Jdi na obsah Jdi na menu

El Dorado

22. 9. 2011

                Martinéz mírně zpomalil a odšroubovává víčko z flašky kořalky.  „Dáš si?“ houkne směrem ke mně. Vrtím hlavou, alespoň jeden z nás musí být střízlivý. „Škoda, pomáhá to proti horku“, zakroutí nechápavě hlavou a řádně si přihne. Jsem z něj na prášky.  Začal chlastat hned ráno, jen co jsme vyjeli. Tady kousek nad rovníkem to je běžný. Dodává to kuráž a křídla. Hlavně když s džípem přeskočí nějakou bouli na silnici. Taková místní verze Red Bullu. Šineme si to po Venezuela Higway 10 skoro pořád na sever. „Co blbneš?!“ Otočím se na něj, když se se skřípěním brzd snaží zastavit. „Tady, Panenka María“ odpovídá a už vyskakuje z auta. Kolena ho neudrží a žuchne sebou na asfalt. Hm, kecal, prej že na něj alkohol nepůsobí.

                Ve skále je vysekaný malý oltářík s obrázkem Panny Marie. Martinéz zapaluje svíčku a podstrkuje k obrázku dvacetibolovou bankovku. Taky utrousím modlitbičku, ať tu flašku rozbije a druhou nenajde, ať přestane tak hrozně prdět a ať v pořádku dojedeme do El Dorada. 

               „Víš co? Dáme si kafe, stejně jsem už z toho sezení celej rozlámanej. A něco pojíme a odpočineme si.“ Zapaluji vařič, a za chvilku zalejvám pořádnýho lomcováka. Jestli není slabej na srdce, tak do El Dorada dojedeme i když tu flašku vypije celou.

                Venezuela Higway 10 navazuje na brazilskou dálnici 174 na jihu a končí skoro u pobřeží na severu. Asfalt je překvapivě kvalitní, ale už jsou vidět známky, že si džungle chce tohle místo vzít zpět. Občas skrz asfalt prorůstají mladé výhonky, někde je povrch zvlněný, nebo kraje rozpraskané a zarůstající křovím. Silnice vede téměř neustále na sever, nepočítáme-li místa, kde se stáčí k osadám. Provoz tu je řídký, auta potkáváme jen zřídka. Po obou stranách roste hustý prales. Jen když křížíme nějakou řeku, zelené stěny ustupují prudkému slunci.

               Motor zahučí a ještě než zařadí, se na mě Martinéz otočí s obligátní otázkou: „Dáš si loka…?“ „Ne a ty taky ne! A koukej už jet, chci být v El Doradu do setmění.“

                Cesta probíhá bez nervujících událostí, nepočítám-li občasné výpadky u Martinéze, kdy se zahledí do dálky skrz přední sklo a přestává registrovat okolí. V tu chvíli mi tělo zaplavuje adrenalin a srdce se rozbuší ještě rychleji. Dloubnu ho loktem do žeber, aby se probral. Vytahuje další cigaretu, kterou se snaží udržet v bdělém stavu. Průvan v autě kouř spolehlivě odvádí ven. Hodiny se vlečou, za okny se míhají zelené šmouhy, jen stíny zprava zmizely a slunce stojí skoro přesně nad námi.

                „Chceš něco vidět?“, přeruší Martinéz monotónní hučení kol. „Jo, proč ne. A co ?“  „Uvidíš, gringo“ a vycení na mě zuby v úsměvu. Za necelou čtvrthodinku zastavujeme v louži červeného bláta. Podél obou stran silnice stojí nízké baráky se zamřížovanými okny, nebo jen plechové stříšky se stoly a židlemi uvnitř. Tohle místo nemá jméno, říká se mu podle kilometrovníku prostě jen „Kilometr 88“, zkráceně Km 88. Je to zlatokopecká osada, nebo spíše spojnice mezi civilizací a peklem bažin, kde je zlato.

 

09500033.jpg

 

                „Dáme si pivo a něco k jídlu, pak se mrkneme kolem“, praví Martinéz a už objednává piva. Máme to rozděleno – on objedná, já zaplatím. Sedíme v restauraci Tasca. Od ulice nás odděluje jen nízká zídka. Pozoruji dění kolem. Špinaví chlapi s ostražitým pohledem, zkoumající výkupní ceny zlata, levné holky, co větří budoucí kšefty, prodavači všeho možného, co lze v džungli potřebovat. A samozřejmě několik „Cervecerií“, tedy nalejváren a bordelů.

 

09500037.jpg

 

                Kolem dokola je zlato. Prý neskutečné množství zlata. Garimpeiros živoří týdny v blátivé džungli, celé dny propírají písek z řek, přespávají ve vlhkých chatrčích, kde není nouze o štíry a moskyty. Zlato se tu nerýžuje klasickým způsobem. Zlatinky jsou moc malé. Prostě se naplaveniny smíchají se rtutí a vzniklý amalgám je nad ohněm zahříván až do úplného odpaření rtuti. Zbyde čisté zlato.

                Samozřejmě garimpeiro to vše dělá sám a velmi primitivně. Rýžovací pánev, lopata, ohniště.  Takže pokud se neutopí v náhle stoupající řece, nezemře na zimnici, nebo malárii, určitě ho za pár let dostanou rtuťové výpary. A co před smrtí vydělá, to utratí v dírách jako je Km 88 za holky a kořalku. Zlatý démon je silný, málo kdo dokáže odolat a vrátit se do civilizace. Honba za žlutým mámením pokračuje, a tak se po pár dnech již zchudlí garimpeiros zase vracejí do svých vlhkých nalezišť.

                Scházíme dolů k řece. „Foťák moc nevytahuj, nemají to rádi“, povídá Martinéz. Kolem na břehu jsou vykutané okrouhlé díry, z části zatopené vodou. V nich se krčí postavičky s pánvemi, nebo lopatami. Zeleň zmizela. Přežívající rostliny jsou našedlé, sporadické. Na druhém břehu řeky ty samé díry, kam prosakuje říční voda. Někde hoří ohně. Dým z vlhkého dřeva, smíchaný s rtuťovými parami stoupá k šedé obloze.

               Teprve o notný kus dál od břehu jsou vidět stromy, co ještě nepadly za oběť sekyrám. Těžební jámy se táhnou po obou stranách řeky až k dalšímu zákrutu a zřejmě i za něj. Rozlézají se dál a dál od břehů. Řeka je mrtvá. Otrávená rtutí a obarvená splavovanou načervenalou zeminou líně teče k Orinoku. 

               Zpátky v hospodě u dalšího piva. Ten obraz se mnou docela zamával. Obraz předpeklí vyvedený v červené a karmínové barvě s hnědou řekou uprostřed. Vřed, co se natahuje do šířky. „Pojedeme?“ špitne Martinéz.

 

09530031.jpg

 

                Zase na cestě. Kolem silnice jsou po obou stranách opět zelené hradby. Km 88 je za námi, El Dorado je někde vpředu. Večer tam budu. V pozdním odpoledni přijíždíme k Rio Cuyuni. Přes řeku vedou dva mosty. Kousek od sebe, a když myslím kousek, tak v řádu desítek metrů. Jeden je nový, klasický z betonu. Ten druhý je lanový, navržený Gustavem Eiffelem. Pod projíždějícím autobusem se nádherně rozvlní a rozhoupá.

 

09510003.jpg

 

               „Podívej se támhle…!“ Martinéz ukazuje rukou na řeku. Rozeznávám motorovou loďku se šesti chlapy, docela dost naloženou. „Vidíš to? Vezou zlato, co našli v džungli. V El Doradu bude veselo“. Skutečně, jak loďka projíždí pod mostem, vidím uvnitř člunu malé váčky o velikosti pěsti. A není jich zrovna málo. Jsem ještě v oblasti, kde se ve stovkách lokalit těží zlato.

 

09510004.jpg

 

                Martinéz mě vyklopí na náměstí. „Hodně štěstí, gringo! Fakt tu chceš zůstat?“ „Díky, amigo, dávej na sebe pozor a nenapal to někam do stromu!“. Zamává z okna a mizí v oblaku prachu. Stojím na náměstí a rozhlížím se kolem. Nízké stavby, maximálně jednopatrové, cervecerie, bordely, hospody, výkupny zlata. Zaparkované „ameriky“, občas dlouhý kamion.

               El Dorado vzniklo v roce 1849 při první zlaté horečce. Asi se moc nezměnilo, jen koňské povozy nahradila auta. Chlapi, co se na skok vrátili z pralesa mlsně pokukují po šlapkách. Ty se nakrucují a rozjíždějí své kšefty. Hospody se začínají plnit. Ubývající den zvyšuje aktivitu.

 

09510008.jpg

 

                Vybírám si ze dvou hotelů. Vyhrává Edgar. Nerozhodují počty hvězdiček (nemá ani jednu), ale mříže na okně. Majitele jsem trochu vyvedl z míry, cizinci tu moc často nenocují. Dostávám luxusní pokoj v patře. S koupelnou a bez záchodu. A není moc drahý. Chvilku zápasím se zarezlým zámkem a drhnoucími dveřmi. Pokoj „Áčko hotel“. Pod stropem blikavá žárovka zavěšená na drátech, vypínač vypadává ze zdi, ale funguje. Koupelna je v rohu. Starý plechový barel, do kterého teče voda trubkou od stropu. Sud je plný kalné vody a mám silný dojem, že tam už něco bydlí. Po delším průzkumu jsem si naprosto jist, že to není nic, co by bylo v potravním řetězci někde nade mnou. Postel rozvrzaná s proleženými matracemi. Vyhovující.

                Vyrážím na večeři. Hospůdka na vedlejším náměstí. Už je tma, kterou problikávají stovky barevných žárovek. Kolem nich krouží hejna much, co si chtějí popálit křídla o rozpálený sklo. Objednávám si tequenos a dvě plněné tostadas a Soleru. Hned je žaludek spokojenější. Na ulicích to už žije. Odpoledne poloprázdné ulice jsou plné lidí. Po náměstí krouží bílé auto, stažená okna a řidič má ven vystrčenou ruku s pistolí.

               Prásk! Další okruh a kousek a znova prásk! „No co, má radost“, prohodí výčepní, když vidí můj nechápavý pohled. „No jasně, má radost“, opakuji s úsměvem. Přisedá si ke stolu. „Chceš tu hledat zlato?“ „Máš rozum“ odpovídá, když mu povím, že jsem jen zvědavec, co chce tohle jen vidět.

               Dáváme si další pivo. Borec v autě už dostřílel, teď jenom krouží po náměstí. „Co slaví?“, ptám se Antonia. „Před pár dny prodal vytěžený zlato a teď si užívá. Za týden, dva, bude zase zchudlej někde v jámě mávat lopatou.“ Další pivo. Solera není nijak silná a skvěle osvěží i v množství větším, než malém. „Hele, tady o kus dál bude dneska diskotéka, tam budou  garimpeiros. Jdi se tam mrknout.“

 

09510006.jpg

 

                Dupárna stojí kousek od řeky. Dlouhý barák stlučený z prken a se střechou z palmových listů. Uvnitř jsou dlouhé stoly s lavicemi, volný plac a u protilehlé krátké stěny aparatura a velké repráky. U vchodu mi někdo vrazí do ruky flašku s pivem. Dupárna je plná chlapů, co se mátožně plouží všemi směry. Žen je jen minimum, vlastně jen šlapky, co si jistí vyhlédnutou kořist.

                Začíná další kolo hudební produkce. Repráky vychrlí směs tónů o takové intenzitě, že naprosto jasně fyzicky cítím nárazy zvuku do mého těla. Všechno kolem vibruje. Láhev piva jsem si položil na stůl. Vidím, jak s každým úderem bubnu poposkočí směrem dozadu. Na konci stolu ji chytím a znovu postavím na začátek. Pár taktů a je zase na druhém kraji. Tancuje každý sám, tedy každý s flaškou piva v ruce. Když chce někdo k tanci vyzvat místní dámu, připotácí se k ní, pohodí hlavou jejím směrem a je to. Dáma se jde kroutit s tanečníkem na parket. Samozřejmě, tanečník, má stále v ruce pivní láhev. Nikdo nemluví. Nemá to cenu, v tomhle hluku slova zanikají.

                Pauza. Repráky musí vychladnout. Uši brní a nic neslyším. Možná, že jen nikdo nemluví. Po zemi se válejí prázdné flašky a někdo přináší plný basy. Piva je dost. Do ruky dostávám další láhev, potřesení rukou, poplácání po zádech. Nevím, kdo to je. Ťukáme si na přátelství, teď zase pivo obstarávám já. Relativní ticho přeruší další nápor hudby, bolavě trhající uši. Tanečníci se různě vlní, nebo podupávají do rytmu. Občas někdo upadne na zem a zůstane ležet. Tady se žije naplno. Pij, dokud nepadneš.

               Na hotel se dostávám hodně po půlnoci. Dveře od pokoje otevírám na doporučení pana majitele pořádným žďuchnutím, cvaknu vypínačem a ještě stačím zahlídnout, jak podlaha rychle mizí ve škvírách mezi prkny. Svým příchodem jsem vyrušil hejno švábů a ti teď v panice prchají do úkrytu. Doufám, že nebudou tak odvážní, aby mi nalezli do báglu. Svalím se na postel. El Dorado pomalu utichá. Ráno zajdu něco pojíst k Antoniovi a musím se ho pozeptat, jak to myslel s cestou nahoru po Rio Cuyuni.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář