vody přímo před mým objektivem. Břeh tu je sešlapaný milióny kopyt do mírného svahu a nehrozí tu pád ze strmého břehu.

                Asi pět, šest pakoňů se oddělilo od stáda a cvalem běží po svahu k řece. Ale těsně před vodní hladinou se otočí a běží zpět do kopce za ostatními. Podobné výpady se opakují poměrně často, pakoně si tím možná dodávají odvahy, nebo čekají na toho pravého vůdce, který se vrhne do vody a stádo ho bude následovat.

                V rozpáleném autě se čas vleče. Kromě občasných klamných výpadů několika jedinců k říčnímu břehu se nic akčního neděje. Mezi stromy a křovinami se černají hřbety tisíců a tisíců pakoňů, vířících svými kopyty prach. Mezi nimi se pomalu šinou mohutní sloni, nikam nespěchající. Husice nilské se promenádují na mělčině, po obloze krouží orel a slunce dál rozpaluje vzduch.

                Uplynula další hodina. Stádo pakoňů jako by prořídlo. Protější břeh není tak přeplněn a pakoně se pokojně popásají. Jako by se ta ranní vlna migrující zvěře zarazila o řeku Mara a pomalu se stáhla zpět na volné pastviny.

                Ručičky na hodinkách se znovu posunuly a na protějším břehu se tísní opět tisíce pakoňů. Nervozita je z nich přímo cítit! Malé skupinky se pouštějí k vodě, aby se vzápětí otočily a vrátily se ke stádu. Jiná skupina pakoňů se pohybuje na okraji strmého břehu, ale všichni se neustále stáčejí k mírnému brodu, co mám přímo před objektivem.

                A najednou, jako by se protrhla hráz a masa černých těl skáče a padá ze strmého břehu do vody. Bohužel se to vše odehrává pár stovek metrů proti proudu řeky. Takže rychle nastartovat a najít mezi pobřežními křovinami místo s výhledem na řeku.

                Na břehu řeky se spojují dva proudy migrujících pakoňů, aby společně překonaly vodní tok. První část zvířat sbíhá úzkou, relativně bezpečnou úžlabinou, kdežto ta druhá, větší část, se vrhá z několikametrového srázu. Skoky se často mění v pád, kopyta se neúspěšně pokouší zachytit na strmé stěně. Některé kusy se převracejí na záda a kloužou po hlavě dolů k řece. Hnědý prach víří ve vzduchu, aby se smíchal s vodou pěnící pod kopyty zvířat.

                Další a další pakoně se vrhají do hlubiny, vedeni svým pudem, nebo tlačeni zadními řadami. Voda je tento rok nízká a hladina jim dosahuje pod břicho. Nemusí plavat a zápasit se silným proudem. Přesto je občas nějaký kus unášen proudem, když si srazil vaz, nebo zlámal nohy. To je příležitost pro velké krokodýly, kterým stačí jen čekat, až jim proud přinese potravu před tlamu.

                První skupinky ze stáda dosáhly severního břehu a za dupotu kopyt vbíhají po svahu na pláně Mara Serengeti. Na jižním břehu přetrvává tlačenice a další a další pakoně se vrhají ze srázu. Vzduch je plný prachu, vodní tříšť je rozstřikována kopyty a proud tmavých těl křižuje řeku Mara. Telata se snaží držet krok s dospělými a vrhají se za nimi ze břehu do vody. Jako by stádo zachvátila panika, nebo extáze, další a další kusy skáčou do hlubiny, i když jen pár stovek metrů po proudu je pohodlný brod s mírnými svahy. A proud unáší další bezvládné tělo, které se v zákrutu řeky zachytí na mělčině vedle nafouknuté mršiny z předchozího dne. Ale tisíciletý pud je silnější než strach, a tak se další a další stovky pakoňů vrhají ze srázu do vody.

                Toto úžasné divadlo trvá sotva půl hodiny. Najednou je ticho, až bolí uši. Není slyšet žádný dupot kopyt, frkání, nebo mručení, žádné cákání vody ani údery těl padajících do bláta. Je klid. Jen někde v křoví se ozývají melodickým hláskem nějací opeřenci. Prach pomalu usedá a vzduch se pročišťuje. Na protějším břehu se pase několik pakoňů, ke kterým se pomalu přidávají nově příchozí z jiné části stáda, která právě doputovala k řece Mara. Až se zítra břeh zase naplní, vrhne se masa dalších tisíců a tisíců pakoňů ze strmých srázů do řeky ve snaze dostat se na pastviny plné čerstvé trávy dál na severu.

* * * * *

                Při přechodu řeky Mara každoročně uhyne přibližně šest tisíc kusů pakoňů. Ačkoliv se to zdá jako velké číslo, je to jen zlomek procenta z počtu zvířat ve stádě. Rozklad těl uhynulých zvířat dodává do vody důležité živiny, které jsou klíčovými látkami jak pro vodní, tak pro suchozemské organizmy v okolí řeky Mara.