Jdi na obsah Jdi na menu

Vousáči z rákosí

22. 2. 2019

                Den, dva po Vánocích, mi napsal kamarád fotograf a ptáčkař krátký vzkaz „…jestli chceš vyfotit sýkořice, tak jsou tam a tam“. Samozřejmě tomu nešlo odolat a tak jsem sbalil rodinu, dalekohledy a sváteční zdravotní procházku po zimním lese jsem proměnil v procházku ornitologickou kolem jezera.

                Po docela dlouhém pátraní jsem zahlédl jen pár jedinců, jak se pohybují ve stéblech rákosin. Bylo to jen několikavteřinové setkání, obnášející šest kilometrů chůze, kdy odměnou je jen mihnoucí se opeřená kulička ve spleti rákosí.  Ale i tak jsem byl spokojen, protože sýkořice jsem viděl úplně poprvé. Minulé roky se tu a tam objevovaly zprávy, že právě tady byla pozorována hejna sýkořic, ale protože se jedná o přelétavý druh, neměl jsem štěstí je zastihnout.

* * * * *

                Sýkořice vousatá je pěvec z exotické čeledi panuridae, která je v Evropě zastoupena pouze tímto jediným druhem. Je velikosti vrabce, s dlouhým stupňovitým ocasem. Sameček má hřbet a část křídel zbarvený rezavě hnědě, spodinu těla světlou a přední část boků narůžovělou.  Nápadným rozlišovacím znakem je černý vous na šedé hlavě a zářivě oranžově žluté oko. To samečkovi dodává „dravčí výraz“. Samička je zbarvena méně výrazně a černý vous jí chybí. Oko má více do hněda zabarvené a oproti samečkovi působí mírnějším vzhledem.

 

sykorice-vousata-------panurus-biarmicus-.jpg

sykorice-vousata-----panurus-biarmicus-.jpg

 

                Vyskytuje se v rozlehlých rákosinách. Ve vegetačním období se živí hmyzem, od podzimu semeny rákosu a dalších rostlin. Hnízdo staví v rostlinstvu nízko nad zemí. Ve snůšce je 4 až 6 vajíček, při jejichž zahřívání se střídají oba rodiče. Oba také rovným dílem pečují o mláďata. Spadá mezi chráněné živočichy, do kategorie ohrožených druhů. 

 

sykorice-vousata-------------panurus-biarmicus-.jpg

 

                Sýkořice obývají naše rákosiny teprve v posledních přibližně šedesáti letech. I dříve byly u nás v některých letech pozorovány, například v zimě 1849 hejno asi 120 ptáků na rybníku u Středokluk, ale vždy to byla velká zimní vzácnost. Teprve v roce 1951 bylo nalezeno první hnízdo na jižní Moravě a do roku 1960 se sýkořice rozšířily do všech našich rybničních oblastí.

 

sykorice-vousata------------panurus-biarmicus-.jpg

 

                Jejich počty dosti kolísají, a tak jsou období, kdy hnízdí jednotlivé páry, zatímco jindy na stejném místě hnízdí desítky párů. Většina našich sýkořic tráví zimu poněkud jižněji, v tisícihektarových rákosinách na Neziderském jezeře a ve Středomoří. 

* * * * *

                Na dobré fotografické počasí jsem si musel počkat víc než 20 dní. Až po polovině ledna se obloha vyjasnila, rtuť teploměru se krčila kousek nad -10 stupni a co víc, tohle počasí vyšlo na sobotu! V pátek večer jsem si přichystal nádobíčko, zkontroloval místo na kartách, nabití akumulátorů, připravil opravdu teplé oblečení pro několikahodinové sezení / ležení u rákosí a tentokrát přibalil i termosku s čajem.

 

sykorice-vousata--panurus-biarmicus-.jpg

 

                Ráno je obloha opravdu bez mráčku, zbývá doufat, že dole u vody nebude mlha. Odjezd plánuji tak, abych byl na místě hned, co slunce vystoupí nad blízké kopce. Počasí nezklamalo a mlha se nekoná. Na lokalitě je čilý ruch. Víkendoví běžci, venčitelé psů všech kategorií, cyklisti a vůbec plno lidí v pestrobarevných oblečcích, kteří se pohybují všemi směry po plážích a cestách. Takový nával jsem tu takhle brzy ráno a navíc za mrazu, nečekal.

                Ale o kus dál vidím skupinku tří postav v nenápadném oblečení, pohybující se tak nějak nekoordinovaně a nepředvídatelně. Určitě to jsou ptáčkaři! Připravím si techniku a pospíchám směrem, kde tuším sýkořice.

                A taky že ano! Tři ptáčkaři míří svými fotoaparáty do rákosí, přimhouřené oči propátrávají spleť stébel a prsty se nervózně chvějí na spouštích. Připojím se ke skupince, stativ upravím na vhodnou výšku a už taky propátrávám rákosí. Ranní ticho čas od času přeruší stakato klapající závěrky, když se nějaká sýkořice vynoří z hloubi rákosového porostu a zamíří k vrcholu stébel.

                Sýkořice nervózně přelétávají ze stébla na stéblo, a i když se začnou krmit, neustále potřásají hlavou. Jsou to takové naspeedované opeřené kuličky, co chvilku neposedí. Jak později zjistím, na naprosté většině fotek mají hlavu v zákrytu za rostlinou, nebo rozmazanou pohybem.

 

sykorice-vousata-----------panurus-biarmicus-.jpg

 

                Na rákosinách za stálého štěbetání hoduje hejno asi dvaceti jedinců, přelétající stále v dostačující vzdálenosti. Najednou jako když střelí, celé hejno odletí ke vzdálenému porostu rákosí, kde je pro fotografy nedosažitelné.

                Naše skupinka se dá do řeči. Někdo za sýkořicemi přijel z Prahy, další z Benešova. Pozorování tohoto druhu bylo zveřejněno na internetu, tak se zde objevuje nebývalé množství fotografů. Postupně se rozcházíme zkusit štěstí v jiných částech jezera. Já si vyndám stoličku a doufám, že se sýkořice vrátí zpět. Zatím je jen pozoruji dalekohledem. Sluníčko příjemně hřeje a v kombinaci s horkým čajem je mi fajn.

                Na blízkém křoví se usadil ledňáček, kolem břehu proplouvá párek morčáků a skupina chocholaček. Od parkoviště přichází další a další fotografové, pátrající po sýkořicích.  Ty to ale vůbec nezajímá a poletují si jako malé tečky nad vzdáleným rákosím.

                Balím a posouvám se dál po břehu. Třeba budu mít štěstí. Zkouším nahrávky, ale bez odezvy, i když lehký větřík ke mně z dálky přináší štěbetání sýkořic.

                Chodím sem a tam v místech, kde jsem sýkořice dřív pozoroval ale bez úspěchu. Rozhodnu se popojít o větší kus, třeba se štěstí usměje. A ano, usmálo se. V jednom ohybu cesty poskakuje po rákosinách hejno více než padesáti jedinců.

                Roztáhnu stativ a posouvám se na nejlepší pozici. Sýkořicím to vůbec nevadí, hodují na orobinci, občas přeletí na semínka rákosu a zase na orobinec. Obrovské hejno dokáže udělat pořádný zmatek, takže se jednotlivé stvoly před objektivem kývají jako za silného větru. Jakmile dostanu nějakého ptáčka do hledáčku, jiný přistane na stejném stéble, které se prudce zhoupne mimo záběr.

                Vidím víc samiček, fotogeničtí samečci se svým výrazným černým vousem jsou v menšině. Doufám, že se přeci jenom podaří nějakého vyfotografovat. Čas letí a karta se plní snímky. Mrazivé ráno se změnilo na příjemný slunečný den a měkké světlo dodává fotografiím nádhernou atmosféru.

                Štěbetající hejno se náhle zvedá a mizí někde v dáli. Příčina mi není jasná. Sýkořicím nevadili běžci, cyklisté, ani pejskaři, kteří poměrně často chodili po cestě. Ještě chvíli čekám a pak to balím také. Doufám, že na kartě bude pár použitelných fotek podle mých představ.       

 

sykorice-vousata--------------panurus-biarmicus-.jpg

   

                Ačkoliv jsem byl s fotografiemi docela spokojený, táhlo mě to znovu k vodě pokusit se o ještě lepší snímky. Další vhodná příležitost nastala asi po měsíci. Modrá obloha, sluníčko, podle předpovědi bude teplota krásných plus dvanáct stupňů. Však už teď ráno jsou čtyři nad nulou.

                Dumám, jak moc teple se mám obléknout, aby mi nebylo horko, co zabalit do batohu, nebo jestli jít nalehko. Nakonec vyhrává lehčí varianta, baterie nabitá z poloviny a na kartě místo na dvě stě fotek. Zkrátka to bude rychlá akce, kdy při východu slunce nafotím sýkořice a na svačinu jsem doma.

                Cestou na lokalitu sjíždím do údolí a auto se začíná nořit do stále hustší a hustší mlhy. A čím je mlha hustší, tím je teplota nižší. Takže z krásných plusových čtyř stupňů teplota padla na nepříjemných mínus tři. Namlouvám si, že se mlha za pár minut zvedne, vždyť je přeci krásné počasí a že se přeci nebudu vracet, když už jsem se vydal na focení. Samozřejmě logika mi říká, že to je blbost, že se mlha nezvedne a že bych se měl vrátit.

                Na lokalitě je taková mlha, že na obloze nevidím ani náznak slunečního kotouče. Jsem moc rád, že jsem v autě našel čepici a po kapsách tenounké maskovací rukavice. Hned na parkovišti se potkávám se třemi dalšími fotografy, kteří za sýkořicemi přijeli z daleka.

 

_dsc1349.jpg

 

                Samozřejmě mlha spíše houstne, než aby se rozpouštěla a sýkořice dříve slyšíme, než vidíme. Hodují na orobinci a nenechají se vůbec vyrušovat temnými přízraky, které se vynořují z mlhy a před zobáky jim strkají dlouhé roury objektivů. Ostatně nenechají se vyrušovat ani skupinkami běžců v pestrobarevných oděvech, funících těsně kolem rákosin.

                Kolem jedenácté dopoledne začíná Slunce konečně prosvětlovat mlhou a mdlé paprsky dokáží vyčarovat alespoň náznak stínů. Sýkořice jsou stále na stejném místě, nikam nepřelétají, jen se cpou, zobáky obalené chmýřím z orobince. Mlha dotváří tajemnou atmosféru. Ale zima začíná být nesnesitelná. Lituji, že jsem si nevzal o termotriko víc. Dávám si limit do poledne a pak to zabalím. Karta je plná fotek, ale netuším, s jakým výsledkem.

                Po několika málo kilometrech vyjedu z mlhy do prozářené krajiny. Slunce pálí, obloha bez jediného mráčku a teplota poskočila k plus dvanácti. Přesně podle předpovědi.

                Jelikož se s plným žaludkem lépe přemýšlí, ve tři odpoledne jedu zpět k jezeru užít si odpolední slunce. Trochu trnu, že se mlha nerozpustila, ale obavy se nepotvrdily. Parkoviště je plné a mimo pejskařů, běžců a cyklistů vidím kolem břehů jezera postavičky s dalekohledy, pátrající po sýkořicích.

                Risknu to a vydám se na místo, kde jsem sýkořice fotil dopoledne. Za zatáčkou vidím kolegu fotografa, co tu vytrval od rána, jak se hrbí nad aparátem. Takže sýkořice jsou stále na stejném místě. Rozbalím si náčiní a užívám si focení v krásném měkkém odpoledním a podvečerním světle, kdy se nemusím trmácet neschůdným terénem, ležet v blátě, či ve sněhu, nebo se brodit ledovou vodou.

 

sykorice-vousata----------------panurus-biarmicus-.jpg

 

                Sýkořice neskutečně pózují, jen občas se schovají pod ochranu rákosí, aby se objevili zase za několik minut. Celé hejno jako by bylo zklidněné. Žádné divoké přelety se nekonají, poměr samečků a samiček je vyrovnaný. Teprve soumrak mě donutí zabalit techniku a vydat se domů. Ale jak tak o tom přemýšlím, další víkend má být opět krásně…

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář