Světlo odhaluje detaily. Duny nejsou jen hromady písku. Na úbočích, kam vítr přináší vlhkost, roste sporá tráva. Drobné písečné laviny se sesouvají dolů. Písek je protkán stopami od jednorožců. Vítr a jazyky sesouvajícího se písku je vymažou a písek bude připraven pro nové vzory. Nízké slunce vykresluje každou písečnou vlnu, každá nerovnost je zdůrazněna stínem. Barevné divadlo pokračuje.

Kolem dokola je zlato. Prý neskutečné množství zlata. Garimpeiros živoří týdny v blátivé džungli, celé dny propírají písek z řek, přespávají ve vlhkých chatrčích, kde není nouze o štíry a moskyty. Zlato se tu nerýžuje klasickým způsobem. Zlatinky jsou moc malé. Prostě se naplaveniny smíchají se rtutí a vzniklý amalgám je nad ohněm zahříván až do úplného odpaření rtuti. Zbyde čisté zlato.

V noci poletují sněhové vločky a stany jsou ráno pokryty vrstvičkou ledu. Kolem tábora leží sníh, který v ranním slunci rychle taje. Obloha je modrá, bez jediného mráčku. Noční bouře je pryč. Rušíme tábor a znovu šplháme vzhůru. Boty kloužou a smýkají se po kluzkých a vratkých kamenech. Sluneční paprsky nepříjemně bodají a pot se z nás jen řine.

Další vesnice. Podobná jak vejce vejci té předchozí. Jen tady pobíhá víc hladových psů. Kolem jsou stále dobře patrné staré zavlažovací kanály, sloužící po stovky let. Na políčkách, položených na strmých svazích, se pilně pracuje. Využívá se opravdu každá mýtinka. Příkré kopce kolem jsou porostlé hustým lesem. Řídký vzduch je tu přesycen vlhkostí a spolu s pálivým sluncem vytváří špatně dýchatelnou směs.

„Vidíš, sáhibe, naja tančit“, huláká Indar a zuby se mu v úsměvu lesknou na slunci. Kobry se pohybují naoko líně, rozvláčné pomalé pohyby, které vůbec nenaznačují tu mršťnost, s jakou dokáže had zaútočit. Když Indar zase přetáhnul podle něj línou kobru píšťalou, ta z vedlejšího košíku se nahnula jen nepatrně víc takovým pomalým, ale cíleným pohybem.

Vpředu se znenadání objevil vzdušný vír, vysoký jistě přes čtyřicet metrů. Jeho trasu dobře ukazuje prach, který je nasáván ze země v bláznivě rychlé rotaci, aby byl vysoko vyvrhnut z tohoto reje do klidnějšího ovzduší. Naštěstí tornádo udržuje celkem stabilní směr rovnoběžně s námi. Je to úžasný zážitek, být zcela obklopen nespoutanými silami přírody, vzdáleni od nich sotva pár kilometrů. Před námi tornádo, nalevo činná sopka, předvádějící své další čarokrásné představení.

Technická přestávka, motor musí vychladnout. Sedím v prachu, opřený o bágl a házím slepici kousky placky. Kouká na ně ze všech stran, kroutí hlavou, zahrabe pařáty a když je placka řádně vyválená, začne do ní klovat. Slunce pálí tak, že motor vychladne snad až se setměním. Ospalá nálada zavládla v celé vesnici. I ten prach se víří tak nějak líně. „Aůů“, ta mrcha slepice mě klovla do ruky. Hodím jí zbytek a jdu někam vyžebrat čaj.

Kouká do pasů a luští exotická jména. Já koukám po místnosti. Dveře bez kliky, zato se zámkem, které byly vykopnuty a dřevěné třísky vlepeny zase na místo, samozřejmě i s tím zámkem, aby se dveře mohly znova zabouchnout. Regály stlučené z nehoblovaných latí a prken, na nich nějaké štosy papírů v růžových deskách. Čtyři rozdílné židle, pokroucený stolek prohnutý pod kvantem spisů. Průvan otáčí stránky protokolů, všechny vypadají stejně, jen razítko, velké a červené je na různých místech.

Připlouváme k ostrovům. Jsou to rozeklaná skaliska obývaná koloniemi tuleňů, tučňáků a kormoránů. Kdysi dávno to byly vrcholky pohoří. Je tu vidět dobře vrásnění i bývalé říční koryto s usazenými sedimenty. Při posunech zemské kůry zaplavil toto území oceán a vrcholky hor se staly ostrovy. Tyto ostrovy jsou důležité pro zdejší ekonomiku.

Vlak s trhnutím zastavuje. Z okna nevidím žádné budovy, jen zvlněná kamenitá planina. Vagón se vyprazdňuje. O kus dál vpředu na druhé straně stará indiánka pečena ohni kusy nějakého zvířete. Celé osazenstvo našeho vozu kupuje kusy pečeného ovčího masa. Všichni se tím cpou, jsou jím krmeni i kojenci a jiné kusy skopového jsou baleny na pozdější dobu.