Zimní období není pro fotografa zrovna ideální čas. Brzká tma, přes den špatné světlo, a když je náhodou slunečné počasí, tak je to v pracovní den, nebo přes den mrzne tak moc, že i ti největší nadšenci raději zůstávají v teple domova.

                Nicméně i zimní čas má svá pozitiva. Na blízké jezero se k zimování slétá velké množství ptactva a mezi běžnými druhy jako jsou lysky, poláci, a kachny, se objevují opravdové vzácnosti, jako hohol severní, kajka mořská, potáplice severní a potáplice lední.

                Ty dvě posledně jmenované jsem poprvé spatřil za jednoho deštivého dne, jak si plují poměrně daleko od břehu. Tři potáplice severní a o notný kus dál jeden exemplář potáplice lední. Všechny tyhle divné kachny si udržovaly odstup od hejna racků plujících si uprostřed jezera, takže se občas dostávaly blíže ke břehu na vzdálenost, kdy se již dalo uvažovat alespoň o dokumentační fotografii.

* * * * *

                Potáplice patří do řádu vodních ptáků přizpůsobených potápění, jak již napovídá jejich název. Jsou rozšířeny pouze na severní polokouli a živí se rybami. Potáplice skvěle plavou a ještě lépe se potápí. Pod hladinou vydrží několik minut, ponoří se do velké hloubky a pod vodou uplavou desítky metrů. To vše díky silným nohám, umístěných na samém konci těla. Toto umístění nohou je ve vodě výhodou, na souši to je na škodu. Jakmile potáplice přistane na suché zemi, není schopna vzlétnout. Jen se odstrkuje a posouvá po břiše.

                Potáplice lední (Gavia immer) má silný zobák a krk, velkou hlavu a výrazný hrbol na čele. Ve svatebním šatu je hlava černá, záda mají kontrastní černobílou kresbu, strany krku jsou proužkované. V prostém šatu je shora tmavá, nevýrazná, zespodu bělavá. Hranice mezi světlým a tmavým zbarvením je na hlavě a krku velmi ostrá; v dolní části krku vybíhá tmavé zbarvení do částečného obojku. Zobák je modravě šedobílý s tmavou špičkou, kolem oka výrazný světlý kroužek. Hnízdí na velkých jezerech Severní Ameriky, v Grónsku a asi 300 párů hnízdí také na Islandu.

                Potáplice severní (Gavia arctica) má zobák silný a rovný, slabší než u potáplice lední. Ve svatebním šatu má šedé temeno a zadní stranu krku, černou skvrnu na přední straně krku a černobíle proužkované strany krku. Na hřbetě má kontrastní černobílou kresbu. V prostém šatu je shora tmavá, zespodu bílá, větší část krku je tmavá. Charakteristická je při plavání bílá skvrna v zadní části těla nad hladinou. Hnízdí na sladkovodních jezerech nebo v mořských zálivech.

* * * * *

                Čtyři hodiny odpoledne, krajina ztuhlá celodenním mrazem, obloha barvy plechu. No, alespoň neprší, nesněží, nefouká. Výbavu mám v batohu, foťák na stativu přes rameno a jdu nejkratším směrem po svahu dolů k vodě. Pod podrážkami mi křupe ledová krusta a tenhle zvuk jako jediný ruší ticho.

                Stativ umístím co nejníž k hladině tak, abych viděl do hledáčku a přitom se nenamočil, nebo si nemusel lehat na studené kameny. Dalekohledem propátrávám vodní hladinu a snažím se mezi stovkami kusů ptactva objevit některou z potáplic.

                První objekt zájmu se vynořil poměrně daleko od břehu a postupuje souběžně s ním vpravo, až mi mizí za rákosím. Měním pozici, což se neobejde bez hluku od čedičových kamenů u břehu. A i když se snažím jít co nejtišeji a nejnenápadněji, za rákosím vyplaším několik lysek, které se s cákáním vzdalují od břehu.

                Není čas na pomalé plížení. Uspokojivé světlo bude sotva půl hodiny. Znovu stavím techniku a doufám, že se potáplice bude při hledání potravy vracet zpět a že se třeba podaří nějaká fotka. Ta, jako by vyslyšela mé prosby, se otáčí a pluje souběžně se břehem k mému stanovišti. Světlo není nic moc, potáplice je dál, než bych chtěl, ale přesto zkouším štěstí.

                Podle bílé skvrny nízko nad hladinou u ocasu poznávám potáplici severní. Závěrka několikrát zarachotí a potáplice se ladně ponoří. Přesouvám se s foťákem po břehu co nejblíž k místu, kde předpokládám, že se vynoří. Dokud je pod vodou, neslyší hluk, který působím při přesunu. Jakmile připravím techniku, hladina se zavlní a potáplice se vynoří. Zachytím ji v hledáčku, stisknu spoušť a doufám, že alespoň nějaká fotka bude trochu dobrá.

                Takhle po břehu poskakuji ještě dvacet minut, než mě šero donutí vše zabalit a stoupat do kopce zpátky k autu. Snad se mi podaří další focení za lepšího světla a třeba se objeví i potáplice lední.

* * * * *

                Za několik dní se vracím opět k jezeru a s foťákem na rameni sestupuji nejkratší cestou k hladině. Předvčerejší obleva terén znatelně proměnila. Tam, kde byla zmrzlá hlína, teď kloužu mazlavým blátem. A kloužu čím dál tím rychleji, až se neudržím na nohách a jedu po zádech jako po klouzačce. Tuhle zběsilou jízdu se snažím korigovat a brzdit stativem, na kterém trůní foťák s těžkým objektivem a fotografickou sestavu chráním vlastním tělem před pádem, blátem a otřesy. Takže se otloukám sám o různé kameny a kmeny malých stromků, foťák hrdě nad sebou.

                Cítím, jak se mi pod teplé oblečení dostává mazlavé bláto. O něco zavadím, přetočím se a pokračuji ve sjezdu. Ten skočí s mlaskavým šplouchnutím v nějaké úžlabině, nebo spíše příkopu, který svádí za dešťů vodu do jezera. Samozřejmě bláto je všude a vydrápat se z tohoto kanálu mě stojí velké úsilí.

                K vodě se dostávám potlučený, pokrytý blátem od hlavy až k patě, ale na objektivu a foťáku není ani šmouha. Odhaduji, že na focení mám asi hodinu času, tak si stavím techniku na vyhlédnuté místo. V dalekohledu vidím, jak se přibližují tři potáplice severní a trochu víc vlevo se naparuje potáplice lední.

                Odpolední počasí mělo být téměř slunečné, ale obloha se pokrývá vysokou oblačností. Zase smůla, i když světlo je o chlup lepší, než minule. Takže zase pobíhám po břehu, abych se dostal co nejblíž k místu, kde se nějaká potáplice vynoří a hlavně doufám, že se mi podaří vyfotit vzácnější potáplici lední. Nakonec i ta se mi dostává do hledáčku a dá mi dostatek času na sérii fotek. Jen je škoda, že nebyla blíž.

                Návrat k autu po focení je zdlouhavý. Je mi jasné, že přímým výstupem se na svah nedostanu, takže se ploužím po klikatých cestách. Navíc bláto ztuhlo v různých záhybech pod oblečením, a některé pohyby (většina) jsou docela nepříjemné, ba i bolestivé. Boty se ztrácejí v hliněných balech a spodní oblečení, které mělo zůstat čisté, má krásnou, šedohnědou barvu. Ale zase si můžu říct, že jsem uprostřed Evropy potkal potáplice.