Airbus South African Arways se přibližuje na finále na letišti Victoria Falls. Pod letadlem se v prašném oparu rozprostírá rovinatá buš. Našedlé stromy téměř bez listí kontrastují s rezavou půdou, občas oživenou zelenými křovisky. Dál k horizontu se z roviny zvedá bělejší chomáček, lehce měnící tvar. Tam se nachází puklina, do které se řítí vody mohutné Zambezi.

                Kola podvozku zarachotí po asfaltu a letadlo zastaví na konci dráhy. Tady v Zimbabwe je právě palivová krize, takže na cestující nečekají žádné autobusy, aby je dovezly k příletové hale. Jdeme pěkně po svých po dráze, vítr k nám kromě oblak prachu přináší i pach spáleného kerosinu. V ústrety nám jede bafající traktůrek s vláčkem vozíků na zavazadla. Nedostatek paliva je tak velký, že si airbus veze zásobu kerosinu na zpáteční cestu do Jo'burgu.

                Hala se pomalu plní, jen u přepážky není žádný zaměstnanec, který by vydal vstupní víza. Pravda, provoz na letišti není nijak závratný, tak kam by kdo pospíchal. Po dvaceti minutách přichází uniformovaný úředník s uniformovaným pomocníkem. Jeden vybírá dolary, druhý do pasu lepí víza. A tady je třeba být na pozoru. Jednorázový vstup stojí třicet dolarů, dva vstupy čtyřicet pět a vízum Zimbabwe – Zambia je za padesát. Ale k němu je potřeba vízum pro opětovný vstup do Zimbabwe, pokud nepokračujete dál do Zambie. A právě tady může nastat zádrhel, kdy poskytnuté vízum neodpovídá zaplacené částce, protože ten, co vybírá dolary, jen tak na půl pusy říká tomu, co víza vypisuje a nalepuje, o jaký druh se jedná. A vzhledem k tomu, že je ve vybírání poplatků o několik lidí napřed, nalepovač druh víza spíše odhaduje.

                Nám je to celkem jedno, v Zimbabwe se zdržíme jen pár dní a dál pokračujeme po zemi do Botswany, která je hlavním cílem této cesty. Ještě chvilku mačkání a v pase se nám skví barevná nálepka s hologramem a se včerejším datem vstupu. Teď ještě vyzvednout batohy, projít kontrolou ohledně loveckých zbraní, které nevezeme a už jsme před halou, kde vyhlížíme domluvený odvoz do města.

                Dodávka na nás opravdu čeká, ale jak vysvětluje řidič, „protože je krize, tak čeká i na další přílet, aby ušetřil naftu a vzal 4 lidi najednou“. OK, tak čekáme. Slunce postrkuje stíny směrem k východu a u příletové haly se řadí domorodí válečníci ve velurových kožešinách, s bubínky a jinými nástroji, neklamná to známka přilétajícího spoje. Díky zmatkům u vízové přepážky jsme byli o toto ochuzeni, ale ušetřili jsme pár dolarů, které vymáhají po nových cestujících.

                Taxikář nás všechny naskládal do své dodávky a uhání s námi do městečka Victoria Falls, vzdáleného asi osmnáct kilometrů. Poloprázdné silnice nás nijak neomezují a za dvacet minut nás vyklopí u malého hotýlku, aby hned zmizel se zbytkem svých pasažérů v načervenalém oblaku prachu.

                Vodopády nejsou nijak daleko a po asfaltové cestě tam jsme rozhrkaným mikrobusem za pár minut. Victoria Falls National Park je obklopen železným plotem s nezbytným žiletkovým drátem, za kterým rostou poměrně hustě vysoké a sytě zelené stromy. Nic nenasvědčuje tomu, že jsme v blízkosti jednoho z přírodních divů světa.  Dokonce i hluk padající vody splývá se šuměním listí ve větru.

* * * * *

    Když se v listopadu 1855 skotský cestovatel David Livingstone plavil po proudu řeky Zambezi, viděl ve vzdálenosti pěti až šesti kilometrů vystupovat z řeky sloupy páry. Jejich vršky splývaly s mraky, a když zase padaly dolů, činily naprosto věrohodný dojem kouře. K tomu už zdálky slyšel hukot, či hřmění. Přistál u blízkého ostrova (dnes Livingstonův ostrov) a teprve po dalších dvou hodinách pochodu zjistil, co je příčinou tohoto hluku. Řeka Zambezi po té, co líně protéká caprivijskými bažinami, tu v šířce téměř osmnácti set metrů padá do hloubky sto osmi metrů do úzkého klikatého kaňonu, který proud vody vyhloubil v čediči. Pro pozorovatele je zvláštní to, že voda nepadá z nějakého kopce, ale rovná skalní plošina je narušena průrvou, kterou voda odtéká.

    Jako první Evropan tak Livingstone uviděl obrovské vodopády, které pojmenoval, jak bylo tehdy obvyklé, po britské královně Viktorii. Před Livingstonem ovšem pojmenovali domorodci kmenů Lozi tyto vodopády velmi přiléhavým jménem „Mosi-oa-Tunya“, což v jejich jazyce znamená „Kouř, který hřmí“.

    O dvacet let později Dr. Emil Holub mapuje Viktoriiny vodopády a jejich okolí. Pod názvem „Podrobná mapa slapů Viktoriiných v řece Zambesi“ vyšla v cestopise „Sedm let v Jižní Africe“ a byla to vůbec první podrobná mapa tohoto místa. Dr. Holub popsal i život a kulturu zde usazených kmenů Lozi, jejichž současníci z Holubových zápisků čerpají informace o historii svého národa.

    Oba význační cestovatelé zde mají pomník. Dr. Livingstone blízko Devil's Cataract na zimbabwské straně vodopádů, Dr. Holub před muzeem na straně zambijské.

* * * * *

                Viktoriiny vodopády nejsou ani nejvyšší, ani nejširší vodopády na světě. Jsou však klasifikovány jako největší na základě jejich šířky (1 708 metrů) a výšky (108 metrů). Výsledkem je největší plocha padající vody na Zemi. Viktoriiny vodopády jsou zhruba dvojnásobně vysoké oproti Niagara Falls v Severní Americe a více než dvojnásobně široké v porovnání s Horseshoes Falls. Svou výškou a šířkou mohou soupeřit s vodopády Iguazu na pomezí Argentiny a Brazílie.

                Řeka Zambezi od vodopádů proti proudu teče po značnou vzdálenost přes rovnou vrstvu čediče v mělkém údolí ohraničeném vzdálenými a nízkými pískovcovými kopci. Nejsou tu žádné hory, srázy, ani hluboká údolí, pouze plochá náhorní plošina, rozprostírající se stovky kilometrů všemi směry.

                Samotné vodopády jsou tvořeny jediným svislým stupněm po celé šířce řeky, kde voda padá do příčné propasti o šířce 1 708 metrů, vymleté vodami podél lomové zóny čedičové plošiny. Veškerý objem vody proudí pryč jediným východem, sto deset metrů úzkou mezerou, kudy odtéká celý objem řeky do klikaté řady soutěsek pod vodopády.

                Před vstupem do druhé rokle voda vymlela hluboký bazén, zvaný „Varný hrnec“. Za vysokého stavu vody tu jsou obrovské pomalé víry. Občasné mršiny hrochů, krokodýlů, či těla neopatrných turistů stržených dravým proudem, se tu ve vodních vírech převracejí, jako by se vařila v obřím kotli.   

                Na hraně vodopádů jsou dva dostatečně velké ostrovy, které dokáží rozdělit vodní clonu i při plném průtoku řeky. Při menším průtoku rozdělují další ostrůvky vodní clonu na samostatné proudy. Vodopády můžeme rozdělit na čtyři hlavní části. Na zimbabwské straně je to Ďábelský katarakt, Hlavní vodopády, Duhové vodopády a Východní katarakt na straně zambijské.

                Padající voda se tříští do drobných kapiček, které od paty vodopádu vynáší vzestupný proud vzduchu. Tento hřmící kouř, tedy vodní tříšť, běžně stoupá do výšky čtyř set metrů a lze jej spatřit až ze vzdálenosti čtyřiceti osmi kilometrů.  Za úplňku je ve vodní mlze vidět „Moonbow“, tady Měsíční duhu, vznikajících lomem světla, stejně jako duha za dne. Během vysokého stavu vody nelze vidět úpatí vodopádů. To je v tomto období konstantně zahaleno vodní tříští a na zambijské straně tato tříšť stříká vzhůru jako obrácený déšť.

                Ale i za nízkého průtoku nebudete o vodní sprchu ochuzeni. Zejména v oblasti Duhových vodopádů vás pořádná sprcha nemine. Díky neustálé vysoké vzdušné vlhkosti bují kolem vodopádů deštný prales. Takže na fotografy prší jak u vodopádů, tak i pod klenbou lesa, kde voda stéká po milionech listů přesně na fototechniku.

   Horní tok Zambezi byl původně odvodňován řekou Limpopo. Tuto vodní cestu zablokovalo geologické vzedmutí povrchu mezi dnešní Zimbabwe a pouští Kalahari před dvěma miliony let. Vzniklo velké bezodtoké jezero známé pod názvem Makgadikgadi.

   Toto jezero nemělo přirozený odtok a v období před dvaceti tisíci lety začalo přetékat východním směrem a voda si začala prořezávat cestu přes čedičovou plošinu. Takto se začaly formovat Viktoriiny vodopády. Na hraně vodopádů jsou dva dostatečně velké ostrovy, které dokáží rozdělit vodní clonu i při plném průtoku řeky. Při menším průtoku rozdělují další ostrůvky vodní clonu na samostatné proudy. Vodopády můžeme rozdělit na čtyři hlavní části. Na zimbabwské straně je to Ďábelský katarakt, Hlavní vodopády, Duhové vodopády a Východní katarakt na straně zambijské.

   Vznikla soutěska Batoka, v jejímž křivolakém průběhu pod vodopády lze vysledovat jednotlivé předchozí pozice vodopádů. Současná pozice vodopádů představuje osmé stádium. Hmota skály ustupuje rychlostí 7,5 centimetrů za rok. Již nyní je patrné, že další hrana vodopádů se začíná tvořit v místě zvaném Devil's Cataract (Ďábelský katarakt). Erozní hrana vodopádů je zde nejnižší a řeka si zde po celý rok udržuje nejvyšší vodní stav, zatímco zbylá část v zimním období téměř vysychá. Krátké pokračování soutěsky v tomto místě je již patrné. Devil's Cataract je nejzápadnější sekcí Viktoriiných vodopádů. Od zbylých vodopádů jej odděluje Cataract Island (nebo-li Baoruka).

   Viktoriiny vodopády jsou jedno z mnoha míst, o kterých jsem čítával v dobrodružných a cestopisných knihách. Nevěřil jsem, že někdy budu stát na skalní hraně a dívat se do skalní pukliny, kde hluboko dole burácí ohromná kvanta vody, jejichž drobné kapičky mi stékají po těle,smáčí oblečení a kondenzují na fototechnice.

   Lituji jen, že jsem neměl štěstí pozorovat sloní stádo, přecházející mezi břehem a ostrovy po hraně vodopádu, že jsem neviděl „Moonbow“ a že jsem se neprošel po slavném železničním mostě mezi Zimbabwe a Zambií. A jestli mě osud do téhle části světa ještě zavane, pak to vše napravím.