Jdi na obsah Jdi na menu

Cabanaconde, kapitalista Paulino a Sabancaya - Part 2

15. 8. 2011

                Ráno jsem rozlámaný a nevyspalý. Ostatní jsou na tom podobně. Spacák a vnitřní stěny stanu jsou pokryty jinovatkou. Jen co se slunce vyhoupne nad hory, balíme naše věci, posnídáme něco rozinek a teplé vody s vitamíny, které říkáme čaj. Vyhříváme se v paprscích slunce jako studenokrevní plazi a střádáme sluneční energii na další výstup. Nedá se zrovna mluvit o sluneční lázni. Protože vzduch je velice chladný, jsme navlečeni do všech teplých věcí, na hlavě čepici, ruce v rukavicích. Jedině nechráněným obličejem zachycuju příjemné teplo.

                Všichni už jsou připraveni vyrazit a tak pokračujeme v našem utrpení z předchozího dne. Batohy jsou přece jenom lehčí o část jídla a spotřebovanou vodu, kterou snad doplníme večer u laguny. Šlapeme dál a dál, stejně jako včera. Teprve nyní si uvědomuji to ticho kolem nás. Není tu slyšet ani žádný hmyz. Jedinými zvuky jsou naše kroky po volných kamenech, bláznivý tlukot srdce a naše přerývavé dechy.

                Před polednem se krajina mění v náš prospěch. Nestoupá už stále vzhůru, někdy je v rovině a dokonce se objevují krátké úseky z kopce. Dosáhli jsme tedy oblasti zvané Altiplano, náhorní roviny ve výšce 4500 m.n.m.. Myslíme si, že laguna Mucurca je "za rohem" a hned se nám jde "líp". Sice už nešplháme do kopce, ale zase musíme přelézat velké nakupené balvany a přecházet rozsáhlá štěrková pole. Teplota je zrádná. Na kraťasy a tričko je zima, ale na dlouhé kalhoty a triko zase moc praží slunce. Jdu tedy v kraťasech, jedna strana spalovaná sluncem a druhá mrznoucí v chladném vzduchu.

                Krajina je tu velmi chudá na nějaké rostliny. Sem tam chomáče spálené trávy, nebo balvany porostlé tuhým mechem, plným pryskyřice. Když uvidím nějaké křoviny, je to malý svátek. Procházíme sopečnou oblastí. Okolní pahorky jsou všechny vulkanického původu. Kameny kolem jsou lávové vyvřeliny ztuhlé v těch nejnepředstavitelnějších tvarech.

 

23230096.jpg

 

                Před námi se tyčí nádherný pravidelný sopečný kužel. Dáváme mu pracovní jméno "Malá sopka", i když vrchol je ve výšce dobře přes 4900 m.n.m. Najednou zahlédnu vpravo od nás něco neskutečného. Chráněn velkými kameny, tu roste strom. Jediný strom, který za dva dny našeho pochodu vidím. Jeho kmen je pokroucený a koruna díky silným, stále zde vanoucím větrům, rostlá asymetricky jedním směrem. Nádherně kontrastuje proti žlutozelenému mechu, hnědým a černým kamenům a zrzavému všudypřítomnému prachu.

                Rovinka končí a znovu stoupáme po svahu. Jinde bychom jej vyběhli, ale v téhle výšce jsme všichni rádi, že jdeme a že popadáme dech. Stoupání končí u úpatí "Malé sopky". Zdá se to být malý kopeček a hned mne napadne tam vylézt. Nemusím ani dlouho přesvědčovat Martina. Máme slušný náskok před posledními, počítáme že nás dojdou asi za jeden a půl hodiny. To už budeme jistojistě zpátky.

