Jdi na obsah Jdi na menu

Linduška luční

26. 3. 2018

Jarní počasí mě láká zpátky do kopců do mé oblíbené bažiny, kde se chci letos pokusit vyfotografovat lindušky luční. Nějaké fotografie mám z minula, kdy se mi podařilo vyfotit lindušky v letu, ale při přípravě velkoformátových fotografií pro výstavu mi kvalita nepřišla úplně ideální, i když pro web byla ucházející.

V hlavě mám představu, jak by výsledná fotografie měla vypadat – linduška sedící na trsu trávy vystavená posledním paprskům zapadajícího slunce. Teď ještě vymyslet uskutečnitelný plán a doufat v dobré počasí a hlavně ve štěstí.

* * *

Linduška luční, je typickým obyvatelem otevřené krajiny, nejlépe s mokrými loukami, rašeliništi a prameništi. Hojná je na horských loukách nad hranicí lesa. Linduška je jedním z mála ptačích druhů, jehož areál rozšíření je omezen z převážné části na Evropu, kde se nalézá více jak 75 % světového areálu rozšíření tohoto druhu. Asi 90 % evropské populace žije na Islandu, ve Velké Británii a v Rusku.

Ačkoli je linduška luční poměrně rozšířený opeřenec, není jednoduché ji spatřit ať už kvůli nenápadnému zbarvení, nebo biotopu, kde se vyskytuje. Linduška luční (Anthus pratensis) je veliká jako vrabec, ale štíhlejší. Zbarvení je nenápadné, hřbet šedozelený s tmavými skvrnami, náprsenka žlutohnědá, rovněž s tmavými skvrnami. Od ostatních lindušek je nejsnáze odlišitelná podle zpěvu, při kterém prudce vystoupá vzhůru, přejde do vodorovného vlnkovitého letu a nakonec se propadává k zemi.

Hnízdo si staví na zemi, často u nějaké vyvýšeniny, jako je trs ostřice nebo drn. Hnízdo bývá často alespoň částečně kryto shora převislou trávou. Naše lindušky luční jsou tažné a zimují ve Středomoří a na severu Afriky, kam odlétají v září, či říjnu. Na hnízdiště se pak vracejí v březnu, nebo dubnu.

* * *

                Již přes dvě hodiny ležím na vyvýšenině na okraji mokřiny a očima posouvám lindušku z poza stínu keře do lepšího světla. A samozřejmě bez jakéhokoliv efektu. Když nehopká ve stínu, proplétá se v husté spleti větví zakrslé vrby, kde ji nestačím objektivem ani sledovat. A když mě chce potrápit, usedne někam za mě, aby se po několika minutách vrátila do stínu keře.

                Slunce má sílu, nepříjemně pálí do zad a v teplé bundě a kalhotách se vydatně potím. Tyhle maskáče mají perfektní maskovací vzor, ale membrána z nějakého důvodu nefunguje a tak si připadám jak ve skleníku. Zkusím se posunout o pár desítek metrů jinam, kde se mezi dvěma keři lindušky objevují docela často.

                Sklouznu do mokřiny a pomalu se plazím mezi trsy trávy na vyhlédnuté místo. Stativ se zachytává o trávu, musím ho vždy nadzvednout, posunout, či přendat přes větve a to vše v leže. Tím se posun více než desetikilové sestavy stává dosti náročným, ale chci se nepozorovaně dostat co nejblíže.

                Lindušky se mezi tím přesunuly vpravo, a jestli je budu chtít fotit, nebudu mít slunce v zádech, ale z boku. Pár fotek zkusím, ale stíny jsou velmi výrazné, byly by to pouze dokumentační fotky. Uvelebil jsem se v malé úžlabině. Mám před sebou asi ještě hodinu, než se slunce ponoří za obzor, třeba se opeřenci vrátí na místo, ke kterému jsem se plazil.

                Sluneční paprsky stále pálí do zad, ale pod bundu a do kalhot se mi dostává chladná voda. Chvilku to je příjemné osvěžení, později začínám drkotat zuby, až je i obraz v hledáčku rozklepaný. Samozřejmě lindušky neberou ohled na to, že mi je zima a oblečení mám nasáklé vodou. Sedají si kolem, ale na místo ozářené sluncem se jim nechce.

Pro dnešek končím. Slunce klesá za horizont, dneska už nic nevyfotím. Zvednu se a z nohavic i rukávů vytéká voda. Neustálý vítr umocňuje pocit chladu a než se dostanu k batohu, kde mám suché oblečení, klepu se jako drahý pes. K autu docházím za tmy a pouštím topení naplno.

Po dvou dnech pauzy, kdy je opět nádherné počasí, se vracím na lokalitu s jiným geniálním plánem. Nebudu ležet ve vodě a čekat na lindušky, ale budu se po lokalitě pohybovat v podřepu a nenápadně se k opeřencům přiblížím. Potřebuji se dostat na vzdálenost šest až deset metrů, to by mohlo klapnout.

Myslím, že pohyb v podřepu je o trochu víc nepohodlný, než plazení. K linduškám se dostanu na delší vzdálenost, než potřebuji, zato mě bolí kolena a nabral jsem si do bot. Pomalu se posouvám bažinou a mapuji si místa, kde se lindušky nejvíce objevují.

Ze soustředění mě vytrhne párek jeřábů, který hlasitým kejháním dává najevo, že mě objevil. Ale našel jsem jiné místečko, kde zalehnu krytý křovím a tady to musí vyjít. Není tu zrovna čistá voda, spíš řídké lepkavé bláto, ale stále věřím, že se ptáček objeví na vybraném trsu trávy, já zmáčknu spoušť, udělám skvělou fotku a půjdu domů na čaj.

Trpělivě ležím v blátě, cítím, jak voda proniká do oblečení, foťák zaostřený na trs trávy a čekám. Samozřejmě lindušky poskakují vpravo i vlevo, ale na místo, kam potřebuji, si nesedne ani jedna. Otočím se na záda, protože ta mám ještě suchá a pozoruji, jak loví hmyz a usedají na větve okolních keřů.

Když jedna usedne na druhou stranu keře, pod kterým se skrývám, už to nevydržím. Odšroubuji objektiv od gimbalu a jedním skokem jsem na nohách. Z bahna jsem se vynořil jako hrdinný Rambo, bláto a voda ze mě tekla úplně stejně jako ve filmu. Jen jsem v ruce neměl rotační kulomet, ale dlouhou Sigmu, což je na váhu asi tak stejné.

Zamířil jsem na lindušku a snažil se její hlavu udržet v ostřícím bodě. Závěrka zaklapala a každou vteřinu přibylo na kartě pět obrázků. Linduška vykulila oči, a kdyby neměla plný zobák hmyzu, určitě by ho překvapením otevřela. Takhle strnulá zůstala něco víc než vteřinu, pak zamávala křídly a zmizela ve větvích sousední vrby.

 

 

linduska-lucni---anthus-pratensis-.jpg

 

Naštěstí, jak jsem později při vyvolávání fotek zjistil, jeden obrázek ze sedmi pořízených byl zaostřený. I to je úspěch, protože udržet v ruce foťák a objektiv, co dohromady váží sedm kilo a fotit na ohnisko 700 milimetrů, to moc šancí na dobrou fotku nedává.

Lehl jsem si zpátky do bažiny a dál čekal na ten nejlepší záběr. Slunce však mizí za pásy mraků a všechny barvy dostávají šedavý nádech. Takže fotka lindušky v zapadajícím slunci dnes určitě nevyjde. Přesto vydržím zbývající hodinku do západu slunce a sleduji chování lindušek a pomalu si připravuji plán „C“ na další focení. Zhodnocení dnešního dne: mokrý, prochladlý, špinavý od bláta a na kartě možná nějaká fotka lindušky na keři.

Po týdnu nastal čas na realizaci plánu „C“. Plán to je v podstatě jednoduchý a spočívá v tom, že si na sebe navléknu další vrstvu oblečení od moiry a zalehnu do bažiny kousek od vrby, kde jsem minule fotil lindušku na větvi. Dneska žádné plazení nebo lezení po lokalitě, hraju na jistotu.

Zalehnu do louže husté a barevné vody (fakt to jinam nejde), objektiv je schovaný krásně mezi dvěma trsy trávy tak, abych měl zapadající slunce přímo za zády. Spoléhám se, že nízké slunce spolu s maskovacím oblečením a světlou sítí mě udělá neviditelným.

První hodinu se nic neděje, tedy kromě toho, že se voda dostala pod oblečení a chladí spodní část těla, kdežto vršek se griluje na slunci.

Zpěv lindušek slyším napravo i nalevo, občas se zhoupne větev vrby, na kterou linduška usedla, ale před objektiv si nesedne ani jedna.

Další hodina uplynula. Studená voda tlumí bolest strnulých rukou i nohou, zatímco pot mi stéká po zádech a do očí. Stíny se prodloužily k východu a světlo se stalo malinko měkčím. Takhle bez pohnutí tu už ležím přes dvě hodiny, pečlivě zamaskovaný, takže v bažině nejsem nijak rušivý prvek. Pryč si ale ty opeřený potvory nechtějí sednout na ten krásně osvětlený trs?

Ručičky na hodinkách zase poposkočily. Rozmáčená část těla začíná svědit a jako bych v dálce slyšel vytí, neustále se přibližující až do chvíle, kdy mi pod zády sklapnou vlčí čelisti a já se budu muset pohnout a poškrábat. Snažím se nemyslet na svědění, jen očima hypnotizuji okolo prolétající lindušky, aby usedly tam, kam potřebuji.

Ne že bych před objektivem neměl žádný pohyb, ale buď ptáčkové usedají moc daleko, nebo nejsou po přistání v trávě vůbec vidět, nebo se usadí moc na straně a já nedokážu pootočit objektivem tak moc, abych se celý nepohnul.

Stíny křovin se viditelně prodloužily, dokonce i vyšší trsy trávy už vrhají stín. Nemusím se ani otáčet, abych viděl, že slunce je těsně nad obzorem. Zbývá mi sotva dvacet minut, než sluneční disk zmizí za horizontem.

Světlo je nádherně měkké a vše kolem dostává zlatistvý nádech. Tohle jsou ty nejúžasnější světelné podmínky trvající jen pár minut při východu a západu slunce. I vítr se uklidnil a ptačí zpěv je najednou tišší.

Pomalu se smiřuji s dalším neúspěchem. Klepu se zimou a nadávám si, proč jsem si nevzal do auta horký čaj v termosce. Stíny se teď viditelně posouvají, světlo je žlutější a měkčí. Přemýšlím, že focení lindušek pro letošek zabalím. Tohle polehávání v bažině je o zdraví a neúspěch pěkně demotivující.

Najednou vedle trsu trávy, kam mám zaostřeno, dopadne hnědá opeřená kulička. Nevím, jestli se mi to nezdálo, třeba se už dostavily halucinace vyvolané inhalací hnijící ostřice.

Ne, nezdálo. Skrz stébla vidím siluetu lindušky, jak pomalu šplhá po trsu trávy. Když je téměř nahoře, zaměřím jí na oko, značka autofokusu blikne a klapání závěrky protrhne panující ticho.

 

linduska-lucni--anthus-pratensis-.jpg

 

            Lindušku to nijak nevyruší, pokračuje dál ve své cestě po trsu a pomalu mizí za ním. Téměř ve stejnou chvíli vše potemní a sluneční světlo odplouvá do dáli, vytlačováno stínem. Tak tahle fotka vyšla opravdu v poslední minutě.

Zvedám se trhavě z bažiny, snažím se rozhýbat ruce a nohy, vylít z kalhot maximum vody a už za šera se s čvachtáním bot kodrcám k autu.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář