Jdi na obsah Jdi na menu

Camino del Inca a Machu Picchu - Part 1

16. 9. 2011

                Na cestě z Pisacu se v malé vesničce zastavujeme na oběd. Snad na všech domech visí na dlouhých tyčích kusy červené látky nebo igelitu. Znamená to, že chicha je právě hotová a že jsou všichni zváni. Už jsem chutnal v Cabanoconde, pokud to půjde, rád se ochutnávky nezůčastním.

               V jedné ze dvou bočních ulic je malá hospůdka. Podařilo se mi nahlédnout do kuchyně a raději si jdu koupit něco k jídlu do zdejšího obchodu. Majitelka, prodavačka a ostatní personál v jedné osobě, mi ráda prodá dvě tvrdší placky a pořádné plátky sýra. Ten je uložen pod skleněným poklopem, který účinně brání mouchám v úniku  ze sýrového zajetí.

                Silnice je jako podle pravítka a bez děr. Projíždíme přímočarým údolím podél toku řeky, lemovaném eukalyptovými háji. K večeru jsme v Ollantaytambu, malém městečku s dosud fungujícím rozvodem vody a kanalizací z dob Inků. Kola hučí po dlážděných ulicích. Hned za posledními domy začíná samotná pevnost. Ta se jmenuje, stejně jako město samé, po inckém generálovi Ollantaytambovi.

 

23460055.jpg

 

               Ten podle legendy pozvedl svou zbraň proti Incovi, když mu nepovolil sňatek s panovníkovou dcerou. Uprchl se svými věrnými sem a vybudoval tuto pevnost. Později byl zajat, odsouzen a novým panovníkem omilostněn a povýšen.

               Pevnost je postavena nikoliv na vrcholu kopce, ale začíná na jeho úpatí a pokračuje až k jeho vrcholu. Vysoké terasy složené z balvanů, protíná hlavní schodiště. Vlastní stavby začínají až v polovině svahu. Ze dvou stran je pevnost kryta strmými skálami a ze třetí ji chrání příkrý sráz. Na vrcholu je nedokončené náboženské centrum. Dva velké bloky dlouhé šest, široké tři a vysoké čtyři metry, jsou z části opracovány. Snad měly sloužit jako stěny svatyně, ale příchod Španělů práce přerušil.

                Na začátku conquisty byla pevnost ve spěchu upravována. Hradby byly zesíleny a zvýšeny a malá strážní stanoviště měla včas upozornit na blížící se nebezpečí. Bohužel všechna snaha byla marná, a tak se již zřejmě nikdy nedozvíme, k čemu měly sloužit ty obrovské kamenné bloky, které zapadající slunce právě barví svými paprsky do růžova.

 

23460056.jpg

 

                Asfaltka se mění v prašnou děravou cestu. Reflektory vykrajují v černé noci dva úzké kužele světla. Stále častěji narážejí velké kameny do podvozku a kola zapadají do děr. Kodrcáme se po ní ještě pár kilometrů, dokud i ona nekončí přehrazena křovinami. Vykládáme naše věci a ve světle baterek hledáme místo, kde půjde postavit tábor.

               Pastvina. Je bez krav, jen musíme dát pozor, abychom stany nepostavili na nějakém kravinci. Volná místa jdou s trochou trpělivosti najít. Vítr se snaží stavbu stanu co nejvíce ztížit odnášením obalů a tropik. Toto je první tábořiště, kde není slyšet jen vítr. Jako balzám na uši působí kuňkání žab, bzučení hmyzu a šum řeky. Noční obloha je prozářena svitem tisíců hvězd, jejichž světlo se odráží na ledovcích okolních hor.

               Ráno se naskytuje překrásný pohled na zelené údolí, obklopené vysokými štíty hor s ledovými čepičkami. Stačí se jen prodrat křovím a přelézt násep s kolejemi (o kterých jsme celou noc díky "hustému" provozu nevěděli) a stojíme na břehu posvátné řeky Inků, Urubamby. V zelenavé vodě se zrcadlí stromy a řetězce hor. Ranní hygienu v řece si raději odpustím. Proti proudu je již několik městeček, nebo osad a jejich kanalizace ústí právě do řeky. Očkování proti tyfu je sice účinné, ale nač riskovat! A navíc je zima.

 

urubamba-river.jpg

 

                Rušíme tábor a jdeme do malé vesničky, kde se dají ještě pořídit poslední zásoby. Hlavně tu stojí most a nemusíme řeku brodit. Přecházíme řeku a šplháme do strmého kopce. Tráva rychle ustupuje a po chvilce opět víříme nohama zrzavý prach. Odsud je úžasný výhled na údolí Urubamby, kde dole v zeleném koberci pění řeka, na okolní majestátné a strmé štíty hor, na vrcholcích pokrytých sněhem a ledem, kterému slunce dává namodralý nádech.

               Kolem nás je hora porostlá trnitými keři a kaktusy, které vytvářejí zelené ostrůvky na oranžově zbarvené zemi. Po hodince pochodu se dostáváme na kamenné pole. Kameny se viklají a naše nohy jen těžko hledají ve štěrku oporu. Co krok, to riziko, že se kameny s námi uvolní. V dálce je vidět stezka, kam bychom se měli dostat. Musíme se rozdělit, abychom se navzájem neohrožovali sesouvajícími se kameny.

               Kloužu po kamenech,  hrabu po nich rukama a někdy nezbývá nic jiného, než se přitisknout ke skále a brzdit celým tělem v oblaku prachu a za rachotu kutálejících se šutrů. Jen přejdu to pole kamenů, za hřebenem se objevuje další překážka.

                Rozrostly se tu trnité keře a velké kaktusy. Zaměřím si kompasem směr pochodu a směle vkročím do porostu. Prvních pár desítek metrů je v pohodě, ale záhy zjišťuji, že tričko a kraťasy nejsou zrovna moc vhodné na takovou akci. Brzy mi ruce a nohy zdobí dlouhé krvácející škrábance a každou chvíli mi nějaká trnitá haluz serve z hlavy klobouk. Rostliny zcela zakrývají výhled a tak nezbývá nic, než se spolehnout na kompas. Nacházím tu ale nádherné červeně a žlutě kvetoucí kaktusy, zcela nenápadné mezi kameny a ostatním škrábajícím rostlinstvem. Takhle nějak se určitě cítil Alberto Vojtěch Fryč při svých výpravách za kaktusy. Konečně už vidím konec té píchající a škrábající změti. Ještě pár metrů a pár nových škrábanců a jsem z toho venku. Zbývá přejít jeden hřeben a jsem na stezce.

 

23460081.jpg

 

                Během příští půlhodiny přijdou ještě Marek, Martin a Michal, stejně potrhaní jako já. Dál se již neobjevuje nikdo. Chvilku čekáme v naději, že se objeví ostatní. Později je více a více nervózní aktivně vyhlížíme. Někdo si povšimne drobných postaviček hluboko dole v údolí u řeky. V teleobjektivu foťáku rozeznávám zbytek naší výpravy. Pomocí zrcátka signalizujeme naší polohu a odpovědí nám je, že máme sestoupit dolů za ostatními. Nechtěli se prodírat křovinami a raději změnili plány.

               Vypadá to, že na Machu Picchu se půjde jinudy. Při sestupu opět procházíme ostrůvky trní, které drásají naší kůži a oděv. Byli jsme dost vysoko a tak to chvilku trvá, než se dostaneme dolů k řece. Jen jsme dole, musíme nasadit velké tempo, abychom dostihli čelo naší skupinky. Navíc je na této cestě velmi málo míst, kde se dají postavit stany, a tak vyhrává ten nejrychlejší. Maximální rychlostí, kterou nám umožňují naše batohy, pospícháme, abychom dohnali zpoždění vzniklé změnou trasy.

               Cesta se vine podél toku Urubamby, jejíž modrozelený tok je často přerušován bílými krajkami peřejí. V dálce před námi se začínají objevovat první postavičky holandsko-německo-italské výpravy. Po hodině již zůstávají za námi. Cesta prudce uhýbá vlevo od řeky a začíná stoupat podél jednoho jejího přítoku.

               Často musíme slézt na dno průrvy, či malého kaňonu a škrábat se protilehlou stranou nahoru. Za jedním takovým kaňonem se objevuje Llactapata, první pevnost na trase, která chránila přístup k Machu Picchu. Jsme 2400 metrů nad mořem a cesta teď již jenom stoupá.

               Slunce již postoupilo a panuje celkem nepříjemné vedro. Procházíme nějakou malou vesnicí, kterou tvoří jen pár hliněných domečků s doškovou střechou. Nabízejí nám zde k pití něco z kukuřice. Ujišťuji se, zda to není opět chicha a pak ochutnávám. Nápoj je hodně cítit kouřem a nechutná vůbec špatně. Jen je dobré zavřít oči a nevidět, jak to vypadá a v čem to je nalité.

 

23460089.jpg

 

              A zase dál do kopce. Jedinou změnou je, že stezka je teď rozbahněná a jde se ještě hůř. Další překážkou je dravá říčka, přemostěná pouze dvěma tenkými svázanými kmeny bez jakéhokoliv zábradlí, či alespoň nataženého lana. Hned při prvním kroku se "most" nepříjemně rozhoupal. Pod ním pění voda, narážející na ostré kameny. Postoupím doprostřed kmenů, které jsou teď dost prohnuté. Doufám jen, že udrží mne i s batohem. Opravdu bych se dnes nerad koupal.

                Další vesnice. Podobná jak vejce vejci té předchozí. Jen tady pobíhá víc hladových psů. Kolem jsou stále dobře patrné staré zavlažovací kanály, sloužící po stovky let. Na políčkách, položených na strmých svazích, se pilně pracuje. Využívá se opravdu každá mýtinka. Příkré kopce kolem jsou porostlé hustým lesem. Řídký vzduch je tu přesycen vlhkostí a spolu s pálivým sluncem vytváří špatně dýchatelnou směs. Nevidím nikoho z naší skupiny. Dva, nebo tři jsou jistě přede mnou, ostatní jsou daleko vzadu. Udělám si malou přestávku na pozdní oběd. Opět oblíbené placky, sýr, navrch malá čokoláda a k pití voda. Za mnou se objevuje Lucka. Je na ní vidět, že je unavená a má toho plný zuby. Pokračujeme dál spolu. Vždy jít, dokud ten druhý může, pak krátká pauza a zase dál.

                Krajina je tu opravdu nádherná. Zelené svahy s bujnou vegetací a vrcholky hor, jež se ztrácejí v řídkých mracích. A zase pauza, popadnout dech a alespoň chvilku odlehčit ramenům. Nandat si batoh a šlapat dál. Nevím, jak dlouho jdeme, ale den se najednou začíná rychle měnit v noc. Poslední úsek dnešní cesty jdeme téměř za tmy.

 

23460096.jpg

 

                Nevěřil jsem, že dnes někdy dojdu k tábořišti. Místo se nazývá Ivayllasbamba. Nevím, co to znamená, ale jsem rád, že tu jsem. Tábořiště je mýtinka v pralese, svažující se k dost rychle tekoucí bystřině. Je to nejvyšší možné místo k přenocování pod Ivaraii Inańusqa, ve výšce 3264 metrů nad mořem. Postupně se tu všichni scházíme, i když někteří přicházejí až za úplné tmy. Nějaká indiánka, nevím odkud se vzala, mi nabízí tři mandarinky. Nemám sílu zdlouhavě smlouvat a dám jí co si řekne s tím, že když donese ještě dnes další, rád je od ní koupím. Kroutí hlavou, že dnes ne.

                Spaní je nepohodlné. Spacáky kloužou po podlážce a tak jsme nalepení na nejnižší straně stanu. Kolem půlnoci sem zavítá čuník z nějaké nám skryté vesnice a snaží se tu najít něco k snědku.

                Ráno je zem pokryta silnou rosou. Během snídaně nás míjejí Italové a spol. Museli vstávat velmi brzy, aby nás dohnali. Samozřejmě bez batohů, které jim nesou nosiči, to nebyl takový problém. Balíme. Zaslechneme ještě nějaké hloupé poznámky o tom, proč my nemáme nosiče a již s batohy na zádech pokračujeme dál a výš.

 

23460093.jpg

 

                Včerejší závod o místo na táboření pokračuje i dnes. Bahnitá stezka prochází horským pralesem. Všechno tu je temně zelené a vlhké, ponořené do stínu. Změti kořenů a větví brání ve vzpřímené chůzi. Někdy je nutné sundat batoh a proplížit se pod kmenem, nebo přeskákat po kluzkých kamenech přes rozlehlá bahniska. Stromy jsou porostlé dlouhými mechy, které často spadají v několikametrových závojích až k zemi.

               Prales končí a před námi je svah porostlý žlutou trávou. A tam někde vysoko v mracích je Ivaraii Ivańusqa, neboli průsmyk Mrtvé ženy. Obě dvě výpravy jdou teď promíchané. Oni nám však zřejmě nemohou zapomenout, že jsme je o tolik předešli a dávají to znát.

               Jsme již dost vysoko a teplo zrovna není. Obloha se zatahuje, fouká bodavý ledový vítr a sem tam spadne nějaká ta sněhová vločka. Postupně vyndáváme z našich batohů teplé věci a větrovky. Druhá výprava teď pochopila, proč není zrovna vhodné cestovat po horách s batůžkem, kam se vejde jen menší pomeranč a že ani plyšový medvídek připnutý na opasku nezahřeje. Po chvilce jim koukají z triček a kraťasů jen modré ruce a nohy a zuby jim zběsile vyťukávají morseovku. Jejich nosiči šlapou ještě hluboko pod námi a skrz studenou mlhu nejsou vidět. Půjčujeme jim věci, které můžeme postrádat a stoupáme dál k průsmyku.

               Tráva ustupuje a kolem nás jsou jen šedohnědé skály. Vrchol se zdá nepředstavitelně vzdálený. Námahou a řídkým vzduchem se špatně dýchá. Opět bolí hlava a dostavují se závratě. Jsme přes čtyři tisíce metrů vysoko. Poslední kroky pod vrcholem jdu zcela automaticky. Nárazový vítr nese ledové krystalky, které bodají do tváře. Musím být dost předkloněný, abych udržel rovnováhu. Konečně to už výš nejde. Shazuji batoh a padám vedle něj.

                Další část je za námi. Se svými 4198 metry je to vůbec nejvyšší místo na  staré incké cestě k Machu Picchu. Hřeben je široký sotva tři metry a zahalen ve studených mracích. Vítr je nepříjemný a tak se tu moc nezdržuji. Rychle do závětří na druhou stranu ostrého hřebenu. Tady je původní incká cesta, dlážděná velkými plochými kameny. Spadá dost příkře do údolí, a když je klesání opravdu prudké, jsou na ní z kamenů složeny vysoké schody. Často jsou pokryty štěrkem, po kterém kloužou boty. Nefouká tu vítr, a tak si už můžu sundat těžkou výstroj.

 

23460111.jpg

 

                O kousek níž si na vyhřátých kamenech uděláme s Martinem a Markem pauzu a zkusíme najít v batozích něco k jídlu. Vylévám z lahve odporný mathe de coca, kterého si už nemohu ani loknout a jdu hledat nějaký pramen.

                Sestupujeme dál touto podivuhodnou krajinou. Žlutá tráva, šedavé kameny a bělající se sníh na zastíněných úbočích hor. Někdy tuto scenérii naruší kvetoucí keř, nebo drobný kvíteček horské orchideje, která se krčí v suché trávě.

                Cesta stále klesá a přivádí nás do malé vesnice. Není tam vidět ani živáčka. Možná, že obyvatelé obdělávají svá políčka, která nejsou v tomto skalnatém terénu vidět. Jsme v přijatelné výšce 3200 metrů a plni optimismu. Tedy dokud si nevšimneme, že stezka nepokračuje dál do údolí, ale naopak prudce šplhá po skalní stěně zpět k výšinám. A my musíme taky.

                Lezeme většinou za pomocí rukou, nalepení na skálu. Ještě posledních pár kroků a jsme na malé planince, kde stojí pevnost Runkuracay. Je to jedna z mnoha, které zajišťovaly přístup k Machu Picchu. Tvoří ji pár staveb z hrubých, na sebe naskládaných kamenů. Stavíme stany a snažíme se na vařiči ohřát vodu. Stále se v hořáku ucpávají trysky. Nakonec i vlažné jídlo je lepší než studené.

                Stačí jen pár kroků a stojíme na hraně plošinky. Hluboko dole pod srázem se v mlžném oparu zelená džungle. Z hlubiny se zvedá ostrá skalní jehla, jejíž vrchol připomíná sedící postavu. Okolní holé kopce kontrastují se zelenými údolími. Když se podívám opačným směrem, mohu jenom tušit, kudy pokračuje cesta k dalšímu průsmyku, teď schovaném v hustých mracích. Slunce zapadlo, začíná se stmívat a rychle se ochlazuje. Nad okolními vrcholky se začínají kupit těžké mraky. Zvedá se opět ledový vítr a lepší je být ve stanu.

23470010-1.jpg

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář