Jdi na obsah Jdi na menu

Tam, kde se voda ztrácí v písku

7. 1. 2014

               Panuje pravá jihoafrická zima. Ranní teploty se krčí pár stupňů nad nulou, odpolední sluneční žár dokáže usmažit mozek v hlavě. Buš je spálená sluncem, dobrá polovina stromů shodila listí a příroda čeká na příchod dešťů, které přinesou již tolik potřebnou vláhu.

                Buš není bez života, jen se tak tváří. Občas před autem přeběhne stádo slonů, vynucující si naprostou přednost. Jindy od kraje silnice odskočí statné kudu, které jsme původně považovali za suché křoví. Nebo se levhart prochází kousek od silnice a jeho reakcí na prudké brzdění a couvání je jen nadřazené pohupování ocasem a pomalý odchod do hloubi buše.

 

dsc_0087_01.jpg

 

               Silnice z městečka Nata vytrvale směřuje na západ. Vítaná změna, doposud jsme z Kasane směřovali stále k jihu. Nata je i pomyslný milník poloviny vzdálenosti z dnešních naplánovaných šesti set kilometrů. Krajina za okny je jednotvárná. Monotónní buš vlevo, buš vpravo.  A před námi silnice jako podle pravítka.

               Divokých zvířat tu už není tolik, jako severněji, ale neustále šponují řidičovu pozornost na maximum. Čím blíž k Maun, tím víc se u cesty začínají objevovat oslíci a skot. Buš ustupuje polím a pastvinám. Ze stínu stromu zamává pasáček, po pár kilometrech se jiný snaží ukočírovat několik krav, které se rozhodly vybrat si pastvu na druhé straně silnice. Děti hrající si v prachu, prodavač čehokoliv se zbožím vyloženým na malém stolečku, lidé stojící na zastávce, to vše mizí za autem jako barevné šmouhy.  První reklamní billboard na lékárnu v Maun, za chvíli další, co doporučuje internetové bankovnictví, jiný lákající na „…ten nejluxusnější lodge“. 

 

dsc_1935_01.jpg

 

                Slunce se kloní k horizontu a my se blížíme k Maun.  Dnes je Maun páté největší město v Botswaně. Do nedávna ještě vesnice, která rychle rozšířila své hranice podél řeky Thamalakane.  Město bylo založeno roku 1915 jako správní středisko kmenů Batawana. Dříve mělo pověst místa s tvrdým životem, kde se choval dobytek a odkud se pořádaly lovecké výpravy.

                S růstem cestovního ruchu a s dokončením asfaltové silnice z Nata počátkem devadesátých let, Maun rychle ztratil svůj původní obraz. Nyní zde žije téměř šedesát tisíc obyvatel a město je správním centrem okresu Ngamiland. A pro cestovatele je Maun vstupní branou do delty Okavanga.

                Ve svých představách jsem očekával překotně se rozrůstající město, plné mrakodrapů, neonů, s ulicemi plnými automobilů, se spěchajícími lidmi a s obchody těch nejznámějších světových značek.  Naštěstí sem tyto vymoženosti civilizace ještě nedorazily v plné síle a tak je současný Maun směsí nízkých moderních budov i původních kulatých domů s hliněnými stěnami a rákosovou střechou, zde nazývanými rondavels, či hranatými domy z tvárnic a se střechou plechovou, nahrazující ty původní kulaté.

                Ač na zdejší poměry velmi moderní město, je Maun neslavně znám pro častá napadení. Napadení však nemají na svědomí místní zločinci, ale volně se potulující osli, méně často kozy, patřící pouličním prodavačům všeho možného.

 

dsc_1991_01.jpg

 

                Směrníky nás vedou skrz centrum města, což je náměstí s benzinovou pumpou a obchodem Shoprite na jedné straně a Sparem na druhé. Vedle Sparu je ještě obchůdek s alkoholem, oblečením a několik restaurací. Trhovci se svými stánky obsadili volná místa a prodávají cokoliv, od kusových bonbonů, po vybavení potřebné v Deltě. Prodavačky jsou často ženy z kmenů Herero, se svými bohatými šaty a s typickými klobouky.

 

dsc_1966_01.jpg

 

                Jsme za městem na cestě směr  Ghanzi. Zbývá přibližně deset kilometrů a už za soumraku sjíždíme z asfaltky na odbočku k Sitatunga Camp. Vědí o nás, campsite máme připravený. Místa pro stany jsou vybaveny elektrickou přípojkou, kdo neholduje spaní ve stanu, může zvolit malou chatku, nebo luxusnější En-Suite Chalet.

                Stan stojí, baterie do foťáků se nabíjejí a po celodenní jízdě přichází vychlazené pivo ve zdejším baru velmi vhod. Teplota vzduchu opět padá, tak zůstává jen u jednoho. Lidé z Delta Rain Safari, se kterými máme domluvenou cestu do Delty, dolaďují detaily ohledně několikadenního pobytu.

                „…poleři umějí ty svá mokora skvěle ovládat, ale přesto se může stát, že v nějakém kanále se zrovna vynoří hroch. Hroši neplavou, chodí po dně a pod vodou vydrží v průměru tři až sedm minut, když potřebují, tak až patnáct. Takže pokud se zrovna vynoří a trefí mokoro, jsou dvě možnosti…“

               Aby dodal svým slovům na vážnosti, Honks se dlouze napije piva a tím natáhne dramatickou pauzu.

               „…takže když narazí do kánoe, buď si to uvědomí a vynoří se o kus dál, pak má poler velkou šanci v pohodě odplout. No anebo ho to ťuknutí do kánoe tak vytočí, že se na loď zuřivě vrhne, potopí ji, rozšlape, rozkouše. Tady doporučuju nechat všechno plavat a co nejrychleji se dostat na nejbližší břeh, tam jste v bezpečí.“

                „Ty, Honksi, stalo se už, že hroch napadl nějaké mokoro?“, ptám se.

               „No…. hned na mé úplně první cestě s turisty. Na mokoru jsem měl naštěstí jen proviant. Křížím jednu tůňku u hlavního kanálu, když do dna něco lehce narazilo. Vzápětí se celé mokoro nadzvedlo, já letěl do vody a jen jsem se vynořil, slyšel jsem funění a praskání. Plaval jsem ke břehu, k tomu vzdálenějšímu, vyběhl na břeh a utíkal ještě dobrých padesát metrů od vody, nedbaje na slony. Klepal jsem se ještě večer. Málem jsem se z toho leknutí posral.“

 

dsc_3560.jpg

 

                „Jo, a celou dobu na břehu řval a ječel, dokud jsme pro něj nepřijeli“ směje se Neven a ze tmy svítí jeho bílé zuby.

                „A co ti sloni?“ „Jak jsi myslel to – nedbaje na slony - ?“

                „Sloni jsou lekaví. Špatně vidí. A taky stojí nehnutě mezi křovinami. A když se jdeš třeba vyčůrat, nebo proběhneš blízko něj, slon se může leknout a pak se může rozhodnout útočníka zadupat.“

                „Aha. A co ještě?“

                „Už jen drobnosti. Hyeny, záchod a tak… Ale to až zítra. Dobrou.“

                Ve svitu baterek si balíme to nejnutnější na pár dní v Deltě. Brzy ráno nás vyzvedne teréňák a doveze do vesničky Boro, odkud poplujeme dál do Delty na kánoích mokoro. Přemýšlím, co z fotovýbavy nechat raději tady v bezpečí. Ale na druhou stranu, kvůli Okavangu jsem tu, proto s sebou tahám ty kila, aby fotky za něco stály. A setkání s naštvaným hrochem zase není tak časté, psali to přeci v té brožuře…

 * * *

               Delta Okavango je největší vnitrozemská delta, labyrint lagun, jezer a skrytých kanálů pokrývajících 17 000 km2. Řeka pramení v Angole, četné přítoky se spojují a tvoří řeku Cubango, která teče přes Namibii, kde se z ní stává řeka Kavango a nakonec vstoupí do Botswany, kde se jméno opět mění, tentokrát na Okavango.

               Před přibližně třemi miliony let odváděla vodu z území dnešní Botswany do Indického oceánu obrovská řeka. Geologickými pochody došlo k přehrazení jejího toku a začalo vznikat obrovské jezero Makgadikgadi, dosahující rozlohy 80 000 km čtverečních a hloubky 30 m. Do jezera ústilo mnoho řek. Jezero se postupně naplňovalo, až se přelilo. Obrovské jezero začalo postupně mizet a před asi 20 000 – 10 000 lety úplně zaniklo. Jeho pozůstatky jsou například poušť Kalahari, pánve Makgadikgadi a jezera Ngami a Xau.

               V Deltě žije odhadem na dvě stě tisíc velkých savců. Zebry, sloni, žirafy, různé druhy antilop, lvi, hyeny a hroši. Ohrožený pes hyenovitý se v Deltě vyskytuje v největší hustotě z celé Afriky. Za zmínku stojí i více než čtyři sta druhů zde žijících ptáků, včetně orla jasnohlasého. Mnoho zvířat zde žije stále, ale většina územím migruje za potravou. V letních deštích hledají zelené pastviny a s nástupem zimy se vracejí do záplavových území. To vede k neuvěřitelné koncentraci predátorů a kořisti a s trochou štěstí lze zažít zajímavá pozorování.

* * *

                Terénní náklaďák s odfouknutím zastavil. Na korbu nakládáme vše pro pobyt na jednom z ostrovů Delty. Sami se nasoukáme na lavice. Motor zahučí a už si to šineme po asfaltce přes Maun. Ledový vzduch proniká přes oblečení k tělu. Od úst stoupá pára, ruce bez rukavic křehnou. Celý Maun je v ranním chladu zpomalený, kdo nemusí, nepohybuje se a jen vyčkává hřejivých slunečních paprsků.

                Nad obzorem se objevuje žhavá sluneční koule. Vše se halí do šarlatových odstínů. První teplé paprsky hladí po tvářích a zahánějí ranní chlad. Na natřásajícím náklaďáku to tak romanticky nevypadá. Asfaltová cesta je ta tam, prodíráme se bušem po písečné cestě. Tohle je Kalahari. Rychlost jízdy klesla na úroveň rychlejší chůze. Vzduch neproudí tak rychle a neumocňuje pocit chladu. Náklaďák se naklání na strany, všechna čtyři kola trvale zabírají a překonávají písečné duny.

                Občas přejíždíme vodní kanál po mostě z dřevěné kulatiny. To se krajina náhle mění ze suché buše na sytě zelenou hradbu rostlin kolem vodní hladiny. Na mělčinách si vykračují hejna volavek stříbřitých, o kus dál si chladivou koupel vychutnává pár kusů dobytka, zbytek stáda si pochutnává na šťavnaté pastvě na druhém břehu.

 

dsc_3682.jpg

 

                Vše mizí jako mávnutím kouzelného proutku. Zase jen písek a suché křoviny. Skrz křoví je vidět jednoduchá pastevecká chata, kolem níž poskakují děti v pestrém oblečení, o kus dál ohrada z trnitého křoví, další dům s hliněnými stěnami. Další kanál, záplava zelené a modré, opět písečná buš, zátočina plná vodního ptactva s bujnou vegetací kolem a zase písek a písek s trnitým křovím.

                Otáčky motoru se náhle zvyšují, z výfuku se valí černý dým, vše vibruje, kola se otáčejí, ale auto stojí. Tahle písečná past nás lapila. Dopředu to nejde, nezbývá, než opatrně vycouvat a zkusit to jinudy. Po několika pokusech kola přestávají na písku prokluzovat, najdou oporu a my pokračujeme dál.

                Vesnice Boro. Pár hliněných chatrčí se slámovou střechou, ty luxusnější mají střechu plechovou. Ohrady pro kozy, několik hubených psů, písek a prach zvířený lehkým větrem. Zastavujeme za vesnicí u vody. Z náklaďáku vykládáme náš proviant. Neven s Honksem přivádějí další polery. Máme překvapivě dost zavazadel vzhledem k velikosti kánoí mokoro. Naše bágly jdou z ruky do ruky, k nim se přidávají stany, zásoby, voda, kuchař a kuchařovy pomocnice. Než se rozkoukám, jsme připraveni k odjezdu.

 

dsc_3447_01.jpg

 

* * *

                Kánoe mokoro se v oblasti Delty objevila před několika staletími s příchodem lidí kmene Bayei, přezdívanými „vodní křováci“.  Na stavbu tradiční kánoe se používá dřevo místních stromů. Oblíbenými stromy je především eben, africký týk a kigeli. Protože se kánoe vyrábí z jednoho kusu dřeva, je velmi důležitý výběr odpovídajícího stromu. Rozhoduje nejen délka, tloušťka a hmotnost dřeva, ale i mýtický vztah kmene Bayei k jednotlivým druhům stromů. Základní tvar lodice je vytesán pomocí seker a vnitřní prostor kánoe je postupně vypalován a přitesáván, dokud nezbude pouze lehká, ale pevná skořepina. V současné době se používají většinou kánoe vyrobené z laminátu. Přece jen vhodné vzrostlé stromy nejsou až tak běžné.

 

dsc_3525.jpg

 

               Kánoe mokoro je skvěle přizpůsobena k dopravě v deltě. Pohybuje se velmi tiše na klidné hladině vodních lagun, plných rostlin a mělčin. Je téměř neslyšná, poháněná pouze dlouhým bidlem polera. Na první pohled se může zdát tato kánoe vhodná pouze pro použití v zarostlých mělkých vodách delty, ale úspěšně se používá i na hluboké vodě. Slouží k rybolovu a lovu, k přepravě zásob a zboží a v posledních letech i k turistickým výpravám.  Svým pohybem a vnějšími projevy připomíná spíše pohyb krokodýla, než člověkem řízené lodi.

* * *

               Lodice vypadá velice vratce. Nevím, jestli nechat fotovýbavu v báglu, nebo ji sestavit a fotit během plavby. Chvilka mučivých pochybností, jak moc riskovat utopení techniky, zda v batohu bude bezpečnější, kolik záběrů se mi třeba podaří…. Thompoe, poler, se mi představuje, podává ruku a slibuje mi, že kánoi určitě nevyklopí a hrochům se bude vyhýbat.

                Je rozhodnuto. Na špici kánoe rozložím stativ, zacvaknu objektiv a sám se nasoukám za foťák, záda opřená o batoh. Kánoe je tak úzká, že dvě nohy stativu musím vyklopit a opřít o bočnice lodi, aby poskytoval trochu stabilní oporu. Naše loď teď vypadá jako by byla vyzbrojena bezzákluzovým kanónem. Ještě zazní pár vět v místním dialektu a náš malý konvoj opouští pláž v Boro a směřuje do spleti kanálů delty Okavanga.

 

dsc_2099.jpg

 

               Kánoe klouže neslyšně po vodní hladině, jen občas se ozve zašustění, jak se o trup otírají stébla trávy. Ta roste ze dna a nad hladinou dosahuje výšky kolem jedno až jednoho a půl metru. Já vpředu vidím jen na otevřenou hladinu kanálu, Thompoe stojící vzadu má o trochu lepší rozhled. Snažím se moc nevrtět, ale stejně mi trvá poměrně dlouho, než najdu pohodlnou polohu a nastavím stativ na správnou výšku, abych při focení co nejméně ohrožoval stabilitu lodě.

               Po dvaceti minutách plavby Thompoe zamíří k malému ostrovu. Ze břehu stoupá dým, mezi několika stromy jsou nataženy provazy a o kus dál je několik jednoduchých chatrčí. Ostatní lodice tam již kotví a lidé z Boro živě obchodují. Již rozeznávám, co je na napnutých provazech. Suší se tu dlouhé pruhy červenohnědého masa. Dosahují délky téměř jednoho metru a tloušťkou se blíží rozměrům našich salámů. Pár much se snaží usednout k lákavé hostině, ale jsou nekompromisně odháněny. Sušené maso je prý sloní, ten tu blízko uhynul a poskytl tak velkou zásobu masa.

 

dsc_2041.jpg

 

               Každý z polerů se vybavil pořádnou zásobou sušeného slona a již zase plujeme spletí kanálů. Z vody vyčnívají ostrůvky písku, porostlé nízkou trávou. Ta roste i v mělké vodě a dosahuje výšky necelých dvaceti centimetrů. Thompoe vysvětluje, že tahle měkká tráva je ta nejlepší pastva pro hrochy. Té vysoké moc neholdují, prý je pro ně moc tuhá a za potravu slouží jen v dobách nedostatku. Hroši jsou býložravci, ale dokáží konzumovat i mršiny. A jsou známy i případy, kdy hroch ulovil malou antilopu.

               Hroši se na pláži nepasou, místo nich mezi stébly trávy loví ostnák africký. S hlavou skloněnou k vodní hladině pobíhá na vysokých nohách opatřených dlouhými prsty v mělké vodě. Ty dlouhé prsty mu poskytují skvělou oporu při pohybu po listech vodních rostlin. Za několik vteřin mizí v husté trávě. O pár metrů dál číhá na kořist nehnutě volavka stříbřitá. Jen občas se podívá směrem k naší kánoi a odhaduje, jak moc jsme pro ni nebezpeční.

 

dsc_2051.jpg

 

               Kanál se napojuje na podstatně širší tok. Thompoe zastaví a pozorně obhlíží okolí. Tady vede jeden z hlavních kanálů, voda tu je hlubší, o kus dál je dostatek pastvy pro hrochy a tak je poměrně velká naděje tu na nějakého tlustokožce ve vodě narazit. Hlubokou vodou musíme ujet asi dvě stě metrů, než se dostaneme do mělčího kanálu. Opatrně vyplujeme na širokou vodu. Na hladině není vidět žádná hroší hlava, ani se žádný nepase na nízkém břehu. V blátě na břehu jsou patrné široké stopy, zaplněné vodou. Zdá se, že hroši tu nejsou a pokud ano, pak jen na dně v hloubce. Kanál se nám podaří projet bez úhony, hroši se nevynořili a ani nebylo slyšet jejich typické mručení.

               Míjíme ostrůvky, některé větší, jiné jen se dvěma, třemi stromy, další jsou jen nízké kopečky porostlé trávou, nebo s vysokým termitištěm. V bludišti vodních kanálů plujeme osamoceně, i když ostatní lodice nemohou být daleko. Vysoká tuhá tráva bání v rozhledu. Krajina je jednotvárná a přesto okouzlující. Vpředu se objevují stromy, rostou před námi do výšky a za pár minut přirážíme k ostrovu Marikura (v překladu Matka želv), kde bude několik příštích dnů náš tábor.

 

dscn5161.jpg

 

               Po dvou a půl hodinách plavby v poloze skrčence se rád protáhnu s vynášením proviantu z lodí. Stromy rostou jen na pobřeží v šíři asi třiceti metrů. Za stromy začíná travnatá savana a za ní se k obloze tyčí další pás stromů. Stany si stavíme mezi kmeny stromů, tam, kde je trnité křoví.  Honks bere lopatu a odchází na pokraj savany. Za chvilku je zpátky a pak vysvětluje:

               „Tady o kus dál jsem postavil latrínu“ a jde ukázat, kde vykopal díru. Těch děr tam je asi sedm.

               „Je to tady ta…“, ukazuje na své dílo, kterému se zde v Africe říká long drop toilet. „…ty ostatní vyhloubil luskoun a jsou to vchody do jeho nory“.

               No, nevím, jak by se luskoun tvářil na záměnu té správné díry.

               „A teď důležitá pravidla pro použití záchodu. Když v táboře není lopata, někdo toaletu používá. Splachuje se pískem, k tomu se používá ta lopata. A další věc…“, nadechuje se k dalšímu proslovu.

               „…na záchod se v noci nechodí. Pokud budeš opravdu potřebovat, nejdříve baterkou pomalu propátráš několikrát okolí. Když budou vidět zelenavá světýlka, baterku zhasneš a pomalu se vrátíš do stanu“.

               „Co jsou ta světýlka?“ ptám se.

               „Nejspíš to teď bude hyena. Na lvy je voda ještě vysoko“, odvětí Honks.

               „Když se budou kolem potloukat sloni, taky není dobrý chodit na záchod“, usmívá se Neven.

               „Ale ke stanům si netroufnou, maximálně projdou táborem k vodě“ ještě dodává.

               „Ještě k těm slonům“ bere si slovo zase Honks. „Všechny potraviny i použité obaly musí být uzavřeny v bednách. Sloni mají dobrý čich a tohle by je bezpečně přilákalo“.

               „Jo a poslední věc. Stan je třeba vždy pečlivě uzavřít, aby tam něco nevlezlo.“

               „Máš na mysli, Honksi, mamby černé?“

               „Na ty je sucho, jsou zalezlé v zemi, ale štíři se tu můžou potloukat. A teď si uděláme oběd“.

               Po obědě se s Honksem domlouvám, že si vlezu s foťákem kousek dál od tábora a pokusím se pořídit nějaké snímky.  Starostlivě mě doprovází asi padesát metrů od tábora, kde si chci rozložit nádobíčko. Ukazuje mi sloní stopy, staré jen několik hodin. Směřují ze středu ostrova, kříží kanál a pokračují na protější ostrov. Když se lépe podívám, rozeznávám ve vodě vyšlapanou stezku, kde tráva neroste tak pravidelně.

               Takže si foťák stavím u sloní stezky, nádhera! Honks mi klade na srdce, ať se nesnažím fotit slony moc zblízka a pokud se nějaký objeví, ať se přimáčknu ke stromu a počkám, až odejde. S touto radou mě zanechá samotného s tím, že se jde před večerní procházkou natáhnout.

               Pomalu se uvelebím, abych měl výhled a číhám. Kousek dál přistála volavka stříbřitá a zatím se ke mně neustále přibližuje. Doma jsou volavky extrémně plaché, doufám, že tady tomu bude jinak. Ještě pár minut a bude na dostřel. Snažím se ji dostat do hledáčku, ostřím a čekám na správný okamžik, když mi za zády něco zaharaší. Nastražím uši, na zádech se mi zježí chlupy a trochu víc se začnu potit. Znovu se to ozvalo. Pomalu se otáčím po zvuku, snažím se neudělat rychlý pohyb a očima hledám to, co způsobilo ten šramot.

 

aves_0593.jpg

 

               Ani ne pět metrů za mnou vykukuje z hlavy rozesmátá hlava Thompoea. Dojde ke mně a jestli mě snad nevylekal, ptá se. 

               „No jasně že jsi mě nevylekal, slyšel jsem Tě už zdálky. Jen jsem si nechtěl vyplašit volavku“, kecám já.

               „Nechceš se mrknout tady kolem? Vezmeme si mokoro a třeba narazíme na něco zajímavého, co budeš chtít fotit.“

               „Jako teď že pojedeme fotit z lodě?“

               „Jo.“

               „A není horko?“

               „Je, ale mě to nevadí“, povídá Thompoe.

               „Mě taky ne“, odvětím já a už si balím nádobíčko. Volavka je mi teď úplně volná.

               Stativ s kamerou postavím na přídi, do lodě vhodím rohož na sezení, láhev vody a jsem připraven. Thompoe nás odstrčí dlouhým bidlem a naše mokoro se prodírá vysokou trávou na volnější hladinu kanálu.

               „Co chceš fotit?“, ptá se Thompoe.

               „Kdyby se podařilo přiblížit k žakaře, čápy, rybaříky, mandelíky…, klidně slony, žirafy, lvy, prostě co se nám podaří objevit.“

               Mám na přídi dost omezený výhled, ale stojící Thompoe vidí přes trávu poměrně dobře a směřuje naší lodici neslyšně spletí kanálů. U malého ostrůvku se za potravou honí dva ostnáci, zde nazývané African jackana. Nádherní ptáci, těla kaštanové barvy, bílá hlava, černé temeno a oční proužek, modré nohy a zobák. Tisknu spoušť a trnu, aby je cvakání závěrky nevyplašilo.

 

aves_0610_01.jpg

 

               Nemůžu otáčet foťákem na stativu, to bych nás bezpečně převrhl a tak Thompoe manévruje lodí tak, aby příď směřovala k focenému objektu. Na mokoru se dá velmi potichu přiblížit ke zvířatům na krátké vzdálenosti.

 

dsc_2094.jpg

 

               A pak to jde snímek za snímkem. Kormoráni, volavky, rybaříci, vlhy, orli. K tomu úchvatná krajina, kde se střídá jednotvárnost zelených kanálů a modré vody s divokostí ostrovů porostlými vysokými stromy. Voda je průzračně čistá, příjemně chladivá. Na hladině kvetou lekníny a jiné vodní rostliny. Z oblohy se ozývá křik orla, přidává se druhý a oba krouží v termice při hledání kořisti.

 

aves_0608.jpg

 

               Ptám se na lvy, jestli je nějaká možnost je zde spatřit. Ale Thompoe mi bere naději. Voda je ještě vysoko a tak se na ostrovy nedostanou. Škoda, snad se snímek lva podaří později jinde.

               U dalšího ostrůvku, kde je vidět hejno stojících volavek a jen pár metrů od nás, odstartuje z trávy něco velkého. Na obličeji cítím vítr od křídel, daří se mi zaostřit, tisknu spoušt v krátké sérii snímků a až na displeji vidím, že se mi podařilo vyfotit čápa sedlatého. Ten své jméno získal podle zvláštního výrůstku u kořene zobáku, připomínající sedlo.

 

aves_0597_01.jpg

 

               Nebyl to ale jediný čáp sedlatý, kterého jsem ten den pozoroval. O něco později je slyšet frkání, a jakmile projedeme hradbou trávy, na břehu proti nám stojí stádo zeber. Na měkké půdě se pohybují neslyšně, až na to občasné frkání. No a jako hvězda roku se na úzké pláži prochází další čáp. A jako správná hvězda se nechává i fotografovat. Mám pocit, že stačí natáhnout ruku a dotknu se jak čápa, tak zeber, jak jsou blízko. Opravdu, divočina je zde na dosah ruky. Pomalu couváme skrz trávu zpět do kanálu a nepozorováni se od zeber vzdalujeme.

 

aves_0605_01.jpg

 

               Uvázli jsme. Uprostřed široké laguny se naše mokoro nemůže hnout. Ozval se náraz do dna a stojíme.

               „To jsme najeli na kámen?“, ptám se.

               „Ne, tady kameny nejsou, jen písek a voda. A občas nějaký potopený dřevo“, směje se Thompoe.

               On se směje vlastně pořád. Nevadí mu, že mě při teplotě vzduchu přes třicet stupňů víc než tři hodiny vozí po vodě pod pražícím sluncem, nevadí mu, že jsme teď uvázli na nějakém starém kmeni a musíme do vody. Prostě pohoda, žádný stres.

 

aves_0611_01.jpg

 

               Tak tedy boty dolů, kalhoty nad kolena a odlehčit mokoro. Sesuneme kánoi z potopeného kmene, nasedneme a pokračujeme v plavbě. A já si uvědomuji, že díky této malé nehodě jsem chodil bos po píscích pouště Kalahari s vodou do půli lýtek. Tady na konci světa je to možné, vždyť i vody této podivuhodné řeky tu mizí jen tak v písku, vzdáleny stovky kilometrů od mořského pobřeží.

               Nemohu popsat  vše, co se mi podařilo během této nádherné plavby vidět a fotit. Snad jen sloní kostra ležící na břehu jiného ostrova byla připomínkou věčného koloběhu života, který platí i zde v Okavangu.

               V paprscích zapadajícího slunce míříme zpět k ostrovu Marikura, k táboru a ohni. Další dny na tomto místě přinesou ještě další úžasné okamžiky a před objektiv mi přivedou mnoho zajímavého.

 

dsc_3360.jpg

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář