Jdi na obsah Jdi na menu

Strom života

30. 1. 2014

               Džíp se prodírá rozbahněnou cestou. Motor vyje ve vysokých otáčkách, než se vůz přehoupne přes vrchol břehu. Následně se kolem kabiny rozstříkne stěna špinavé vody a zalije přední sklo. Motor zakašle, ale naštěstí běží dál. Stěrače po skle rozmažou hnědé šmouhy. Škvírami kolem dveří se dovnitř nahrnula voda. Kola se už zakusují do mazlavého bláta na druhém břehu.

              Jsme z toho venku. Ten noční déšť přišel opravdu nevhod. Ze země stoupá pára a slunce svým žárem z toho všeho dělá pěkně dusnou prádelnu. Zastavili jsme dál od řeky a vyhlížíme druhý džíp. Z mlhy je slyšet namáhaný motor, jeho zvuk se změní, jak vůz sjíždí k řece. Plesknutí, šplouchání vody a …..ticho! Motor zhasnul a auto stojí uprostřed koryta. Startér ječí, ale motor nechytne.  Tahle říčka bývá v tuhle roční dobu normálně průjezdná, ale noční bouřka pěkně rozvodnila všechny toky na Gran Sabaně.

 

09400029.jpg

 

               Mlha řídne. Džípy jsou navázány na dlouhé lano. Proviant a bágly vyloženy na břehu a každý kdo může, je ve vodě a tlačí. Utopený džíp se pomalu šine ven z vody. Na rozbahněném břehu nohy kloužou a těžko hledají oporu. Někdo se zaklením zmizel zpátky ve vodě. Konečně se podařilo vůz odtáhnout dál od řeky. Otevřená kapota lapá sluneční teplo a my se zbavujeme nánosů červeného bláta. Po hodině motor přestane stávkovat a naše malá karavana pokračuje dál k vesničce Paratepuí.

               „Hora Roraima je nejvyšší z Pakaraimského  řetězce stolových hor. Poprvé ji popsal Sir Walter Raleigh v roce 1596. Rozkládá se na Guyanském masivu v jihovýchodním cípu Národního parku Canaima. Zdejší stolové hory představují vůbec nejstarší geologickou formaci na Zemi, datovanou 2 miliardy let do minulosti do období Prekambria. Přístup na stolové hory je značně obtížný a vládou Venezuelské republiky zakázaný“.

              Toto se šlo na počátku 90tých let dvacátého století dočíst v tištěných průvodcích a oficiálních publikacích. Nicméně se objevila nenápadná a nepotvrzená informace, že za drobný obnos lze najmout indiánského průvodce právě v Paratepuí a dostat se tak na vrchol Roraimy. Možná to je risk a ztráta času, ale třeba to klapne.

 

09400022.jpg

 

               Paratepuí je shluk chatrčí s hliněnými zdmi a sem tam s plechovou střechou. Místní si nás opatrně prohlížejí. Rozhovor se nenápadně stáčí k našemu cíli. Ano, je dohodnuto. Manuel se uvolil vést nás na vrchol Roraimy, pokud se zavážeme dodržovat tato pravidla: Nic na vrcholu a ani cestou nesbírat, netrhat. Všechny odpadky včetně toaletního papíru i toho ostatního snést zpátky dolů. Nesmí zůstat žádná stopa, že jsme tam lezli. Měl by to být sedmidenní výšlap. Odchod je stanoven na druhý den. Dohoda je stvrzena několika pivy.

               Včerejší olovněná mračna jsou pryč. Obloha je bez jediného mráčku. Slunce se vyhouplo nad obzor a začíná pálit. Směřujeme na východ. Cesta začíná příjemně, protože z Paratepuí ve výšce nějakých 1600 metrů nad mořem scházíme k Rio Tek o šest set metrů níž. Gran Sabana vyvolává představu veliké a rovné travnaté louky, po které se dá dojít až k úpatí stolových hor. Ve skutečnosti je Gran Sabana plná regulérních kopců, úzkých a zalesněných údolí s příkrými svahy a s neznatelnými potůčky, které se za deště mění v dravé toky.

               Sestup do prvního údolí se podobá blátivé klouzačce vedoucí až na dno k potoku. Dole se prodíráme směsí bambusu a trnitých křovin a na druhé straně potoka lezeme i za pomoci rukou zpět na vrchol. Kdo má dlouhý nůž, zabodne ho do svahu a používá jako oporu. Kdo ne, zatíná nehty do hlíny a prsty se snaží zachytit trsů trávy. Vyškrábat se od potoka na trochu mírnější svah je vysilující. Košili mám promočenou potem, bláto nalepené na obličeji. Hmátnu po trsu trávy, nohy mi podjedou a už kloužu zpátky k potůčku. Tak znovu, nahoru za sluncem a do dalšího údolí…

 

09410027.jpg

 

                Potůčky byly skvělou příležitostí k napití a krátkému odpočinku ve stínu. Tady na otevřené planině slunce nepříjemně pálí a potok nikde. Cítím, jak jeho paprsky ze mě vysávají poslední zbytky tekutin. Zásoby vody v batohu se tenčí, slunce ji navíc ohřívá a to spolu s únavou dělá vodu nepitnou. Nedokážu tu teplou vodu polknout, jen svlažuji rty a vyplachuju pusu. Kdybych ji polk, žaludek by ji neudržel a vrátil by ji zpět. Bláto na mě krásně ztvrdlo. Na prsou mi vytvořil hnědavý krunýř zbrázděný drobnými prasklinkami. Slunce se na své pouti posunulo zase výš. Nepálí teď zpředu, ale přímo shora a všechny jeho paprsky se spojují na mé hlavě.

               A zase zářez v relativně rovné travnaté ploše. Sestoupím dolů a mezi stromy piju chladivou vodu. Vylévám z kanystru zteplalou a nabírám tu osvěžující chladnou z potoka. V batohu by mohla vydržet alespoň hodinu, než ji slunce ohřeje. Bágl přehodím na druhou stranu, trochu se namočím, batoh si hodím na záda a vzhůru do kopce. Už to není tak akční, jako u prvního potoka. Nebo si tělo zvyklo, ruce i nohy jsou obratnější a od potoka se dostávám na první pokus. Gran Sabana je jako obrovské žluté zkamenělé moře, kde obří vlny ztuhly a porostly trávou. A my, jako malí mravenečci lezeme po úbočí těch gigantických ztuhlých vln nahoru a dolu, stále na východ, pořád proti pohybu slunce.

 

09410023.jpg

 

               Na vrcholu jedné terénní vlny se otevírá neskutečný pohled. Vpředu nalevo se tyčí ohromná masa. Ostře řezané černohnědé skalní stěny padají kolmo z oblak k zemi. Dole je skála zakončena sytě zelenými, stromy porostlými svahy. Vlastně ta hora vyčnívá až nad mraky. Z vrcholu se jako stříbrná stužka spouští vodopád a mizí mezi stromy na zarostlém úbočí. Monte Kukenan, brána do ztraceného světa. Manuel vidí, jak stojím s otevřenou hubou v úžasu nad tou nádhernou scenérií a začne mi vyprávět legendu o sídle smrti na vrcholu Kukenanu.

               „… my týhle hoře neříkáme Kukenan, říkáme jí Matawi-tepui. Po vašem to znamená Dům smrti."Odplivne si, a když vidí, že mě ta legenda zajímá, pokračuje: „…když se někdo z kmene provinil, starší vesnice ho poslali pro trest na vrchol týhle hory. Duchové Matawi rozhodli, jak s hříšníkem naloží, zda jej shodí pod vodopád již při výstupu, nebo nechají vylézt až na vrchol a tam zabijí bleskem."

               Znovu si odplivne, lokne si z láhve a povídá dál: "Na vrchol si lidé lezli vyprosit oheň, ale démoni smrti jsou nesmírně krutí a každého opovážlivce srazili z úbočí do hlubin… A když někdo někoho zabil, musel vylézt na vrchol a pak se vrhnout dolů. Tak teprve svůj čin odčinil. A duchové smrti tam nahoře na Matawi-tepui pořád žijí…“

               Rozepínám popruhy batohu. Naše skupinka je pěkně roztažená, každý se sám pere se sluncem a kamennými vlnami Gran Sabany. Odpočinek mi neuškodí. Házím na zem batoh, sedám si na něj a piju vodu, co zasa stačila zteplat. Ta ohromná masa ze slepenců a křemenců je tak obrovská, že zvlněná Gran Sabana vypadá jako rovná louka. Kolem vrcholu hory je límeček z mraků, které vrhají stín na temně zelenou vegetaci na jejím úpatí. Drobná stužka vody, co se z hory řítí dolů, je jedenáctý nejvyšší vodopád na světě a voda padá z výšky šest set sedmdesáti metrů naprosto volným pádem.

               Ptám se Manuela, kde je Roraima. Jen kývne hlavou k východu a zabručí, že zítra budeme u ní. Podá mi svou láhev s nějakým bylinkovým čajem a sedne si vedle mě. Po chvilce se opět rozpovídá. „Víš, jak vznikla Roraima? Ne? Tak poslouchej.“ A začne vyprávět o Makunaimovi a jeho bratrech, kteří našli v pralese strom života, ze kterého jsou všechny plody a ovoce na Zemi.

               „Když Makunaima a jeho bratři jedli ovoce stromu Wazacá, Ma'nápe chtěl jíst ovoce i z vyšších větví, kam nedosáhl. Vzal si sekeru a vypravil se do pralesa, aby našel kmen stromu a pokácel ho. V poražení stromu mu nedokázalzabránit ani chytrý aguti, který říkal, že takto mohou jíst ovoce stromu Wazacá každý den, ale když strom porazí, nebude ovoce a ještě způsobí potopu. Ma'nápe byl tvrdohlavý a neposlouchal chytrého agutiho. Strom Wazacá rostl na odlehlém místě v džungli, tam kde je stín, zahalený v těžké vůni. Jeho větve rostly vysoko nad ostatními stromy."

               Vrátím Manuelovi jeho láhev, ten se napije a chvilku kouká do dáli, jako by tam viděl ten dávný příběh, co mi vypráví. Znovu si lokne a láhev mi podává. Čaj je nahořklý, ale osvěžující. Manuel dál vypravuje:

               "Když ho Ma'nápe našel, zaťal do jeho kmene sekeru. Ale dřevo Stromu života bylo velmi tvrdé a sekera odskočila, aniž by způsobila nějaké šrámy. Ma'nápe si pomáhal kouzlem, aby se dřevo stalo měkčím. Začal vyvolávat jména stromů s měkkým dřevem a sekera se zasekla hluboko do dřeva. Aguti začal sbírat včelí vosk a ovocné slupky, aby zacelil rány způsobené sekerou. Když už kmen držel jen na malém kousku, přiběhl Anzikilán a kouzlem proměnil kmen Wazacá ve dřevo stromu waina, které je tvrdé jako skála. Ma'nápe však byl zaslepený. Kouzlem proměnil dřevo waina na dřevo papáji, které je velmi měkké a naposledy máchl sekerou. A tak se stalo, že strom padl. A jak strom padal, jeho koruna vytlačila kameny a bahno. Tak vznikly vysoké hory. Z pařezu stromu vznikla Roraima, která se zvedá jako obr ze savany. Ale z pařezu vytryskl mocný proud a kapky vody ostré jako jehličky skrápěly a bodaly Makunaimu a jeho bratry. A v pěnivé vodě byly tisíce ryb. Ty velké ryby bratři nemohli chytit, jak byly rychlé. Chytit mohly jen ty malé a ne ty, co by nejvíc chtěli. A tak země zažila velkou povodeň.“

               Manuel vstane, nadhodí si svůj košík na záda a vyrazí dál směr Roraima. Já se k němu po chvilce přidám. Takže potopa světa je známa ve všech kulturách? A souvisí tahle báje s tím, že stolové hory jsou tvořeny slepenci a pískovci a byli kdysi dnem mělkého moře? Šlapu dál a v hlavě mám tisíce otázek…

               Slunce se opírá do týlu hlavy. To že je odpoledne je poznat jen podle stínu, který ukazuje na druhou stranu, než ráno. Sluneční žár je pořád stejný. Jemná bílá oblaka jeho žár vůbec nezmírňují. Kukenan jako by se vůbec nepohnul a to kolem něj šlapeme pár hodin. Jen ty bílé mráčky kolem vrcholové plošiny se změnily na tmavé mraky. Za pár minut se Kukenan ztrácí za clonou deště, který se poměrně rychle posunuje naším směrem.

 

09410015.jpg

 

               Tábor budujeme ve spěchu za vydatného lijáku. Plošinka na které stavíme stany, je během chvilky plná vody, která se do jílovité půdy nevsakuje. Naštěstí je ten plácek trochu výše položený, a tak sem nepřitéká další voda z okolí, ba dokonce i nějaká odtéká. Stejně však je kolem stanů dvou až tří centimetrová vrstva vody. Jestli tenhle deštík brzy neskončí, tak si ve stanech zaplaveme.

               Po dvaceti minutách opravdu vydatného deště se hluk padajících kapek zmírňuje a z nebe padá voda ve snesitelném množství. Za další hodinu je po dešti. Vzduch je přesycený vodní párou, slunce je nízko nad horizontem schováno za hradbou mraků. Soumrak je velmi rychlý. Během několika minut je kolem jen mokrá tma, kterou občas prořízne mdlé světlo baterky. Ze tmy zní bublání tisíců malých potůčků odvádějící vodu dolů po svahu. Každý krok vydává čvachtavé zvuky, ke kterým se občas přidá sakrování, když se voda přelila do bot.

               Vařič stávkuje. Hořák po velkém úsilí občas vyprodukuje trochu toho ohně, ale na přípravu potravy ty několikavteřinové intervaly nestačí. Všechno smrdí spáleným i nespáleným benzinem, tedy pokud to je vůbec benzin. Nepomáhá ani čištění trysek, které stále dokola zalepují mastné saze a všudypřítomné bláto. Ten zatracený benzin ne a ne chytit. Zapálit se ho nedaří ani v misce. Hořící sirka se sykotem zhasne a její dým se rozplývá ve vzduchu stejně jako naše naděje na teplé jídlo.

               Mraky jsou pryč a myriády hvězd osvětlují sabanu. Severním směrem se rýsuje temná masa Kukenanu, tmavší než okolní noc, odkud jemný vánek přináší monotónní hučení padající vody. Srpeček měsíce obarví trávu žlutavou barvou, Kukenan dostává ostřejší obrysy. V temnotě noci, jen za světla měsíce a hvězd, vypadá zlověstně. Pak je Měsíc zakryt mraky, hvězdy postupně potemní a déšť opět začíná bubnovat do stanového plátna.

               Ráno je obloha opět bez jediného mráčku, jen na úbočí Kukenanu se válí chuchvalce mlhy. Oranžová koule se zvedá na východě travnatého moře a teplé paprsky rychle zahánějí noční chlad. Tábor je zrušen a znovu míříme ke slunci. Na vrcholu jednoho pahorku se otvírá pohled na Roraimu. Majestátně se tyčí přímo před námi, obrovská ve své velikosti a přesto ještě vzdálená, kolmá hradba oranžovo hnědé skály. Kukenan nalevo není tak rozložitý a působí vedle Roraimy štíhlejším dojmem. Ale plošiny obou tepui se odtud zdají naprosto nedostupné.

 

09410018.jpg

 

               Slunce rozžhavilo vzduch a jeho paprsky vydatně grilují každého na planině. Terén se svažuje k řece Tek. Vpřed mě popohání představa chladivé vody a krátkého odpočinku na břehu. Tahle říčka už není potok, co se dá překročit několika kroky. Její šířka je dobrých dvacet metrů. Zahodím batoh a sesunu se do vody. Ta je nádherně chladivá a proud jemně masíruje celé tělo.

               Když se na břehu shromáždí celá skupinka, začneme s překonáváním řeky. Lano je rozvinuto, dopraveno odvážlivcem na druhý břeh, tam zajištěno. Postupně, přidržujíc se lana, jeden za druhým zdárně překonáváme dravý proud, kde voda dosahuje občas i nad kolena! Uf, Rio Tek je úspěšně za námi. Jasně, brodění téhle říčky pomocí lana byla blbost, plýtvání silami a časem, ale když už se s tím lanem taháme, tak proč tady uprostřed pustiny takhle řeku nepřebrodit…

               Na druhém břehu čeká větší nebezpečí, než představovalo brodění řeky. Říční tok zde vytvořil tišinu, kde se voda téměř nepohybuje. A tady, nad prohřátou tůňkou s blátivým dnem číhají. Jsou jich tisíce a tisíce. Malé, černé, nepostřehnutelné, neslyšitelné. Mušky Puri puri. Sedají si na každý kousek nechráněného těla a štípají a štípají. A tyhle štípance se časem zanítí a promění se ve svědivé puchýře plné čiré tekutiny a dost dlouho nedovolí na tyhle malé mršky zapomenout.

               Stoupání od řeky připomíná spíš úprk. Každý popadne co má po ruce a tryskem vybíháme do kopce, jen být co nejdál od těch miniaturních pijáků krve. Lano sviští v trávě za námi a svinujeme ho až po pár minutách, kdy již nálety mušek nehrozí. Tady balíme věci, oblékáme, co jsme svlékli před broděním a po tom zbabělém ústupu před muškami popadáme dech. Slíznul jsem pár desítek štípanců na paže, obličej, nohy a zejména do podkoleních jamek. A štípance už začínají pěkně svědit. Zatracený mrchy! 

               A zase ta jednotvárná cesta do kopce a z kopce, stále na východ. Skupina je roztažena, každý jde sám se svými myšlenkami, jak mu síly umožňují. Slunce svými paprsky do mě buší jako kladivo do kovadliny. Vzduch se vůbec nehýbe. Cítím, jak ze mě stéká pot, který štípe v kousancích utržených u Rio Tek. Noha střídá nohu, občas o sebe zavadí návleky proti hadům. Ten šustivý zvuk na čas probudí pozornost. Ještě na ten kopec, už to nebude dlouho trvat, tam si odpočinu…

               Na vrcholku se mi otevírá nádherný výhled. Roraimu vidím v celé její nádheře. Z vrcholové plošiny padá několik vodopádů, jako stříbrné provázky. Kolmá skalní stěna je v polovině přerušena krajkou z bílých obláčků a dole se noří do sytě zeleného rostlinstva. Deštný prales na úpatí porůstá svah o sklonu pětačtyřiceti stupňů. Hora je tak mohutná, že se zdá být velmi blízko. A vlastně ano, už jen sejít do posledního údolí, překonat tu malinkou říčku dole a pak poslední stoupání až pod stěnu hory. Jako bych si prohlížel plastickou mapu a prsty krokoval vzdálenosti. No, ono to údolí není zase až tak úplně malé, svahy jsou zbrázděny kopečky a ta říčka má pěkně zpěněnou hladinu.

 

09410028.jpg

 

               Loknu si teplé vody, sním něco ze zásob, nadhodím batoh a začínám finální sestup. Za řekou už to půjde jen do kopce, až na vrcholovou plošinu. Jak scházím do údolí, Roraima začíná mohutnět. Její temný masiv neustále poutá mou pozornost. Doléhá ke mně šumění mnoha vodopádů, které se mísí s hučením Rio Kukenan. Ještě necelou hodinku pochodu a jsem na říčním břehu.

               Rio Kukenan - tak tahle řeka je jiný kafe, než Rio Tek. Břeh je plný balvanů nahnědlé barvy o průměru něco přes metr. A nejsou jen na břehu, jsou v celé šíři koryta, po proudu i proti proudu. Některé vyčnívají nad hladinu, jiné jsou zalité proudem vody, valícím se přes ně. Další jsou skryty pod vodou a jen bílé vlnky na hladině prozrazují jejich polohu. Po včerejším nočním slejváku to je hrozivá překážka. Voda se s hučením valí, odstřikující pěna nenechává na pochybách o síle proudu. Na druhý břeh je to pekelně daleko. Z téhle řeky jde opravdu strach.

               Přes hluk vody se téměř neslyšíme. Tady tudy to nepůjde. Možná výš po proudu, kde se tok dělí na dvě části a obtéká podlouhlý ostrůvek. Tam by to snad šlo. Lano je k ničemu, jeho délka nestačí. Nezbývá, než se pokusit přejít po kamenech a doufat ve štěstí.

               Jsem na prvním kameni, ještě na břehu. Natahuji nohu přes proudící vodu na druhý kámen, přenáším váhu a stojím na kusu suché skály, obklopen bouřící vodou. Teď musím udělat další krok, tentokrát na mokrý kámen. Balancuji na jeho vršku, vyvažuji váhu batohu na zádech. Delší krok, či kratší skok a voda se mi hrne do bot. Podrážky těžko hledají oporu, bojím se, že mě proud strhne mezi šutry. Mám potíže se na kameni udržet. Balvany, přes které se valí voda, jsou zatraceně kluzké. Vzdávám to hned na druhém kameni a vracím se zpátky na břeh.

               V botách to nepůjde. Zouvám se, boty přivazuji na bágl a s bosýma nohama to zkouším znovu. Ledová voda se mi zakusuje do kotníků. Sliz na balvanech klouže pod nohama. Očima hledám vhodnou cestu a opatrně překračuji další pás zpěněné vody. Slunce se odráží od miliónů kapiček vodní tříště a bodá do očí. Jsem na dalším kameni. Rukama se ho dotýkám a hledám rovnováhu. Příští krok je do vody. O kámen se proud netříští, je vidět pod hladinou jen jako tmavý stín.

 

09420001.jpg

 

               Nečekal jsem, že je tak hluboko. Zajel jsem do vody až nad kolena. Zuřivě se snažím vybalancovat tu sílu vodního proudu. Pokud bych z kamene sklouzl až na dno, měl bych vodu k ramenům. Vytáhnu se na vedlejší kámen a tady chvilku lapám po dechu. Voda je křišťálově čistá a studená jako led. Její průzračnost klame ohledně hloubky. Promýšlím si další kroky. Blíž k ostrůvku jsou kameny větší a více u sebe. Tady postupuji jistěji. Jen neuklouznout. Děsí mě představa, že by mi noha zajela mezi dva šutry a tlak proudící vody by mi ji zlomil.

               Konečně na břehu. Ostrůvek je široky dva tři metry a řídce porostlý křovinami a několika stromy. Za ním bouří druhé říční rameno. Zdá se, jako by tu voda proudila ještě rychleji. Posouvám se proti proudu, až k nakupené hromadě zvláště velkých kamenů. Ty tvoří přirozenou hráz přes polovinu šíře řeky. Zato tou nezahrazenou částí se voda valí neuvěřitelnou silou. Pokud se dostaneme přes tuhle průrvu, relativně pohodlně přejdeme po té hrázi na druhý břeh.

               Stojíme na ostrůvku a radíme se, kudy překročit rychlou vodu a jak se dostat k hrázi. Níže po proudu by snad šlo přeskákat po kamenech a pak se vydat proti vodě a vylézt na hráz. Pokud půjdeme pod hrází mimo hlavní proud, mohlo by to vyjít. Jinak to budeme muset zabalit, vrátit se na břeh a počkat den dva, jestli voda neopadne.

               První kámen je odrazovým můstkem pro skok na větší skalisko. Voda se o něj tříští a skrápí jej milióny kapek. Pokrčím nohy ke skoku, odrazím se a doskočím na jeho vrchol. Nohama cítím, jako by celý kámen vibroval. Proud do něj naráží takovou silou, že se celý jemně chvěje. Chystám se k dalšímu skoku. Vzdálenost o trochu větší, zato se musím dostat přes ten nejhorší úsek, kde řeka teče nejrychleji. Pokud se na šutru neudržím a sletím do vody, kdoví kde se zastavím a v jakém budu stavu.

               Doskočím, šmátnu rukama po nějakém chytu a váha báglu mě přimáčkne k mokré skále. Vydrápu se na vrcholek, chvilku se rozkoukávám kudy dál a přeskočím na další kámen. Uf, nejhorší mám za sebou. Posouvám se po jednotlivých kamenech směrem k hrázi. Některé jsou suché, jiné kousek pod hladinou. Ještě jeden dlouhý krok a stojím pod hromadou kamenů. Vylezu na ně a celkem pohodlně přejdu na pevný břeh. Tam se svalím do trávy a odpočívám. Mám toho dost. Z odřených kotníků a holení kape krev, rozmáčené štípance začínají šíleně pálit.

               Postupně se na břehu schází celá skupinka. Manuel je z přechodu řeky taky pěkně vyřízený. Kupodivu až na odřeniny jsme všichni řeku přešli bez újmy. Sušíme, co je mokré, odpočíváme. Pozdní oběd dodává sílu před posledním stoupáním. Nikomu nevadí, že vařič stávkuje. Vlastně ho nikdo nezkouší zapálit. Každý jen touží si chvilku si odpočinout, než bude čas vyrazit dál. Do setmění chceme být pod Roraimou.

               A zase to úmorné stoupání pod palčivým sluncem. Rio Kukenan dole v údolí vypadá jako stříbrná nitka, pokojně plynoucí mezi žlutavými břehy. Sem nedoléhá hučení proudu, není vidět zpěněná voda. Nic nenasvědčuje tomu, jaká překážka na cestě tahle řeka byla.

 

09420016.jpg

 

               S každým dalším výškovým metrem se za mnou otevírají nádherné výhledy na Gran Sabanu. Matawi-tepui v odpoledním slunci zlatavě září. Aureola bělavých mráčků zakrývá vrcholovou plošinu a celá hora působí jako jeden z ohromných sloupů podpírajících nebeskou klenbu. Dál na horizontu se zdvíhají další podobné sloupy, vidím dvě, možná tři tepuí, jen konkrétní jména si nedokážu vybavit. A další sloup podpírající oblohu mám kousek za zády. Temná masa skalní stěny se nade mnou tyčí do neskutečné výše. Stovky metrů kolmé hladké skály, zbarvené odstíny hnědi, ze které pomalu tečou bílé mraky.

               Roraima je nejvyšší ze stolových hor v Jižní Americe. Její nadmořská výška dosahuje v nejvyšším bodě hodnoty 2.810 metrů nad mořskou hladinou. Průměrná nadmořská výška náhorní plošiny je 2.700 metrů a celá plošina zaujímá rozlohu padesáti kilometrů čtverečních. Skalní masiv se vypíná více než čtyři sta metrů nad okolním terénem. Tato náhorní plošina je nejvyšším místem v okruhu pěti set padesáti kilometrů. Nejbližší vyšší horou je Cerro Marahuaca, ležící západo-jihozápadním směrem.

 

09420019.jpg

 

               Světlo bude ještě dvě hodiny a k prvním stromům deštného pralesa to není daleko. Rozepínám přezky báglu. Chci si chvilku oddechnout, než se pustím mezi stromy a kapradiny rostoucí na svahu pod horou. Batoh házím do trávy a sedám si vedle něj. Na nohy mě okamžitě zvedá divný pohyb kousek vedle mne. Mezi trsy trávy je stočené šupinaté tělo, mírně vztyčená hlava s malýma očima mě nehnutě sleduje.

               „Kurva Manueli! Tady je had“ zavolám dopředu. Manuel se otočí a poznamená něco v tom smyslu „…tady jsou hadi všude“ a pokračuje dál do kopce. Otočím se zpátky k hadovi a ten je už v tahu. Kašlu na odpočinek. Párkrát kopnu do batohu, co kdyby had zalezl pod něj, čapnu bágl za popruh a hodím ho co nejdál. Pak ho nohou několikrát převrátím a jsem si skoro jistý, že žádný nezvaný had není zamotaný mezi nosné popruhy. Pak si jej teprve nandávám na záda a zapínám přezky. Ale stejně mám mrazení po páteři od krku až k prdeli, jestli jsem něco nepřehlídl a jestli v nejbližších vteřinách neucítím divný pohyb na zádech a po krku, doprovázený pálivým bodnutím. Šípovitá zploštělá hlava, zavalitější tělo, šedohnědé zbarvení… Ne to nebude užovka. Neudělá se mi úplně dobře, když mi dojde, jak blízko jsem byl u křovináře sametového. A ani jsem nestačil šáhnout po foťáku.

               Prales vystřídal trávu a nízké křoviny. Kmeny stromů jsou porostlé tilandsiemi, z listů kapradin skapávají kapky vody. Kameny, které se kdysi dávno zřítily z hory, ztěžují pochod. Jsou porostlé mechem, neustále vlhké a kluzké. Vrstva spadaného a tlejícího listí tlumí kroky. Ticho je rušeno jen zurčením několika potůčků tekoucích od hory a mým hlasitým dýcháním. Vzduch je přesycen vlhkostí a v naprostém bezvětří se ani nepohne. Dýchání je těžší, vysoká vlhkost vzduchu až bolí v plicích. Po spalujícím slunci je tohle dusná prádelna. Poslední překážka před horou.

                Stromy řídnou a skrz ně je vidět holá skála. Neodolám a prodírám se k ní. Ještě pár metrů a stojím přímo pod horou. Rukama se dotýkám té hnědočerné drsné skály připomínající pískovec. Dotýkám se něčeho, co je staré dvě miliardy let a kdysi dávno to bylo dnem moře. Vychutnávám si ten pocit dotyku, kdy mé prsty hladí jednu z nejstarších věcí na Zemi, skálu, která přečkala celé epochy dějin a jako památník vzdoru času tu stojí navěky. Dotýkám se kořenů Wazacá, Stromu života.

 

09420029.jpg

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář