Budík do poklidu noci začne vyřvávat melodii na dobré ráno. Tmu tmoucí prořezává jen světlo displeje. Mátožně se dotáhnu k žaluziím a se slepenýma očima s nadějí na zataženou oblohu  vyhlédnu ven. Včera bylo krásně zataženo, zato teď ve tři hodiny ráno je obloha naprosto bez mráčku. Ach jo, teploměr ukazuje 4 stupně. Obdivuju astrofotografy, co venku prosedí mrazivou noc a po hodince spánku jdou nadšeně do práce tvořit hodnoty. My wildlife fotografové jsme přeci jen rozumnější. Netouláme se po nocích a vstáváme, když astráci uvažují o tom, zda má vůbec cenu jít spát. Ale na druhou stranu, jasných nocí není tolik a oni určitě neleží v dešti někde u blátivé kaluže v pochybné naději, že se zrovna dneska objeví vytoužený jespák, nebo nějaká podobná lahůdka.

                Natahuji na sebe těžkou výstroj, jako by už zima byla za dveřmi. Doufám, že vše pohodlně uvidím z blízkosti domu a nebudu muset realizovat „Plán B“, nebo „Plán C“. „B“ znamená přesun autem na hranu kopce, odkud bude výhled široko daleko do krajiny a „C“ se rovná návratu do postele s dovětkem „…však to ještě někdy uvidím“.

                 Jsem na to zvláštní zatmění docela zvědavej, protože půjde od roku 2011 o jediné úplné zatmění Měsíce viditelné v České republice a další nastane až v roce 2018. Za druhé, toto zatmění bude viditelné v celém průběhu. Naposledy se toto událo v roce 2008 a příští nastane v roce 2029. A abych u těch čísel ještě chvíli zůstal, tak kombinace superúplňku, tedy úplňku kdy je Měsíc Zemi nejblíže a zatmění Měsíce byla naposledy před třiceti lety a další bude podle NASA až v roce 2033. A k tomu ještě noviny plné nadpisů jako „Krvavý Měsíc“, "Konec světa", "Apoklalypsa"…, slibují opravdu jedinečnou podívanou.

                Krvavý měsíc je vlastně optický klam. I při úplném zatmění je Měsíc stále vidět, byť je výrazně tmavší. Je to způsobeno refrakcí slunečního světla v horních vrstvách zemské atmosféry, kdy paprsky ohnuté v atmosféře Země osvětlí Měsíc natolik, že je stále slabě vidět. A protože se nejvíce láme červené světlo, má Měsíc při zatmění narudlou barvu. Ostatní barvy spektra jsou blokovány nebo zastíněny zemskou atmosférou.

                Je to jedna z těch mála nocí, kdy je obloha nádherně jasná. Vzduch je tak průzračný, že je vidět i mlhovina M42 v meči Oriona. Nad západním obzorem tmavne a postupně červená Měsíc. Za zády mi stoupá Jitřenka následovaná Marsem a Jupiterem, no a nad jihem již svítí zimní souhvězdí, kterým dominuje zmiňovaný Orion.

                Nebeské divadlo je v plném proudu. Superúplněk vyvrcholil a Měsíc se od země začíná vzdalovat a k tomu vstupuje do stínu Země. Ten postupně ukusuje žluť a mění ji na oranžovou barvu. Jakmile je měsíční kotouč v zemském stínu, oranžové zabarvení ztmavne a zčervená. Blízko Měsíce se rozsvěcí hvězdy, dříve nepozorovatelné.

                Obloha ztmavla a svit Venuše vrhá můj stín směrem k Měsíci. Noční temnotu protrhne ohnivá stopa po meteoru. Následuje ji další a ještě jeden z jiného směru. Začátek Soudného dne?

                Zákony nebeské mechaniky posouvají Zemi na své dráze kolem Slunce. První sluneční paprsky oslnivě planou na povrchu měsíce a vytlačují temnotu z měsíčního kotouče. Od východu se přiženou mraky a zakryjí Měsíc, jako by chtěly pozdržet zatmění. Ale svítání je dohání a východní obloha začíná světlat. Žádná apokalypsa se nekoná. Zemský stín již přešel přes měsíční kotouč a ten již opět plane žlutě, byť tlumen závojem mraků. Je čas na „plán C“, tedy vrátit se do pelechu a zkusit se na pár hodin dospat. Ano, bylo to zajímavé a třeba za osmnáct let také vstanu a podívám se na to ještě jednou. Tahle kouzla přírody se nikdy neomrzí.