Jdi na obsah Jdi na menu

Skřítkové roští a křovin

3. 11. 2015

                Prodírám se podrostem podél potoka. Našlapuji co nejtišeji, přesto mi občas pod nohama křupne nějaká přehlédnutá větvička a ten zvuk se lesem ozve jako výstřel z pušky. Jaro je v plném proudu, bylinné patro se již zelená a keře i stromy mají pupence, už už hrozící prasknutím a vyvalením zelené záplavy listů do okolí.

                Snažím se objevit šoupálky, kteří se na této lokalitě vyskytují a pokusit se je vyfotografovat, dokud tu je dostatek světla. Za pár dní se potok bude ztrácet v zelenavém šeru a už toho tady moc nenafotím. 

                Koutkem oka zahlédnu, jak ze břehu potoka vyskočí něco malého hnědého a krátkým třepotavým letem to popolétne o pár metrů dál. Zbystřím a ještě pomaleji se posouvám k místu, kde to přistálo v nízkých větvích hustého keře.

                Samozřejmě, ať očima rentgenuji keř sebevíc, marná snaha, nevidím nic.  Popojdu blíž k potoku a na úzkém pruhu kamenů, změti kořenů a chomáčů naplavených větviček vidím cupitat malého ptáčka. Ten vyskočí na kořen, vyzývavě se na mě podívá a jako by se rozplynul, náhle zmizí. Ale i ten krátký okamžik mě nenechal na pochybách – typický vztyčený ocásek, hnědé skvrnité peří, to je střízlík obecný, jeden z nejmenších ptáků Evropy.

* * * * *

                Střízlík obecný (lat. Troglodytes troglodytes) je velmi drobný ptáček o velikosti 9-10 centimetrů a o váze 9 gramů. Menšími opeřenci v Evropě jsou jen králíčci. Střízlík má krátké zavalité tělo, krátký ocas, který drží většinou vzpřímený a delší, tenký, na konci zašpičatělý zobák. Svrchu je zbarvený hnědě s černými pruhy, spodinu těla má šedou, nad okem je patrný světlejší pruh. Oči má černé, zobák tmavě hnědý a končetiny světle hnědé.

 

dsc_0613.jpg

 

                Domovem střízlíka jsou lesy s hustým porostem, vývraty stromů, křovinatá místa podél potoků i rybníků. Často vezme za vděk i hromadou větví po lesních pracech. Pohybuje se převážně po zemi, nebo těsně nad ní a díky svému zbarvení se stává téměř neviditelným. Potravou střízlíka jsou různí pavouci, stonožky, larvy a vajíčka hmyzu. Semena a bobule jsou součástí jeho potravy jen výjimečně.

* * * * *

                Za střízlíky jsem chodil několik dní. Objevil jsem podél potoka několik míst, kde se střízlíci vyskytovali  a vybral jsem si jedno, které bylo pro focení nejvhodnější – mýtinka u potoka a na druhém břehu vývraty a křoviny. Postupně jsem si určil rozsah teritoria tohoto mrňouse a dal se do pozorování, s foťákem připraveným na rychlou akci.

                Samozřejmě, střízlík si hrál na schovávanou. Pobíhal mezi naplavenými větvičkami, přeskakoval kořeny a mizel v podrostu, nebo křovinách.  Pokud jsem si ptáčka vůbec všiml, měl jsem potíže dostat ho do hledáčku fotoaparátu.  A pokud jsem ho konečně zaměřil, vzápětí mi zmizel někde v křoví.

                Pak náhle změnil zaběhlé trasy nízko při zemi, přeletěl na větve keře a silným hlasem zapěl. Jak je střízlík malý, o to je víc hlasitý. U tak malého ptáčka je síla jeho zpěvu opravdu nečekaná. Hned jsem začal ostřit do křoví, ale smůla, střízlík je zakrytý větvičkami a jak to vypadá, nechce se mu měnit místo.

                Zpíval asi půl minuty, pak se po mě podíval a hup, zmizel ve změti starého listí, suchých větviček a kamenů na břehu potoka.  A opět začala hra „najdi mě, když to dokážeš“.  A tahle hra trvala následující dvě hodiny.

                Už jsem měl vše zabaleno a chystal se složit i stativ s kamerou, když střízlík vyskočil na pařez a spustil svou hlasitou melodii. Vrhl jsem se k foťáku a s klepoucíma rukama jsem se snažil v hledáčku najít objekt mého zájmu dřív, než zase zmizí někde v křoví.

 

dsc_0614.jpg


               Jakmile se rozsvítila indikace autofokusu, tisknu spoušť a snažím se pořídit fotky, dokud je střízlík natočen mým směrem a pokud možno při zpěvu. Střízlík dozpíval, opět se na mne podíval, jako by čekal potlesk, a když se nedočkal, zmizel v hustém křoví.

* * * * *

                Následující fotografické dny byly vyhrazeny výhradně střízlíkům.  Nechtěl jsem se spokojit s jedinou fotografií a zároveň jsem chtěl využít příhodných podmínek k pozorování chování tohoto mrňouse. Vyzbrojil jsem se vábničkou s nahrávkami, křesílkem, svačinou a utábořil jsem se na malé mýtince v zákrutu potoka. Protilehlý břeh je vyšší, takže jsem předpokládal, že střízlíka budu fotit z lepšího úhlu, než kdyby byly oba břehy ve stejné úrovni. Samozřejmě, pokud bude střízlík spolupracovat a sedne si tam, kam bych potřeboval.

                Propátrávám očima neúspěšně protější břeh. Z blízkého křoví se ozve střízlíkův zpěv, ale nejsem ho schopen zahlédnout ani očima, natož se pokusit jej dostat do hledáčku fotoaparátu. Jakmile dopěje, zahlédnu strakatou kuličku s trčícím ocáskem, jak mizí v hromadě větviček pod keřem.

 

dsc_3603.jpg

 

                Čas zase pokročil. Nervy mám napnuté k prasknutí, jak se snažím předvídat, kde se střízlík objeví. Zatím moc důvodů k radosti nemám, protože na fotkách, co se mi podařilo udělat, je střízlík za změtí větviček. Už několikrát předvedl svůj pěvecký koncert, ale vždy uvnitř keře, nebo schovaný někde mimo můj pohled. Pak jsem jen zahlédl známou opeřenou kuličku, jak mizí.

                Zkouším nahrávku, ale neúspěšně. Buď ji střízlík naprosto ignoruje, nebo ji přes bublání potoka neslyší. Nebo slyší, ale ta tišší nahrávka pro něj nepředstavuje žádnou konkurenci, kvůli které by se namáhal. Tak pro dnešek konec.

* * * * *

                Další den, stejné místo i stejný střízlík. Opět hra na schovávanou, ale tentokrát jsem na něj připraven. Už vím, které keře nejčastěji používá pro svou pěveckou produkci. A na čtvrtý pokus ho mám! Usedl na větvičku uvnitř keře zrovna na místo, kam jsem upíral pohled a měl natočený objektiv. Zaostřit bylo jen otázkou zlomku vteřiny a klapot závěrky přerušil střízlíkův zpěv.

 

dsc_3649.jpg

 

                Chvilku na mě nechápavě kouká, šokován, že jsem ho tentokrát přechytračil. Pak seskočí na zem, mrskne po mě opovržlivým pohledem a zmizí ve změti větviček a listí.

                Daří se mi ho stopovat stále líp a fotky na kartě přibývají. Ale pokaždé mě překvapí, jak střízlík dokáže nenadále zmizet. Už mám vysledováno, kudy poskakuje po břehu a najednou, jako by se rozplynul. Prostě není, i když ještě před chvilkou jsem ho naprosto zřetelně viděl.

