Scházíme do mělkého údolíčka. Krajina je lehce členitá, porostlá křovinami a stromy. Baobaby už shodily listí a jejich tmavé kmeny kontrastují se šedivou kůrou nízkých křovin a akácií. Pod nohama skřípe nažloutlý písek, který o kus dál přechází v načervenalý.  Ve starém baobabu je dutina, kudy se Hadza při sběru medu dostávali ke sladkému úlovku. Včely strom opustily a v dutině občas přespává hlídka.

Afrika je jako kousnutí mouchou Tse-Tse, jako malárie, nebo jako horečka Dengue. Jakmile se člověku jednou dostane pod kůži, už tam zůstane a nerozředí ji sebelepší alkohol. Nákaza se opakovaně vrací a dočasným lékem je jen další cesta do rozpálených pouští, deštných pralesů, na rozsáhlé svany, nebo na vrcholky rozeklaných hor. To pak nákaza dočasně ustoupí, aby se za několik měsíců, nebo let, znovu přihlásila. A letos mě tahle nákaza opět skolila. Batohy jsou zabaleny, fototechnika připravena, sedm měsíců plánování a domlouvání uplynulo jako voda. Tak tedy vzhůru z rozpálené Evropy do země baobabů, mezi lid kmenů Masajských.

O dvacet let později Dr. Emil Holub mapuje Viktoriiny vodopády a jejich okolí. Pod názvem „Podrobná mapa slapů Viktoriiných v řece Zambesi“ vyšla v cestopise „Sedm let v Jižní Africe“ a byla to vůbec první podrobná mapa tohoto místa. Dr. Holub popsal i život a kulturu zde usazených kmenů Lozi, jejichž současníci z Holubových zápisků čerpají informace o historii svého národa.

Jedenáctého září erupce zesílila. Ze Santa Cataliny teče láva do Mazy, pokrývá celou oblast a směřuje k moři. Šest nepřetržitých dnů praskala zem a za hrozného hluku vznikaly nové krátery. Na hladině moře se vznášelo obrovské množství mrtvých ryb, stejné množství bylo vyhozeno na břeh. Pak se vše uklidnilo a zdálo se, že erupce skončila.

Tam, kde byla zmrzlá hlína, teď kloužu mazlavým blátem. A kloužu čím dál tím rychleji, až se neudržím na nohách a jedu po zádech jako po klouzačce. Tuhle zběsilou jízdu se snažím korigovat a brzdit stativem, na kterém trůní foťák s těžkým objektivem a fotografickou sestavu chráním vlastním tělem před pádem, blátem a otřesy. Takže se otloukám sám o různé kameny a kmeny malých stromků, foťák hrdě nad sebou.

Na dobré fotografické počasí jsem si musel počkat víc než 20 dní. Až po polovině ledna se obloha vyjasnila, rtuť teploměru se krčila kousek nad -10 stupni a co víc, tohle počasí vyšlo na sobotu! V pátek večer jsem si přichystal nádobíčko, zkontroloval místo na kartách, nabití akumulátorů, připravil opravdu teplé oblečení pro několikahodinové sezení / ležení u rákosí a tentokrát přibalil i termosku s čajem.