                Mrkneme na sebe, batohy padají na zem a my jen s foťáky a nejnutnější výstrojí začínáme dobývat vrchol. První kroky jsou v pohodě. Za chvíli nám však pod nohama ujíždějí drobné valouny. Nemáme se o co pořádně zapřít, a tak se snažíme stoupat rychleji, než sjíždíme dolů. K tomu ještě řídký vzduch, který nás taky zrovna nepopohání a z toho vyplývající nutnost častých odpočinků, komplikuje náš výstup, jak jen to jde. Kopec se zdál nízký, ale když se ohlédneme zpět k našim batohům, sotva je můžeme rozeznat. A to jsme teprve v první třetině! Nechceme to vzdát. Popohání nás vidina kráteru na vrcholku a hlavně touha dostat se co nejvýš. Konečně jsme na vrcholu. Závěrečnou část jsme sice vylezli po "čtyřech", ale vylezli. Jsme sice jen o pouhých tři sta výškových metrů výš než nejbližší okolí, ale připadá mi lehce uskutečnitelné dotknout se odsud oblohy. Výškoměr ukazuje údaj 5 036 m.n.m. Paráda!

                Kráter tu skutečně je, ale není uzavřený. Na druhé straně hory je otevřený průrvou, kudy kdysi vytékalo žhavé magma. Láva tu ztuhla v nejrůznějších podobách a tvarech. Jeden kámen připomíná útočícího veleještěra, jiný indiánský totem a další obří hlavu. Z vrcholku se otevřel překrásný pohled na okolí. Západním směrem, odkud jsme přišli, jsou dosud vidět majestátné vrcholky And, pokryté ledem a sněhem, na jihu vidíme téměř to samé, jen hory se zdají být blíž. Na severu stoupá k obloze obrovský hřibovitý mrak popela, jak na sebe upozorňuje Sabancaya. Ostatně to dělá po celou dobu naší cesty. Už jsme tomuto vulkánu velmi blízko, ale dosud by zakryt horským hřebenem.

                A na východě se v mlžné dálce, za velmi dlouhou planinou, skoro až na obzoru, rozprostírá cíl naší cesty, laguna Mucurca. A nejen ona je naším cílem. Tam někde má být i pramen vody. Čím dál více prázdné láhve a kanystry jsou dobrou motivací k dalšímu pochodu. Po zjištění, jak je to ještě daleko, se mi na chvilku podlamují kolena. Pohledem dolů zjišťujeme, kde jsou ostatní. I při zvětšení teleobjektivem jsou nepatrní a mezi kameny těžko rozeznatelní. Teprve odsud vyniká mohutnost "Malé sopky".

                Pořizuji ještě fotky okolní krajiny viděné z výšky, zachycuji také další erupci Sabancayi a samozřejmě děláme i naše vrcholové foto. Sestup se podobá spíše lyžařskému slalomu. Kameny ujíždějí pod nohama, musíme sestupovat traverzováním. Snažíme se jít vedle sebe v delších rozestupech a velmi opatrně, aby nás nezranil nějaký uvolněný kámen. Přesto sestup trvá pouhý zlomek času, potřebného k výstupu.

                Závěrečný úsek naší cesty je před námi: přejít rozlehlou pláň, kde pobíhají stáda lam. Cesta, lépe řečeno spíše směr, který udržujeme, vede přes rozsáhlá pole lávových vyvřelin a kamenů, velkých jako mužská pěst. Vyvrženy do vzdálenosti několika kilometrů od kráteru, jsou dokladem obrovské síly tohoto vulkánu.

 

23230090.jpg

 

                Místy přecházíme pásy sopečného popela, kterým se snaží prorůstat sporá tráva. Zanecháváme v něm otisky stejně jako astronauté na Měsíci. Docela často míjíme vybělené kosti zvířat, ležící na vyprahlé a rozpraskané zemi, jindy je vidíme ve skutečnosti. Tmavé body v dálce se při pohledu teleobjektivem změní na několik statných býků a krav, před kterými nás vesničané varovali. Nechávají nás projít a po prvním pohledu si nás již nevšímají. My ostatně také ne. Procházíme kolem nich jak jen to jde nejrychleji, ale přitom dostatečně pomalu, abychom je nepoplašili.

                Vpředu se znenadání objevil vzdušný vír, vysoký jistě přes čtyřicet metrů. Jeho trasu dobře ukazuje prach, který je nasáván ze země v bláznivě rychlé rotaci, aby byl vysoko vyvrhnut z tohoto reje do klidnějšího ovzduší. Tornádo udržuje celkem stabilní směr rovnoběžně s námi. Je to úžasný zážitek, být zcela obklopen nespoutanými silami přírody, vzdáleni od nich sotva pár kilometrů. Před námi tornádo, nalevo činná sopka, předvádějící své další čarokrásné představení.

 

lago-mucurca.jpg

 

                Dostali jsme se na místo, odkud jsou vidět v celé své kráse tři stratovulkány. První je velmi aktivní Sabancaya, prostřední nádherná Hualca Hualca, s temenem poprášeným býlým popelem a konečně nejvyšším je majestátný Nevado de Ampato, vysoký 6310 m. n. m. Tábor stavíme na rovné, mechem porostlé plošince, blízko nejzazší hranice, kam až dolétly kameny z vulkánu Sabancaya, vzdáleni od ní nějakých osm kilometrů.

                K břehům laguny Mucurca zbývá pár set metrů. Blíže k vodě je díky vulkanické aktivitě nestabilní povrch, ze kterého nepravidelně prosakují pramínky horké vody, nebo se pevná zem náhle změní v termální bahno. Vesničané nás varovali před koupáním v laguně. Voda má nestálou teplotu. Někdy je příjemná, ale může se prudce zvýšit až za snesitelnou mez. Navíc dno je tvořeno mazlavým blátem, do kterého je snadné zapadnout. Když se budeme chtít přesto koupat, tak jedině s dostatečně dlouhým lanem, uvázaným kolem pasu.

 

23230099.jpg

 

                Po postavení stanů je třeba vyřešit problém s vodou. Jediný pramen je odtud východním směrem, vzdálen přibližně čtyři kilometry. Dopíjíme zbytky, abychom vyprázdnili nádoby vydáváme se k prameni. Máme toho všichni za dva dny plný zuby. Navíc nedostatek kyslíku ve vzduchu a velká výška naší únavu ještě násobí.

                Obcházíme lagunu po ztvrdlém blátě a snažíme se co nejvíce přiblížit k plameňákům procházejících se v pobřežních mělčinách. Je to skoro neuvěřitelné, spatřit je ve výšce přes 4500 m.n.m. Majestátně se brodí vodou a zdá se, že z lidí nemají žádný strach. Na temně modré hladině září jejich peří jako žhavé uhlíky.

               Napravo se zvedají oblaka prachu a ozývá se dupot mnoha nohou. Po chvilce napjatého čekání se objeví početné stádo lam, rychle se ženoucí kolem nás. Je to jen okamžik, co je vidíme, protože v následující minutě jsou již zakryty terénní nerovností. jen oblaka pomalu sedajícího prachu po nich zbyla ve vzduchu. Erupce sopky jsou již něco všedního, ale teprve teď, kousek od ní, si uvědomuji, že každá erupce popela probíhá v absolutním tichu.

               U pramene se všichni svalíme do vlhkého mechu, chvilku odpočíváme a pak plníme naše kanystry a lahve čistou pramenitou vodou. Ve tvářích je dobře vidět únava minulých dní. Využíváme i možnost se zase jednou umýt, i když voda je ledově studená. Jako soumaři ověšeni kanystry se ploužíme zpět do tábora. Stany jsou v dálce sotva rozeznatelné. Slunce již zapadá a nás pohlcuje stín vysoké hory.

               Do tábora přicházíme za šera. Jen co slunce zmizelo za horami, rtuť teploměru začala svou rychlou pouť do záporných hodnot stupnice. Tak tedy rychle si navléknout rukavice, čepici a větrovku. Mírný vánek je už nepříjemný. Zapalujeme vařič a snažíme se uvařit něco teplého k jídlu. Opět to bude naše již osvědčená kombinace těstovin, sýra, instantní polévky, to všechno promíchané do husté kaše. K tomu opět placky, čokoláda a rozinky. Jen co je jídlo hotovo a vařič vypnut, začíná v kotlíku velmi rychle vychládat. Poslední sousta jsou spíše zmrzlá, než vařená. Na Altiplanu je již tma, ale vrcholek sopky a další výron popela je ještě nádherně ozářen pozdním sluncem. Po chvilce je i on ponořen v temnotě a na obloze se začínají rozsvěcovat nádherné hvězdy. Rád bych je pozoroval dýl, ale je tak nepříjemná zima, že raději zalézám do spacáku.

 

23230105.jpg

 

               Ráno se probouzím ještě za šera, spacák a stan pokrytý námrazou. Teplota se blíží -18 stupňům Celsia. Z vyhřátého spacáku vylézám jen tak v tričku a dělám tu chybu, že otevírám stan, abych se podíval jak je venku. Ihned se do mne dává zima. Oblékám si rychle všechny teplé věci, ale stejně se nemohu dlouho zahřát. Boty, které jsem nechal v předsíňce stanu jsou mrazem pěkně ztvrdlé. Další potíže jsou s naším vařičem. Benzín teče prasklou hadičkou a hoří všude kolem, jen ne v hořáku.

               Na chvilku propadám beznaději. Celá krajina je pokryta jinovatkou, je hrozná zima, slunce ještě nevyšlo, mráz štípe i přes rukavice a navíc je jisté, že dnešek začne bez teplé snídaně. Plameňáci v nedaleké laguně stojí bez pohnutí. Jejich nohy jsou pevně uvězněné v ledu a tak jim nezbývá než čekat, až slunce kolem poledne rozpustí led na hladině. Tak tedy s Martinem snídáme jen čokoládu a hroznový cukr, "zapíjíme" to vodou v kostkách a utěšujeme se tím, že až přestane mrznout, sníme toho víc. Sbalení stanu pokrytého vrstvou jinovatky a ostatních věcí, nám trvá v té příšerné zimě dlouho.

                Jen co se slunce vyhouplo nad vrcholky vulkánů, začíná příjemně hřát. To už jsme ale sbalení a začínáme zpáteční pochod z této opuštěné, ale překrásné krajiny, ze srdce drsné přírody. Nechce se nám jít oklikou jako včera a tak nabereme přímý směr k Malé sopce, u jejíhož úpatí vede stezka. Zkrátíme si cestu o několik kilometrů. Z této strany je dobře vidět koryto, kudy vytékala z jícnu žhavá láva. Z vrcholku se nezdálo tak mohutné, ale při pohledu zdola je patrno, že zabírá téměř celou čtvrtinu kopce.

               Prodíráme se nízkými křovinami, po kotníky se boříme do jemného prachu a přelézáme vyschlá koryta potoků. Začíná se již oteplovat, a tak postupně odkládáme teplé věci, až skončíme zase v kraťasech. Na úpatí Malé sopky pár minut odpočíváme a potom pokračujeme dál. V poledne bychom rádi byli u tábořiště z první noci. Ještě stále se nemohu vynadívat na nádherné horské scenérie kolem nás. Pochodujeme rychlou chůzí dál, Malou sopku necháváme daleko za námi a začínáme sestupovat mezi obrovskými balvany dolů k vyschlé laguně. Jde se dost obtížně, protože kameny se viklají a často hrozí, že noha zapadne do nějaké průrvy, což by s plným batohem nebylo příjemné. Údolí tvořené pahorky nás samo přivede k laguně, aniž se musíme starat o směr. Přesně podle předpokladu přicházíme k vyschlé laguně.

               Sundáváme batohy a začínáme připravovat naší pozdní snídani a oběd. Jídlo již není zmrzlé a v lahvích se již led také začíná rozpouštět. Dojídáme sýr (ten už mění barvu) a placky (ty jsou zase tvrdé), zapíjíme to ledovou vodou. Těším se na Paulina, jak se u něj pořádně najím a napiju horkého čaje. A ani s ním nebudu smlouvat a zaplatím mu, co si řekne.

* * * * *

               Indiáni končí svou práci na polích a vracejí se zpět do vesnice. Míjíme jednu takovou skupinu zemědělců. Běžné pozdravy se změní v rozhovor typu odkud jsme, kde jsme byli a podobně. Po naší odpovědi, že se vracíme od laguny Macurca nechtějí nejprve uvěřit, ale po chvíli to shledají jako dobrý důvod k oslavě. Mezci jsou zastaveni a z jejich hřbetů jsou sundány známé hliněné džbány. Okamžitě začíná kolovat sklenice s chichou, tentokrát ještě horší chuti než ta před několika dny. Očima hledám Lucku, jak se na to tváří, ale ta se velmi rychlou chůzí (spíše během, jak jen jí to batoh dovolí) od nás vzdaluje.

 

23430002.jpg

 

               Po uctění Matky Země dopíjíme svou dávku a s díky se loučíme. Za půl hodiny již vcházíme do Paulinova hotelu. Ten je rád, že jsme se všichni vrátili a že tak bude mít očekávané tržby. Vždy, když si doneseme něco ze sousedního "obchodu", se na nás tak vyčítavě podívá, jako by chtěl říct, že nám tam velice rád za malý poplatek dojde.

               Po večeři a několika šálcích čaje, kdy mu zbytečně vysvětluji, že bych rád čaj do větší nádoby (stejně vždycky dostanu malý plecháček), jdeme utahaní spát. Noc je rušena hýkáním osla, štěkáním psa a křikem indiána. Neumím sice španělsky, ale ze zabarvení hlasu bylo jasně poznat, že jim nadává. K ránu pes konečně ztichl a stal se součástí ranního menu.

 

23430019.jpg

 

               Autobus do Areguipy má odjíždět v devět hodin přesně, ale už jsem si zvykl na magické slůvko "maňana" a tak ještě v půl desáté klidně snídám. Odjíždí samozřejmě až v jedenáct, ale vůz je tentokrát v luxusní výbavě. Pod stropem se houpe starý televizor a video, obojí pokryté silnou vrstvou prachu. Opět musíme podstoupit strašnou, minimálně desetihodinovou cestu. Řidič ji zpestřuje svými veselými kousky, jako třeba tím, že pustí volant a hledá několik dlouhých chvil mandarinku spadlou mezi pedály, spoléhaje zřejmě na "autopilota". Nebo nevyhýbáním se stádům skotu, která uskakují na poslední chvíli i se svými vyjevenými pastevci, nebo najížděním na kraj svahu, který končí hodně hluboko pod námi, snad proto, abychom měli lepší výhled.

               Projíždíme několika malými vesničkami, kde je největší dominantou mezi hliněnými chatrčemi velký kostel, často poškozený zemětřesením. Ve vesničce Chivay  řidič zastaví s tím, že tu bude zastávka na hodinu a půl. Prostě se tak rozhodl. V dřevěné boudě, což je obdoba našeho autobusového nádraží a informací, ihned operativně posunuli odjezd o devadesát minut. Chvilku si myslím, že je to omyl, ale když řidič zmizel, začínám tomu věřit. Dva mladí borci se pokoušejí marně zprovoznit video a televizi. Náhodně spojují různé dráty a zkoušejí přehrát strašně zmuchlanou kazetu.

               Chvilku je sleduju, ale pak vyrážím do rušných ulic tohoto "velkoměsta". Centrum je tržnice, postavená na ploše 100 x 100 metrů. Dá se tu koupit snad úplně všechno, počínaje pluhem, a konče nitěmi a suvenýry. V jednom stánku se dají velmi levně koupit fotoaparáty a videokamery, které neopatrní turisté nechali na okamžik bez dozoru. Majitel se zdá být velmi podnikavý, a tak si raději připevňuji svůj foťák dalším pojistným řemenem s ocelovými lanky ještě kolem pasu.

               V Peru vás mistrovsky okradou. Ani si toho nevšimnete. Prostě ta kapsa, co nešla rozepnout kvůli zasaklýmu zipu je najednou prázdná. Nehrozí tu však násilné přepadení. Prostě mají jen šikovné ruce. A výhodou je i to, že ukradené věci se dají koupit zpět za pár solů.

               Řidič si již vyřídil co potřeboval, a teď neustálým troubením svolává cestující zpět k autobusu. Křídou psaný čas odjezdu na dřevěné tabuli je znovu změněn. Alespoň budeme v Arequipě dřív. Video se zřejmě opravit nepodařilo. Svědčí o tom více drátů, koukajících z přístroje a kus utržené videopásky, která volně visí z předních dvířek. Řidič teď jede dost rychle, zřejmě chce dohnat zpoždění. Autobus se žene na prachovém polštáři, nedbaje kamenů a výmolů. Jen tupý náraz upozorní, že ten kámen nebo výmol byl zřejmě větší, než řidič předpokládal. Sedačka mi často mizí pod zadkem a hlava zvětšuje ten dolík na stropě. Tam vpředu je Arequipa, odkud budeme pokračovat dál na jih, k jezeru Titicaca.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář