Tam, kde byla zmrzlá hlína, teď kloužu mazlavým blátem. A kloužu čím dál tím rychleji, až se neudržím na nohách a jedu po zádech jako po klouzačce. Tuhle zběsilou jízdu se snažím korigovat a brzdit stativem, na kterém trůní foťák s těžkým objektivem a fotografickou sestavu chráním vlastním tělem před pádem, blátem a otřesy. Takže se otloukám sám o různé kameny a kmeny malých stromků, foťák hrdě nad sebou.

Na dobré fotografické počasí jsem si musel počkat víc než 20 dní. Až po polovině ledna se obloha vyjasnila, rtuť teploměru se krčila kousek nad -10 stupni a co víc, tohle počasí vyšlo na sobotu! V pátek večer jsem si přichystal nádobíčko, zkontroloval místo na kartách, nabití akumulátorů, připravil opravdu teplé oblečení pro několikahodinové sezení / ležení u rákosí a tentokrát přibalil i termosku s čajem.

Sluneční paprsky stále pálí do zad, ale pod bundu a do kalhot se mi dostává chladná voda. Chvilku to je příjemné osvěžení, později začínám drkotat zuby, až je i obraz v hledáčku rozklepaný. Samozřejmě lindušky neberou ohled na to, že mi je zima a oblečení mám nasáklé vodou. Sedají si kolem, ale na místo ozářené sluncem se jim nechce.

Slunce se sklání k obzoru, nohy v mokrých botách mě zebou a z dlouhého stání i bolí. Uvažuji, že focení pro dnešek zabalím a doma si dám pořádný oběd společně s večeří. Těsně před tím, než vycvaknu foťák ze stativu, zahlédnu koutkem oka zleva přilétajícího ptáka velikosti kosa, směřujícího přesně k tomu suchému stromu, na který mám namířený objektiv.

Průměr Slunce je přibližně 1 400 000 km, tedy asi 109 průměrů Země, naproti tomu průměr planety Merkur je 4 878 km (0,38 průměru Země). A protože je Merkur velmi blízko Slunci, je poměrně těžké jej pozorovat. I pozorování přechodu před sluncem mělo svá úskalí. Bylo třeba použít speciální sluneční filtr, který zmenšuje sluneční jas sto tisíckrát. Neznalý, nebo tvrdohlavý fotograf se totiž skrz teleobjektiv na Slunce podívá maximálně dvakrát.

Našim předkům tvar jeho hnízda však připomínal úplně něco jiného. „Moudí” je archaický výraz pro mužské přirození, tedy přesněji „šourek”, jehož tvar ponejvíce hnízdo připomíná. A protože naši předci se zřejmě s hruškami nesetkávali tak často, pojmenovali tohoto ptáčka „moudivláček“ podle spojení slov „moudí“ a „vláčet“.

Koutkem oka zahlédnu, jak ze břehu potoka vyskočí něco malého hnědého a krátkým třepotavým letem to popolétne o pár metrů dál. Zbystřím a ještě pomaleji se posouvám k místu, kde to přistálo v nízkých větvích hustého keře.

Je to jedna z těch mála nocí, kdy je obloha nádherně jasná. Vzduch je tak průzračný, že je vidět i mlhovina M42 v meči Oriona. Měsíc tmavne a postupně červená nad západním obzorem. Za zády stoupá Jitřenka následovaná Marsem a Jupiterem, no a nad jihem již svítí zimní souhvězdí, kterým dominuje již zmiňovaný Orion.

Během zimy však došlo na lokalitě k výrazným změnám. Mokřina porostlá rákosím se stala úložištěm stavební suti a byla z 80% zasypána. Na jaře jsem ani nedoufal, že bych zde ještě někdy slavíky modráčky spatřil, ale přesto jsem při každé návštěvě lokality po nich pátral. Po několika dnech hledání jsem zahlédl známou siluetu letící od blízké vodní plochy směrem ke zbytku rákosin.

Některá stébla se rozechvívají, jak se mezi nimi proplétají malí ptáčkové. Občas zachytím jen obrys, občas vidím vykukovat hlavu nízko nad zemí a už zase mizí v rákosí. Objektiv mám nasměrován na pravděpodobný budoucí výskyt malého opeřence a předostřen. Cvaknu vypínačem a z vábničky schované pár metrů ode mne se začne linout zpěv rákosníka proužkovaného.