Jdi na obsah Jdi na menu

Přízrak z bažin

25. 11. 2016

                Jeden z mála letošních teplých letních dnů mě láká do kopců na jednu zajímavou lokalitu. V plánu mám zkusit vyfotografovat lindušky, a kdybych měl opravdu hodně štěstí, třeba i pěnici vlašskou, kterou jsem tu párkrát pozoroval v minulosti.   

                  Místo je to divoké, vystavené neustálým větrům, které v parném létě mohou příjemně chladit, zato v zimě se mrazivě zakusují až do morku kostí. Stálé proudění ohýbá stromy, které rostou pokrouceně ohnuty k zemi do bizarních tvarů. Uprostřed zvlněných luk je bažinatá oblast s řídkým porostem křovin a několika vyššími stromy. Je to ráj vysoké zvěře, ptactva a hmyzu.

                Mám tuhle oblast moc rád, nejen proto, že ji mám jen kousek od domu, ale i proto, že je lidmi opuštěná a plná překvapení. Před lety tu na mne za mlhavého rána vykoukl párek jeřábů popelavých, které tu od té doby každoročně vídám a kteří tu pravidelně hnízdí.

                Obcházím známé tůňky schované v travním porostu a jako při každé návštěvě jsem překvapený, že mi voda horem natekla do bot tam, kde jsem čekal suchou zem. Pomalu obcházím roztroušené křoviny, občas se zastavím a zkouším na nahrávku nalákat lindušky, nebo pěnici.

                Na větvi v křoví sedí schovaný mladý ťuhýk a dřímá. Pořídím pár fotek a stále čekám nějakou akci, třeba že dospělci ho budou dokrmovat, ale za více než hodinu jen zavře levé oko, otevře pravé, otevře obě, zavře levé oko, nebo zavře obě. Jo a ještě díky silnému větru trochu změní polohu. Toť vše.

 

_dsc6107.jpg

 

                Přehodím si stativ přes rameno a pomalu pokračuji dál. U jiného keře dospělý ťuhýk číhá na hmyz, ale neustále se kryje větvemi, takže jsem naprosto bez šance pořídit jeho fotku na větvi a během jeho loveckých výpadů nemám šanci dostat ho do hledáčku, natož správně zaostřit. Vzdávám to a přesouvám se zase o kus dál v naději, že zastihnu lindušky. Dneska se mi nějak nedaří, z plánovaných druhů jsem nepotkal ani peříčko. Ve vábničce mám ještě nahrávky strnadů, kterých tu je poměrně dost, tak snad se zadaří alespoň s nimi.

                Přecházím delší úsek, kde se bořím do mokré půdy a občas si naberu do bot. Zastavím na vyvýšeném a relativně suchém místě a promýšlím si další trasu postupu. Chtěl bych se dostat k jednomu suchému stromu tak, abych měl slunce v zádech. To už se ostatně sklání k obzoru a tak se těším na fotky ve večerním světle.

                Obejdu větší tůňku, protáhnu se mezi dvěma keři vrby plazivé a pomalu obcházím ten suchý a pokroucený strom, na který budou jistě sedat desítky opeřenců a nechají se fotit až do západu slunce. Stativ postavím na kraji jednoho křoviska a sám do něj nacouvám, co mi pružnost větví dovolí. Jsem krytý ze tří stran a při pohledu zpředu mě schová záře nízkého slunce.

                Na stojánek v blízkosti toho stromu chci umístit vábničku, ale místo na opasku je prázdné. Musela mi vypadnout při překračování větších nerovností. Musím věřit, že není někde pod vodou a že ji najdu díky nahrávkám dřív, než se vybijí baterie. Fakt se mi dneska nedaří. Batoh položím vedle stativu s foťákem a vydávám se po vlastních stopách zpátky. Jen doufám, že foťák a ostatní věci najdu tam, kde jsem je nechal. Moje fotovýbava váží 11 kilo a nechce se mi ji tahat bažinou, kde mám problémy se stabilitou i normálně, natož pak s jedenácti kily na rameni. Uklidňuje mě, že počet bláznů milujících procházky bažinou je v populaci zastoupen nepatrným procentem a je tedy málo pravděpodobné, že se objeví dva na stejném místě a ve stejném čase.

                Během pátrání po ztracené vábničce občas ovladačem spustím nějakou nahrávku a dávám pozor, zda ji nezaslechnu někde v blízkosti. Jasně že ptactvo kolem má zrovna podvečerní hodinku zpěvu, takže nemám moc šancí se orientovat podle toho správného zvuku. Pomalu se smiřuji se ztrátou, ale chci dojít až na místo, kde jsem ji naposledy určitě měl. Takže si zase nabírám do bot, zakopávám o větve a nadávám si, jak mi dneska nic nevychází.

                Vábničku jsem našel. Samozřejmě byla na místě, kde jsem se snažil fotit dospělého ťuhýka. Asi mi sklouzla při sundávání batohu. A aby to nebylo tak jednoduché, díky jejímu maskování jsem ji v trávě slyšel, ale neviděl a tak jsem dlouhé minuty lezl po kolenou a snažil se ji nahmátnout.

                Opět klopýtám přes neviditelné větve, opět si nabírám do bot a vracím se k odloženému foťáku šťastný z nálezu vábničky. Tu zavěsím na stojánek blízko suchého stromu, sám zacouvám do křoví za foťák a číhám na vhodný objekt. Postupně pouštím nahrávky strnada lučního i obecného, ale bez úspěchu. Ty nádherně pokroucené větve suchého stromu v tom úžasném večerním slunci jsou naprosto prázdné.

                Samozřejmě napravo i nalevo vidím skupinky strnadů poskakovat po větvích křovin, stejně tak i číhající ťuhýky, ale na dobrou fotku je to moc daleko. Trochu naděje mi dodá pěnice hnědokřídlá, která na několik vteřin usedne na suchou větev v zorném poli, ale to je vše.

                Slunce se sklání k obzoru, nohy v mokrých botách zebou a z dlouhého stání i bolí. Uvažuji, že focení pro dnešek zabalím a doma si dám pořádný oběd společně s večeří. Těsně před tím, než vycvaknu foťák ze stativu, zahlédnu koutkem oka zleva přilétajícího ptáka velikosti kosa, směřujícího přesně k tomu suchému stromu, na který mám namířený objektiv.

                V prvních vteřinách mi nedochází, co že to vlastně pozoruji. Pták při přistání roztáhne křídla, usedne na větev a ukáže mi bílé břicho, hustě pruhované boky, tmavohnědou horní část těla s pruhy krémové barvy a zobák o délce poloviny těla.

 

_dsc6691.jpg

                Nechce se mi věřit, jaké to mám štěstí. Jen několik metrů od místa kde stojím, se usadila bekasina otavní. Opeřenec, kterého jsem tu marně naháněl několik minulých let a který mi díky absenci větších tůní a díky vysokému travnímu porostu zůstával skrytý. Bekasiny jsem pozoroval jen ve vzduchu, kdy sameček při střemhlavém letu vydává mečivé „huhuhuhuhu“, jež vzniká vibrací konců roztažených ocasních per ve vzduchu a díky jemuž dostala bekasina jméno „nebeská koza“.

 

_dsc6280.jpg

 

                A tahle vzácnost si teď klidně sedí na špičce větve, rozhlíží se kolem, aby po nějaké chvíli spustila rytmické a opakující se „tyk e  tyk e  tyk e“. Z dáli dostává stejnou odpověď, na kterou reaguje svým „tyk e  tyk e  tyk e“ v délce desítek sekund.

                Je to neskutečný zážitek. Opírám se o kameru a snažím se opatrně pořídit snímky, na kterých nebude znát, jak se mi rozčílením klepou ruce. Bekasinu nechává cvakání závěrky naprostou klidnou, jen občas pootočí hlavou a pokračuje ve svém „tyk e  tyk e  tyk e“.

                Nevnímám chlad, nevnímám hlad, nevnímám bolest ztuhlých nohou, jen se kochám tím nečekaným setkáním. Stíny kolem mě se prodlužují, jak slunce klesá k obzoru. Postupně se kmen a následně i horní větvě suchého stromu noří do stínu. Bekasina je stále usazena na jedné z větví a já se neodvažuji pohnout, abych ji nevyplašil. Teprve když poslední paprsky ozařují už jen vršky smrků na kopci a vše ostatní kolem tone v šeru, bekasina odletí a propustí mě tak z mokřadu.

 

bekasina-otavni----gallinago-gallinago-.jpg

 

                Druhý den odpoledne jsem zpátky, vyzbrojen nahrávkami hlasu bekasiny a větší svačinou. Jdu najisto ke včerejšímu místu a vše připravím jako včera. Vábničku blízko suchého stromu, stativ nainstaluji před křoví a sebe do křoví s jedinou změnou, vše jsem posunul víc vpravo, abych neměl jako pozadí oblohu, ale nějaké vzdálené rostlinstvo.

 

_dsc6801.jpg

 

                Vše připraveno, nastaveno. Nadechnu se a stisknu tlačítko ovládání vábničky. Z reproduktoru se ozve několikavteřinová dávka „tyk e  tyk e  tyk e“. Počkám asi půl minuty a pouštím nahrávku znova. Z dálky slyším odpověď a za necelou minutu rozeznávám na obloze tmavý bod, který se blíží třepetavým letem.

 

_dsc6875.jpg

 

                Stisknu tlačítko ještě na několik sekund, abych bekasinu nasměroval správným směrem, a už přistává na jedné z větví stromu jako včera.  Docela mě překvapilo, jak je bekasina s roztaženými křídly mohutná. Jen tak tak se vejde do hledáčku a výsledná fotka je docela natěsno. Jen co složí křídla a usadí se ve větrném počasí, spustí svůj koncert „tyk e  tyk e  tyk e“. Naprosto zřetelně vidím dlouhý jazyk vlnící se v pootevřeném zobáku.

 

_dsc7162.jpg

 

                Zkouším i nahrávku samičky a ačkoliv doba toku již dávno minula, přesto sameček odstartuje do výšky, aby se následně spustil střemhlav. Ocasní pera vydávají mečivé „huhuhuhuhu“ následované chvílí ticha při stoupání, aby se opět rozezvučela při dalším střemhlavém klesání. Je to prostě úžasný zážitek.

 

_dsc7012.jpg

 

                V jednu chvíli se volání „tyk e  tyk e  tyk e“ ozývá ze tří stran a bekasina opět sedící na větvi na každé poctivě odpovídá. Tenhle koncert trvá až do večera, přerušovaný jen krátkými odlety bekasiny a podivným funěním a mručením (asi jelena) z druhé strany keře, kdy jsem bekasiny pustil z hlavy a snažil jsem se zahlédnout jeho zdroj a vyhodnotit, jestli to na mě skočí, nebo to uteče.

 

bekasina-otavni--gallinago-gallinago-.jpg

 

                V podvečer sedí různě po větvích sedm jedinců a tváří se, že tu chtějí nocovat. Zobáky mají složeny pod křídlem a jen čerstvý vítr čechrá jejich peří. Se západem slunce strom opustí a i já nepozorován odcházím.

 

_dsc7245.jpg

 

                Vracím se sem ještě po několik následujících dní, už ani nefotím, jenom se kochám pozorováním vzácných bekasin. Jak jsem psal v úvodu, je to tu tak drsný kraj, že i bahňáci tu musí umět šplhat po stromech. Jo a toho strnada jsem se taky dočkal.

 

_dsc6259.jpg

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář