Svítá. Landrover se v ranním šeru prodírá písčitými cestami mezi porosty trnitých akácií. Jemný prach ztěžkl ranní rosou a vzduch nádherně voní. Vše kolem je šedavé, nezřetelné. Světla je málo a nemá sílu vykreslit barvy a detaily.

Rudá koule se vynořila nad obzor a paprsky se prodírají lehkým oparem. Na obloze se promítají pruhy purpuru a šarlatu a ty postupně přecházející ve žlutou a modrou. Stromy a křoviny se zhmotňují a dostávají zřetelné obrysy. Za několik hodin bude obloha jen modrá a Slunce tu vše ve svazích u jezera Eyasi rozpálí k nevydržení.

Jemný písek hrozí, že pohltí kola. Auto se občas smýkne nečekaným směrem. Větve akácií nás pohladí trnitými větvemi skrz otevřená okna. Slunce vysušuje vzduch a jemný prach začíná vířit a pronikat do auta. Ještě pár kilometrů, pár posledních minut a budeme na místě. Hledáme tábor jedněch z posledních lovců a sběračů v Africe. Hledáme lid Hadza.

Zastavujeme. Dál půjdeme pěšky. Vesnice není příliš vzdálená. Ranger, který se o tento kmen stará, dává poslední rady, jak se v táboře chovat a jak správně pozdravit. Pro muže je jiný pozdrav, než je pro ženy. Neumím to popsat, ale mužský pozdrav jsou dvě mlasknutí jazykem o patro a slovní spojení „tana bao“. Ženy se zdraví trochu jinak. Dvě podobná mlasknutí jazykem, následuje slovíčko „tana“, další mlasknutí a slovíčko „ayamo“.

* * * * *

            Lidé Hadza, či Hadzabe, nejsou příbuzní s žádnými jinými kmeny, ač by se podle jejich jazyka mohlo zdát, že patří do skupiny Khoisan (kliknutí, mlasknutí, jako u křováků). Kmen Hadza je považován za izolovaný a neměnný po tisíce let. Lidé Sandawe, žijící jen 150 kilometrů od Hadza, se geneticky oddělili před více než patnácti tisíci lety.

Předkové kmene Hadza žili na zdejším území nepřetržitě desítky tisíc let.  Toto místo je vzdáleno jen necelých padesát kilometrů od Olduvaiské soutěsky, oblasti někdy nazývané „kolébka lidstva“, proslavené četnými nálezy zkamenělin nejstarších hominidů, a čtyřicet kilometrů od prehistorického naleziště Laetoli, kde byly objeveny zlomky kostí a zachovalé otisky chodidel hominidů Australopithecus afarensis. Archeologické důkazy naznačují, že oblast byla nepřetržitě obsazena lovci-sběrači podobnými Hadza přinejmenším posledních padesát tisíc let.

Ačkoli dnes lidé Hadza nemalují po skalách, považují několik míst se skalními malbami na svém území, pravděpodobně nejméně 2000 let starých, za vytvořené svými předky. A ani jejich ústní historie nenaznačuje, že by se sem, do blízkosti jezera Eyasi, přestěhovali odjinud. Takže, pokud se setkání povede, bude to cesta časem zpět do doby kamenné, přesněji na přelom staršího a středního paleolitu.

* * * * *

             Scházíme do mělkého údolíčka. Krajina je lehce členitá, porostlá křovinami a stromy. Baobaby už shodily listí a jejich tmavé kmeny kontrastují se šedivou kůrou nízkých křovin a akácií. Pod nohama skřípe nažloutlý písek, který o kus dál přechází v načervenalý.  Ve starém baobabu je dutina, kudy se Hadza při sběru medu dostávali ke sladkému úlovku. Včely strom opustily a v dutině občas přespává hlídka.

             Baobab je prázdný, hlídač už sedí u poradního ohně s ostatními muži. Lehký vítr přináší vůni kouře a s ním i tichý hovor. Skupinka pěti lovců sedí kolem malého ohniště a upravuje zbraně před lovem. Druhá skupinka čtyř lovců je usazena kolem vlastního ohně a skryta v malé proláklině. Také oni si připravují a kontrolují zbraně před následujícím lovem.

Někteří lovci mají na sobě jednoduché oblečení z kůží ulovených zvířat, jeden či dva pak kombinaci potrhaných kousků „moderního“ oblečení a kůže. Kolem krku, zápěstí a jako čelenky mají ozdoby z barevných korálků. Za opaskem dlouhý masajský nůž a ve váčku pár důležitých drobností.

Hovor utichá. Náhle se jeden z lovců zvedne a jde blíž o dva tři kroky. Vzájemně se prohlížíme. Dvakrát mlaskne jazykem, prohodí „tana bao“ a nastaví klouby pěsti. Odpovím stejně a svými klouby ho lehce ťuknu do nastavené pěsti. Ostatní muži se přidávají, zdravíme se, dotýkáme se sevřenou pěstí. Můžeme zůstat.

* * * * *

                Lidé Hadza žijí ve skupinkách o dvaceti až třiceti jedincích, avšak v sezóně dozrávání bobulí se skupiny spojují až do velikosti více než sta osob. Neexistuje žádná kmenová ani jiná řídící hierarchie a téměř všechna rozhodnutí jsou přijímána dosažením dohody prostřednictvím diskuse. Hadza jsou rovnostářští, což znamená, že mezi jednotlivci neexistují žádné skutečné rozdíly v postavení. Zatímco starší lidé mají o něco více respektu, v rámci běžného věku a pohlaví jsou si všichni jedinci rovni a ženy jsou považovány za rovné mužům. Toto rovnostářství vytváří vysokou míru svobody a nezávislosti. Konflikty se řeší opuštěním tábora a tábory se z tohoto důvodu často rozdělují.

Tábory se stěhují v závislosti na suchu, za lepšími lovišti, nebo do míst s vyšším množstvím právě dozrávajících hlíz a bobulí.  Pokud se lovcům podaří ulovit opravdu velké zvíře daleko od domova, tábor se přemístí na místo úspěšného lovu. Přístřešky lze postavit za pár hodin a svůj nevelký majetek přenesou na zádech. Důvodem k opuštění tábora také je, když někdo onemocní a zemře, protože nemoc je spojena s místem, kde ten člověk onemocněl.

* * * * *

                Poslední kontrola zbraní a vyrážíme na lov. Každý lovec si nese luk a šípy pro několik situací. Pro lov ptáků je šíp opatřen širším nástavcem, který má opeřence omráčit a srazit na zem. Šípy s dřevěnou špičkou jsou určeny na lov drobných savců, kostěné špičky se zpětnými hroty dokáží skolit menší antilopy a pro případ setkání s velkým zvířetem jsou určeny šípy s kovovými hroty a zpětnými háčky, potřenými jedem.

                Kovové hroty získávají lidé Hadza od kmenů Datoga výměnou za med divokých včel, hlízy a bobule. A tyto hroty potírají mízou sukulentního adenia, která obsahuje velmi jedovaté srdeční glykosidy. Je to velmi účinný šípový jed používaný po tisíce let v Africe k lovu velkých zvířat. Ostatně, rostlinu mají hned v blízkosti ohniště a z ořezaných výhonků stékají kapičky mízy.

                Z tábora jdu se třemi lovci, jejichž jména nedokážu vyslovit, natož napsat. No jdu… Je to velmi rychlá chůze občas přecházející do lehkého běhu. Snažím se držet tempo a přitom nedělat hluk. Na volném prostranství by to nebyl problém, ale tady ti vysocí a šlachovití lidé kličkují mezi nízkými stromy, křovinami a trnitými akáciemi neskutečně rychle. Dlouhé trny akácií mě škrábou na obličeji, rukách, trhají oblečení a zachytávají brašnu s fototechnikou.

                Mnohem horší než dlouhoostné akácie jsou jiná trnitá křoviska vybavená malými, ale zahnutými trny. Ty mi propichují kůži na tváři, ve vlasech, chytají za oblečení a nutí mě zastavit a vyprostit se z pichlavého objetí. To není úplně snadné, každý větší pohyb mi zasekne do kůže či oblečení nové a nové trny. Chce to trpělivost, opatrně větvě oddalovat a dávat pozor na další ostré háčky. Po tváři mi stéká pramínek krve, památka na další větev plnou ostrých háčků, které se mi zasekly do skalpu a ušního boltce. Stačilo víc škubnout a mohl bych v uchu nosit ozdoby jako Masajové.

                Snažím se neztratit lovce z dohledu. Jeden z nich vystřelil šíp do koruny vysoké akácie a jeho zasvištění mi ukázalo směr. Minul a teď hledá šíp v nízkých křovinách. Další dva se ozývají občasnými zvuky, asi se navzájem povzbuzují. Šíp nalezen a Hadza zase nasazuje tempo.  Nedbám na ostré trny a držím se těsně za ním. Jemný zvířený prach se lepí na krvácející rány a zpocený obličej.

                Ozve se zavolání a Hadza mění směr. Vycházíme na malou písčitou mýtinku. Postupně přicházejí zbylí dva lovci a ten nejstarší nese ulovenou ženetku.

* * * * *

                Muži obvykle shánějí potravu samostatně a během dne sami při shánění potravy jedí. Do tábora nosí med, ovoce baobabu nebo divokou zvěř, pokud se lov vydařil. Ženy shánějí potravu ve větších skupinách a obvykle do tábora nosí bobule, ovoce a hlízy, podle výskytu. Muži a ženy také společně hledají med a ovoce a alespoň jeden dospělý muž obvykle doprovází skupinu žen. Ženy pro shánění potravy používají rycí hůl, koše na trávu a na přenášení lesních plodů, velké látkové nebo kožené vaky na přenášení větších předmětů jako nožů, bot a dalšího oblečení. Užitečné drobnosti schraňují ve váčku zavěšeném kolem krku. Muži nosí sekery, luky, otrávené a neotrávené šípy, nože, malé nádoby na med a dřívka na rozdělávání ohně.

                V období dešťů se potrava skládá převážně z medu, ovoce, hlíz a příležitostně masa. Podíl masa v potravě se zvyšuje v období sucha, kdy se zvěř soustředí kolem zdrojů vody. Během této doby muži často loví ve dvojicích a tráví celé noci čekáním u napajedel v naději, že uloví zvířata, která se přišla k vodě napít.

                  Zatímco muži se specializují na získávání masa, medu a plodů baobabu, ženy se specializují na hlízy, bobule a zeleninu. Tato dělba práce je dosti zjevná, ale ženy občas najdou malé zvíře nebo vejce v hnízdě, či sbírají med a muži občas přinesou do tábora hlízu nebo nějaké bobule. V závislosti na místní dostupnosti mohou některé skupiny více spoléhat na hlízy, některé na bobule a jiné na maso. Tato variabilita je výsledkem jejich umění využít příležitost a přizpůsobit se převládajícím podmínkám. Hadza si nedělají zásoby, takže lov a sběr je každodenní záležitostí.

* * * * *

                Ženetka je položena do rozsochy stromu, luky a šípy opřeny o větve nízkého křoví. Jeden Hadza vytáhne nůž, ne aby ulovenou ženetku stáhl, ale nůž položí na písek, na něj kousek dřívka s malým důlkem a v něm mezi dlaněmi vrtí dřevěnou hůlkou. Po chvilce se v důlku objeví malé černé uhlíky, z kterých stoupá jemný kouř. Stačí je dát do suché trávy a hořící chomáč následně zasunout pod větve, které přinesl další Hadza.

                Úspěšný lovec si balí z kusu papíru cigaretu. Je to směs tabáku, konopí, listí pepřovníku a dalších příměsí. Oheň se rozhořel a cigareta koluje mezi lovci. Ten nejvyšší položí ženetku do plamenů. Žádné stahování z kůže. Srst ohoří a zbytky oškrábou nožem.

                Když se malé tělíčko nafukuje, Hadza rozřízne ženetce břicho a vyhodí z dutiny střeva. Vyřízne játra a ta ještě syrová rozdělí mezi ostatní lovce. Oheň mezi tím sežehl ocásek a zdá se, že je křupavou pochoutkou. Z ženetky odkrajují kousky polosyrového masa. Dostávám svůj díl, ale pomocí posunků s díky odmítám, protože nejsem lovec, nic jsem neulovil a proto nemohu s lovci jíst. A ženetka je pro tři málo a pro čtyři nic.

                Náhle jeden Hadza upustí nůž, vrhne se k luku a vystřelí do křovin, odkud se vznesl nějaký větší pták. Minul a jde hledat šíp. Zbylí dva v klidu odkrajují kousky masa a pokuřují. Třetí lovec se po chvilce vrací, přisedá k ohni a pojídá s ostatními. Koluje další cigareta, oheň pomalu dohořívá a z ženetky zbyla jen opálená hlava a zkrvavené kosti. Je čas se vrátit do tábora, protože v nastupujícím horku je lov obtížný a únavnější.

                Tábor, to jsou jen jednoduché chatrče postavené z ohnutých větví, zapíchnutých v písku, které tvoří zároveň stěnu i střechu. Široké mezery mezi větvemi jsou volné, nebo alespoň z části zakryté listím, nebo trávou. Chatrče jsou shluklé kolem udusaného prostranství, kde hoří skromný oheň.  V jeho blízkosti sedí několik málo žen a za nimi vykukují dvě tři děti. Pozdravím se se ženami obligátním „mlask klik tana mlask ayamo“ a navzájem se dotkneme klouby zatnuté pěsti.

Nemám moc příležitostí se po táboře porozhlédnout, protože ten nejvyšší z lovců mi dá do ruky luk a několik šípů a táhne mě do vyschlého koryta řeky, ať dokážu, že umím střílet. Cílem je kus větve baobabu ve vzdálenosti asi dvacet pět metrů. Luk je pěkně silný, napnout ho, aby šíp účinně zasáhl terč, vyžaduje dost síly.

                Několikrát minu, ale šestý šíp se zavibrováním zabodne do středu dřeva. Přibíhají i zbylí dva lovci, co se zatím jen dobře bavili, jak se mzinga snaží zvládnout luk a šípy a teď mě poplácávají po zádech. A jejich obdiv neskutečně stoupne, když zjistí, že se šíp zabodl nějakých sedm, či osm centimetrů. Jeden z lovců hned přináší ty s kovovým hrotem a poměřuje, že by se hrot do zvířete zabodl celý. Ano, jsem prý silný, jsem velký bílý lovec a můžu s nimi chodit na lov. Jsem prý lovcem a mohl jsem s nimi jíst ženetku!

* * * * *

                V současné době žije v Tanzánii posledních přibližně 1 200 lidí Hadza. Výhradně tradičním způsobem, tedy lovem a sběrem, žije sotva 400 Hadza. Toto nízké číslo je důsledkem rozšiřování pastvin Masajů v minulosti a jejich útoků na Hadza jako odplata za zabitý skot. Hadza neznají vlastnictví dobytka, všechna zvířata považují za lovná.

                Antropologická studie z roku 2001 zjistila, že Hadza má při narození průměrnou očekávanou délku života 33 let pro muže i ženy. Očekávaná délka života ve věku 20 let stoupla na 39 let a kojenecká úmrtnost byla 21 %. V poslední době se dospělí Hadza často dožívali šedesátky a někteří dokonce dosáhli na sedmdesátku nebo osmdesátku. Hadza však nesleduje čas a věk přesně jako náš svět, a proto jsou tyto délky života přibližné a značně proměnlivé.