                Kameru namířím na větvičku nad bublajícím potokem a čekám. Na tuhle větvičku usedá celkem pravidelně. Musím jen vydržet a nekoukat se kolem dokola, protože střízlík se tu zdrží jen pár vteřin. A aby to nebylo tak jednoduché, kousek po proudu usedne na keř ledňáček.  Sedí zády ke mě a slunce mu krásně vybarvuje zářivě modrá pírka. Tomu prostě nelze odolat a tak pomalinku otáčím objektivem o třetinu kruhu, abych ledňáčka dostal do hledáčku.

                Jakmile chybí jen stisknout spoušť, vidím v hledáčku jen vibrující větvičku a zářivě modrou šmouhu mizící po proudu potoka. Rychle přejedu očima zpátky na střízlíkovu větvičku a samozřejmě zahlédnu hnědou kuličku, která přízemním letem opouští místo, kde jsem na něj čekal. Ani nemá cenu otáčet foťákem zpět, nestihl bych ho. Takže si to zrekapitulujme: Ledňáček fuč, střízlík fuč.

                Pokus číslo N+1. Opět mířím foťákem na větvičku nad potokem a tentokrát se nenechám rozptýlit žádným ledňáčkem, skorcem, sojkou, červenkou… No, ten lejsek černohlavý, ten mě dostal, tomu jsem neodolal. Tak pro dnešek konec, zase zítra.

* * * * *

                Opět čekám na svém místě, dnes pevně rozhodnut nenechat se ničím vyrušit a konečně vykoumat, kam se ten střízlík tak záhadně ztrácí. Foťák míří na větvičku nad potokem, mám předostřeno, ruku na spoušti a čekám. Střízlík se objeví ve změti větviček na malém ostrůvku, pak zmizí pod mým břehem a to je znamení, že se brzy ukáže na té větvičce. A taky že ano. Sice se mi ho podaří vyfotit až na druhý pokus, ale podařilo se!

                Dneska se mi docela daří, další úlovek z vnitřku křoví, kam střízlík přelétl, aby dal vyniknout svému zpěvu. Nenechá se nijak rušit cvakáním závěrky, a jakmile dopěje, zase zmizí někde ve změti loňského listí a popadaných větviček, aby se za pár minut objevil na jiné větvi a nechal se znovu fotografovat.

                No a největší překvapení mě teprve čekalo. Stále jsem pátral, kam ten střízlík mizí a odkud se tak náhle objevuje. Již mám zmapováno, že z malého ostrůvku přeskočí na větvičku nízko nad potokem, pak se objeví na protějším břehu ve křoví, přelétne na nějakou vyšší větev, zapěje, seskočí na zem a pak mizí, aby se opět po čase objevil na ostrůvku a začal další kolečko.

                Tu jeho trasu dokážu sledovat téměř celou, kromě části mezi „větvičkou nízko nad potokem“ a „křovím na protějším břehu“ Tohle místo mi zakrývá břeh, na kterém jsem a zakrývá i část protilehlého břehu od hladiny asi do půlky jeho výšky. Sundám tedy kameru ze stativu, lehnu si na okraj převisu, abych viděl dosud skryté místo a čekám na střízlíka.

                Ten se po nějaké době dostaví. Objeví se na tom malém ostrůvku, cupitá po břehu, vzlétne, aby vzápětí přistál větvičce nad potokem. A pak přeskočí na druhý břeh, kde se usadí na jiné větvičce, kterou mi dříve zakrýval právě můj břeh a pak… zmizí v nějakém otvoru na protějším břehu. Teprve když se lépe podívám, je patrné, že to není žádná myší díra, jak jsem si chvilku myslel, ale hnízdo postavené z listí a mechu, dovedně přilepené na srázu potoka. A to hnízdo je přímo pod keřem, ze kterého vždy zpíval. Tajemství rozluštěno!

 

dsc_3623.jpg

 

                Samci střízlíka jsou vysoce polygamní, jeden samec má ve svém teritoriu více hnízdících samic. Sám staví několik hnízd, z nichž si samice sama jedno vybere. A právě jedno takové hnízdo jsem měl celé ty dny přímo pod nosem.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář