Thor žene auto tak, že všechny plechy vibrují a vůz se v zatáčkách divoce naklání. Na výmolech se snažíme hlavou udělat další důlek do střechy. Ano, přesně vedle těch předchozích. Kužely reflektorů vykrajují ve tmě malé koláče světla. Občas se vpředu blýsknou oči šakala, který se rychle klidí ze silnice. Jestli tady bude stát zebra, nebo přímorožec, pochybuju, že Thor zvládne na té prašné cestě zabrzdit. Zatáčka s námi smýkne na druhou stranu. Pneumatiky zvedají kvantum prachu, který zastiňuje hvězdy. Tlačí nás čas, východ slunce nečeká.

              Zastavujeme smykem a hned lezu ven. Východní obzor začíná růžovět. Dech se sráží v obláčcích páry. Je příšerná zima. V ranním šeru spíše tuším, než vidím, tu ohromnou horu písku . Duny tady v  Sossusvlei dosahují výšky přes tři sta metrů. U její paty jsme my človíčkové naprosto nepatrní a džíp vypadá jako dětská hračka na obřím pískovišti.

            Bágl s fototechnikou házím na záda, do ruky stativ a vzhůru k vrcholu. Stoupám po ostré hraně navátého písku. Na návětrné straně je písek pevný, udusaný silou větru. Chůzi komplikuje jen strmost a sklouzávání. Když se mi podaří šlápnout na závětrnou stranu písečné hrany, noha se mi zaboří skoro ke kolenu a uvolněný písek mě chce strhnout s sebou dolů.          

             Prvních pár výškových metrů je v pohodě, ale to neustálé klouzání na návětrné, nebo naopak boření do písku na závětrné straně dost vyčerpává. Hrana je strmější, než byla u paty duny. Už jsem poměrně vysoko a neopatrný krok by skončil skutálením zpátky. Sípavě lapám po dechu, ledový vzduch pálí v plících. V boku mě už nějakou dobu příšerně píchá. Jsem sotva v půlce.

              Jestli se na vrchol nevyškrábu včas, je tohle snažení k ničemu. Kdyby se alespoň o ten stativ dalo opřít. „Sakra!“ noha se mi zabořila víc než obvykle a už mě písek táhne přes hranu. Pád zastavím po několika metrech. Ležím na písku s roztaženýma nohama, ruce v něm zabořené a pod bundou nahrnutá kila písku. Teď hlavně pěkně pomalinku, jako potemník, se vyškrábat zpátky na hranu. Není se čeho chytit, ruce i nohy hledají oporu. Když se mi podaří trup vysoukat nad hranu, mám vyhráno. Z bundy se sype písek, z kalhot ho dostávám každým krokem.

              Obloha je zase o něco růžovější a ta hora písku strmější. Ledový vítr mi do tváře žene bodavá zrnka. Šíleně se potím námahou, bez ohledu na tu zimu tady nahoře. Musím si alespoň na pár vteřin oddechnout a popadnout dech. Stativ je těžký a překáží. Budu ho vůbec potřebovat? Jasně, že ho budu potřebovat, jinak v tom šeru vyfotím kulový. „Hvééíííu…, hvééíííu…“ protestují moje plíce. Písek vrže mezi zuby a cítím ho i na jazyku. Ještě pár kroků, hlavně neuklouznout. Teď už to je fakt vysoko a kutálet se dolů do tmy…

              Konečně se duna láme. Už se jde líp, není to tak strmý stoupák. K vrcholu mi zbývá tak 3 – 4 minuty. Jsem na něm, očima pátrám po vhodném místě, kam zapíchnout stativ. Ještě o kus dál, pár desítek metrů tam, kde se duna prudce svažuje dolů. Tady to bude dobrý. Bágl dolu, oklepat z něj písek, nasadit foťák do stativu, to zabere jen pár vteřin. Tak přeci jenom jsem ten závod se sluncem vyhrál.

               V uších mi hvízdá vítr, písek při svém putování lehce šumí. Západní obzor tone ve tmě, hvězdy nad hlavou pomalu blednou. Slunce je ještě skryto za horizontem, ale jeho paprsky začínají kouzlit na vrcholcích okolních dun. Ty nižší se v ubývajícím šeru začínají rýsovat. Červená barva všech odstínů po dopadu prvních paprsků přechází do zářivě oranžové. Od východu přiletí záplava světla, až zabolí oči. Oranžová se mění na zářivě žlutou. Žhavá koule vystupuje nad horizont. Takhle nějak musí vypadat exploze atomové bomby.

               Kontrast světla a stínů. Hrany dun září milióny odlesků, stíny kreslí ostré linie a sunou se níž a níž. Slunce osvětluje celé údolí. Dno je rovné, jako podle pravítka, obklopeno impozantními písečnými velikány vystupujícími ze stínu do zlatavého světla. Těch několik minut je nezapomenutelný zážitek, co se hluboko vryje do paměti. Sedím rozkročmo na hřbetu duny a sleduju to neskutečné divadlo. Tohle se nikdy neokouká. Včera to bylo jiné a zítra tu bude také jiné.

               Světlo odhaluje detaily. Duny nejsou jen hromady písku. Na úbočích, kam vítr přináší vlhkost, roste sporá tráva. Drobné písečné laviny se sesouvají dolů. Písek je protkán stopami od přímorožců. Vítr a jazyky sesouvajícího se písku je za chvilku vymažou a písek bude připraven pro nové vzory.

               Nízké slunce vykresluje každou písečnou vlnu, každá nerovnost je zdůrazněna stínem. Barevné divadlo pokračuje. Červená i oranžová je nahrazena zářivě zlatavou. Černá obloha je minulostí, nahradila ji blankytně modrá. Potemníci pospíchají do krytů. Ráno na návětrné straně lapali vlhkost, co se vysrážela na jejich tělech. Vystrčili zadek proti větru a čekali, až jim dostatečně velká kapka sklouzne k ústům. Slunce je teď jejich nepřítel a než rozpálí písek na nesnesitelnou míru, pospíchají najít stín.

               Vítr se trochu uklidnil, nevane už takovou silou, ale přesto dost silně, aby přemisťoval zrníčka písku. Je i tepleji. Za dvě hodiny bude slunce nepříjemně žhnoucí koulí, co dokáže z hlavy odpařit mozek. Balím si techniku a po vlastních stopách sestupuji dolů. Sestup je stejně namáhavý jako když jsem lezl nahoru. Snažím se udržovat rovnováhu, neklouzat a šlapat na pevnější stranu. Boty nepříjemně tlačí, nemohu pohnout prsty. Jsou plné písku a deformují nohu. Zastavit, vysypat a po pár krocích je mám zase plné. Slunce už má sílu. Sundávám flísku, ale bundu si musím nechat. Vítr se probral a s ještě větší silou nese milióny zrnek, co nepříjemně bodají do tváře.

               Pod dunou ze sebe sundávám všechno, co jde a klepu písek z věcí. Je ho hromádka na slušné pískoviště. Nohy stativu nejdou složit, písek se dostal všude. Snad optika moc neutrpěla. Mám hlad, chtělo by to snídani. Doufám, že zásoby budou bez písku.

               Potuluju se u úpatí duny, foťák v pohotovosti. Co kdyby náhodou…. Oči kloužou po zlatavém písku, monotónní mozaika zrnek je přerušena divnou vlnkou. Jednolitý písek je něčím porušený. To velké zrnko písku, nebo spíš drobný kamínek, to je… a ty další kamínky… jo, to je oko a šupiny! Pár metrů přede mnou je na číhané v písku zahrabaná zmije zakrslá! Rozhlížím se kolem sebe, abych si na druhou nesáhnul a už jdu do kolen. Pomalu se přibližuji až na vzdálenost, kdy strach převáží odvahu. Závěrka cvaká a had mě bez hnutí pozoruje. Že je živý prozrazují jen občasné pohyby oka. Stačí, pomalinku se vzdaluju a dávám si pozor, kam šlapu, nebo čeho se chci chytit. K hadům mám velký respekt a nechci se s nima kamarádit moc zblízka.

               Slunce žhne a barevné kouzlo je pryč. Všude kolem je bodavě žlutočervená barva písku a nad hlavou hluboká modř. Horko vystřídalo ledové ráno. Džíp je rozpálený jako keramická pec. Otevřená okýnka lapají horký vzduch, ale vnitřek auta se daří ochladit z „vražedného“ na snesitelný „horký“. Směřujeme dál na sever, blíž k rovníku, kde i ráno bude horko.