Jdi na obsah Jdi na menu

Z Puna do Cuzca

20. 6. 2011

               Již za tmy přiráží loď k molu přístavu Puno. Posbíráme si své bágly, krátký skok přes vodu a jsme na břehu. Po dnech v divočině máme domluvený hotel se všemi vymoženostmi, jako je voda teplejší než je v horských potocích a postel měkčí, než směs trávy, písku a kamenů. Samozřejmě, v hotelu je přesně o tři místa míň, než potřebujeme. A tak jsem společně s Martinem a Markem svěřen do péče jednoho laskavého hotelového zaměstnance, který nás prý odvede do sousedního hotelu hned vedle. Ten popadne jednu naší tašku a vystřelí do tmy, sotva mu stačíme. Když už jdeme rychlou chůzí skoro dvacet minut a navíc křižujeme tržnici, začínají mi v hlavě klíčit pochybnosti, zda tenhle náš průvodce nás jen nechce procházkou udolat a pak nepozorovaně zmizet.

               Konečně jsme na místě, pořádně udýchaní. Chůze v závodním tempu ve výšce téměř čtyř tisíc metrů nad mořem dá zabrat. Připadá nám, že k hotelu vede i kratší cesta, ale možná je to jen zdání. Náš opatrovník se loučí a dokonce nám vrací i tu tašku. Jen si ještě něco domlouvá s majitelem, asi provizi, že nás přenechal konkurenci. Hotel příjemně překvapil. Po nocích strávených ve vlaku, stanech a domorodých chatrčích, to je nádherná změna. Dokonce teče i teplá voda. Alespoň tu chvilku co to zkoušíme. Později jsme si o ní mohli nechat tak akorát zdát.

               Jen co shodíme naše batohy, vyrážíme do ulic hledat něco k snědku. Zapadneme do první hospody, na kterou natrefíme. Bohatě malovaný vývěsní štít nese hrdé jméno „Don Pollo II“. Hospoda se zdá být přijatelná, poměrně plná strávníků. Ujme se nás servírka a usadí k jedinému volnému stolu. Posadíme se, dostaneme jídelní lístek a... v nabídce je jen jedno jídlo. Tedy polévka, kuře, brambory, salát a půl litru koly. To vše za pět solů. Aha, jsme vlasně ve zdejší obdobě fast foodu, proto ten název "Pan kuře".

               Jídlo se nese. Před každým z nás přistane velká miska s pořádnou porcí. Polévka je hustá, voňavá a vypadá tak nevinně. Jsem vymrzlý z lodi a těším se na něco teplého do žaludku. Jen co ji ale zamíchám lžící, juknou na mě zkroucené pařátky a jako bonus něco, co nemohu identifikovat. Kluci tam zase mají prémii v podobě  celé hlavy i s očičkama a zobáčkem, ze které ještě visí kus trávicí trubice. Alespoň, že hlava není porostlá peřím.

               Tyto štědré dary dám stranou. Neláká mě zkoušet nové chutě, jím jen to co bezpečně poznám a co mě neklovne. Druhý chod je klasický kus kuřete s bramborem, tady žádné překvapení nehrozí. Jen...: „Seňorita por favore…“ „Si, seňore…“Několikrát upozorňuji slečnu servírku, že nám chybí příbory. Vždy odpoví, že je za chvilku donese. Po asi páté urgenci vytahuji svůj zavírák a jedna hodná paní do sousedního stolu nám nabízí jejich příbory s tím, že už je nebudou potřebovat. Jsou tu opravdu hodní a pozorní lidé.

               Po večeři podnikáme malou procházku po městě za účelem doplnění kalorií. U četných prodavačů se dojídáme plackami s medem, nebo plněnými zeleninou. Nabídka je obrovská a jsou vynikající.

               Puno je úplně první peruánské město, kde vidím odpadkové koše. Dokonce i hromady odpadků u tržnice jsou odváženy. Vidíme to ráno, když jdeme na autobus. Několik chlapíků je nabírá lopatami a hází na náklaďák.

               Bohužel, teď po ránu nemají nikde drobné nazpět a já se stejnou cestou vracím, abych na trhu našel veksláka, který by mi rozměnil padesátisolovou bankovku. Místo, kde ještě před chvílí ležely hromady odpadků, je prázdné. Jedinou stopou jsou mokré skvrny na cestě a zápach. Najednou tady zastaví mikrobus a řidič z něj začne vytahovat kusy masa. Jen je tak pohodí do prachu (vlhka) ulice a odjede. Teď nastává druhá část operace. Přijdou prodejci, zaseknou háky a maso tahají po zemi někam mezi stánky.

               Z Puna se přesouváme do blízké Juliaty, kde se prý dá snáze nastoupit do vlaku. Tady na náměstí u malého vozíku čaruje prodavač bylinných čajů. V lahvích má různobarevné husté roztoky ze všech možných rostlin, které ředí horkou vodou. Samozřejmě to musím ochutnat a nechám si namíchat od všeho trochu. Do sklenice leje něco zeleného, červeného a modrého, přidá světle oranžové a sytě žluté, zamíchá, zaleje horkou vodou a zřejmě s přáním dobré chuti mi to podá. Výsledkem bylo řídké želé bez chuti a zápachu, ale dobře to zahřálo.

               Tlačíme se davem lidí k nádražní bráně. Nevím proč, ale na každém nádraží jsou tato srocení. Jestli čekají na příjezd vlaku, nebo se naopak chtějí procpat bez jízdenky, těžko říct. Jisté ale je, že vojáci v neprůstřelných vestách a se samopaly bedlivě střeží úzký průchod do areálu nádraží. Každý jsme několikrát zkontrolován, zda máme jízdenku, a teprve potom vpuštěni na nástupiště. Vlak tu již stojí. Z Puna, vzdáleného čtyřicet sedm kilometrů, vyjel v půl osmé a odsud by měl pokračovat v osm čtyřicet.

 

23430109.jpg

 

                Hledáme náš vagón, samozřejmě třídy primera a v naivní představě našich volných míst se prodíráme ucpanou uličkou. U našich míst již své právo na sedadlo uplatňují jiní cestující. Samozřejmě zdejší dráhy prodaly dva až tři lístky na jedno sedadlo. Neexistuje (nebo nefunguje) rezervační systém, tak každá stanice prodává lístky podle zájmu.  Zapojujeme se do boje o místa a kupodivu po hodině vyhráváme. Rozhodujícím argumentem, který všechny zúčastněné strany uznaly, byl čas vystavení jízdenek. Naše byly nejstarší, tedy vystaveny jako první. Poučeni z ostatních cest vlakem, vyhazujeme cizí rance pod našimi sedadly, abychom měli kam schovat naše batohy.

               Odjezd se posouvá z 8.40 na 9.50 a v 10.30 jsme stále ještě na nádraží, aniž bychom se jen o centimetr pohnuli. Ptáme se průvodčího v bohatě zdobené uniformě a s velkou čepicí, kdy že vlak pojede. Suše nám odpoví, že až všichni nastoupí. "Maňana".

               Do již přeplněného vlaku se snaží nastoupit další a další lidé. Každý z indiánů má tři až deset velmi objemných zavazadel. Cpou je do vagónů dveřmi a okny. Stavějí je na jiné rance v uličce, snaží se je nacpat pod sedadla, do závěsných sítí u stropu, nebo na stolky. Ulička je teď zarovnána do výšky opěradel. Přes to vše se prodírají ti, co stále hledají volné místo, prodavači všeho možného a lidi stěhující svá zavazadla na dosud volné toalety, nebo jen tak z místa na místo.

               Nádražní čety se ještě stále snaží pospojovat vlak z různých vozů. Na výzvy typu "přestupte si do jiných vagónů" nikdo nereaguje. Už vidím takového blázna, který by se svými ranci prodíral ucpanou uličkou, aby zjistil, že se jedná o planý poplach a jeho původní místo bylo dávno obsazeno.

               Každé připojení, nebo odpojení vozu je provázeno nejdříve prudkým nárazem a následně pády lidí i zavazadel z horních polic. Do toho všeho neustálé bouchání na okýnka, kdy indiánky nabízejí svetry a čepice z alpačí vlny. Hází je okny do vagónu a vykřikují k nim příslušné ceny. My je naopak vyhazujeme zase ven s tím, že tak drahé nekupujeme, nebo že je tam nehezký vzor a tak podobně. Po nutném dohadování je cena třetinová, za svetr 170,-- našich korun a obě strany jsou spokojeny.

               Konečně v půl dvanácté asi již všichni nastoupili, prodavači prodali dost svetrů a banánů a vlak se dává za neustálého houkání do pohybu. Celá souprava se otřásá a povážlivě naklání ze strany na stranu. Díky tomu všemu houpání a natřásání je to spíš jako na neklidném moři, než ve vlaku. Do vozů proniká netěsnícími okny a jinými otvory prach a spaliny z lokomotivy. Sem tam vagón nadskočí, jako by na kolejích byly schody, nebo chyběl kus kolejnice.

               Cestu ještě zpříjemnilo dítě přes uličku. Není vidět, zato je silně cítit. Asi už to na něj bylo moc a tak se posralo (jako ještě několikrát během cesty). S ujetými kilometry se vlak začíná měnit ve smetiště. Vše se hází kde je místo. Kdo chce projít skrz vagón (a takových promenádujících se nadšenců je stále dost), musí přeskákat po opěradlech sedadel, protože ulička je ucpaná ranci a balíky, na kterých spí lidi. Přes to všechno se prodírají číšníci s táci s jídlem, drobní prodejci a vojenské hlídky se samopaly. Na této trati se pašuje zboží dovezené do chilských přístavů, dále přes jezero Titicaca a po železnici do Cuzca.

               Pašeráků je v našem vagóně první třídy výrazná většina. Uplácejí vojáky jídlem, pitím, kořalkou a penězi, aby neviděli ty balíky s propisovačkami a levnými zapalovači, nacpané všude kolem. Ti, co neměli takové štěstí, nebo upláceli nedostatečně, si mohou své rance koupit za malý peníz zpět. Vojáci jsou velmi tolerantní a solidární. Zabavené zboží vracejí za úplatu původním majitelům také proto, aby nechali přivydělat i své kolegy dále na trati. S přibývajícím časem ubývá kořalky v láhvi, zato vojákům svítí očička a samopaly víc a víc brání v pohybu.

 

23430099.jpg

 

               Vlak s trhnutím zastavuje. Z okna nevidím žádné budovy, jen zvlněná kamenitá planina. Vagón se vyprazdňuje. O kus dál vpředu na druhé straně stará indiánka pečena ohni kusy nějakého zvířete. Celé osazenstvo našeho vozu kupuje kusy pečeného ovčího masa. Všichni se tím cpou, jsou jím krmeni i kojenci a jiné kusy skopového jsou baleny na pozdější dobu. Vagón je teď plný pachu pečeně a okousaných kostí. Na Moniku je toho už moc. V obličeji nádherně zelená, hopká po opěradlech tam, kde tuší toalety. Během chvilky se  vrací zpět v ještě horším stavu. Nevydržela ten pohled a puch.

               Další trhnutí a vlak se znovu dává do pohybu. Projíždíme překrásnou krajinou mezi zasněženými horskými štíty, pod kterými se prohánějí po travnatých pláních stáda lam. Trať nyní vede velmi vysoko. Lokomotiva má co dělat, aby utáhla v tom řídkém vzduchu všechny vagóny. Z jejího komína stoupá hustý černý kouř a jedeme krokem. Překonáváme nejvyšší bod tratě Puno - Cuzko, vesničku La Raya ležící ve výšce 4319 m. n. m. vysoko.

 

23430102.jpg

 

               Setmělo se a vlak nemůže své zpoždění dohnat. Spíše připočítává další minuty. Před Cuscem začínají pašeráci vytahovat své rance a bedny ze všech možných koutů. Věci, ke kterým se při kontrolách nikdo nehlásil, mají najednou majitele. Vše se přebaluje a zajišťuje proti otevření. Vlak jede velmi, velmi pomalu a ustavičně houká. Podplacený průvodčí zhasíná světla ve vagónech a zastavuje vlak na místech, kde si kdo řekne. Zahoukání, trhavý rozjezd, skřípění brzd a zase stojíme. Dochází k rychlému vyložení zboží a za ranci mizí i jeho majitelé. Pro nás to znamená být ve střehu, aby v tomto zmatku čistě náhodou nevyletěly ven z okna i naše batohy, však jeden již měl namále.

               Vlak je najednou prázdný, dál pokračuje jen několik vyjukaných turistů. Konečně po třinácti krutých hodinách přijíždíme do Cusca. Na nástupištích čekají vojáci v naivní představě, že chytí nějaké pašeráky. Opět procházíme kontrolou a jsme před nádražím, ve starém královském městě Incké říše.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář