Jdi na obsah Jdi na menu

Noční setkání

23. 1. 2014

                Podivné kručení a tlak v podbřišku mě vytahuje ze spacáku. Ne, nechce se mi vylejzat do tý zimy. Ale... biologické pochody těla nejdou zastavit. Je to tady. Nastal přesně ten okamžik, kdy musím, bez ohledu zda se mi chce, nebo nechce, jestli je venku tma, lvi, nebo zima. Prostě musím. Otevřu stan, popadnu baterku, do druhé ruky lopatu a jdu se podívat na luskouna. Latrína je vykopána hned vedle nesčetných vchodů do jeho nory. Chladný noční vzduch mě rychle probírá z polospánku do bdělosti. Žlutavý paprsek světla z čelovky vykrajuje ve tmě jen úzký kužel. A i ten naráží na hradbu nízkého křoví a palem. Prodírám se úzkou stezkou a ve světle baterky hledám tu správnou díru. Hlavou mi prolítne myšlenka, že bych třeba mohl luskouna trochu pozlobit…

                Najdu tu správnou, vykopanou díru, baterkou pomalu přejedu ve velikém půlkruhu po okolí, jestli tu náhodou nemám nějakou společnost. Žádná zelená světýlka nevidím. Posvítím i do díry, jestli tam nenocuje nějaký had. Nerad bych dopadl jako ten chlápek, co ho kobra kousla přímo do… Jo, přesně tam.  Zaujmu skoro pohodlnou pozici, takovou, jakou okolnosti a prostředí dovolují, zhasnu čelovku a naslouchám zvukům noční buše. Vítr ke mně nese slabé troubení slonů. Jsou možná na druhém konci ostrova, nebo na sousedním ostrově, ve tmě se to špatně odhaduje a zvuky se zdají být blíž, než opravdu jsou.

                Světlo milionů hvězd jemně osvětluje krajinu.  Vzdálené vrcholky palem jako by byly postříbřeny hvězdným prachem.  Třeba na planině kousek za táborem nějací sloni budou, bleskne mi hlavou. Spláchnu dvěma lopatkami písku, natáhnu kalhoty a potichu se proderu nízkým porostem trnitého křoví a mladých palem až k okraji travnaté stepi. Stříbřité světlo hvězd barví vlnící se trávu, proměňuje ji ve stříbrné moře.

                Sedám si na kmen padlého stromu a jen tak se dívám. Lehký vítr ševelí v korunách stromů. Nad hlavou mi září myriády hvězd, jejichž světlo propůjčuje všemu kolem pohádkový nádech. Vzduch je chladný a teď k ránu příjemně vlhký.  Od vody zaléhá mručení hrochů. Dávají všem najevo, že tahle tůňka, nebo chutná pastva je jen a jen jejich.

 

dsc_2703_01_01.jpg

 

                  Zašustí tráva…. Ne, je to jen vítr. Ať oči napínám sebevíc, nevidím v šeru žádný pohyb, nic nepřechází travnatou planinu. Hroší mručení nabírá na intenzitě, občas je doplněno šplouchnutím vody. Znovu zašustí tráva ve větru, přidá se pár lístků na keři vedle mně. Ranní chlad se mi zakusuje do těla, bundu si zapínám až ke krku. Vítr utichá a nastává několik vteřin ticha. Znovu zašustí tráva, od vody zamručí hroši.

                Mám rád tyhle chvíle, kdy se čas zastaví, kdy nemusím nikam spěchat a za ničím se honit. Jen se zastavit a vychutnávat si sílu okamžiku, právě teď a tady. Sedím si na kmeni padlého stromu na druhé straně zeměkoule, dívám se na neznámá souhvězdí, naslouchám zvukům noci, tak odlišným od těch co slýchávám doma. Užívám si ten pocit, že jsem na místě, o kterém jsem jen čítával v knihách a které mi připadalo stejně vzdálené, jako planety u jiných sluncí.

                Všude kolem panuje klid a mír. Oči si již přivykly na slabé světlo hvězd. Tráva přede mnou se vlní jako líné moře, po kterém se ve světle hvězd pomalu pohybuje přízračná tmavá bárka…  Ne, není to optický klam, opravdu se ve vzdálenosti ani ne dvaceti metrů šine něco tmavého! To, co jsem v slabém světle považoval za keř, u kterého iluzi pohybu vytvářela vlnící se tráva, se zhmotnilo v nádherného slona. Volným krokem a naprosto neslyšně prochází napříč travnatou mýtinou, přímo před mýma očima. Bílé kly světélkují v temnotě. Oko se lehce leskne, velké uši se občas pohnou, chobot se zavlní prostorem a do úst dopraví trochu suché trávy. Nezapraská ani větvička, neslyším žádné dusání.

 

dsc_2721_01_01.jpg

 

                Slon mě důstojně míjí, co noha nohu mine, jen možná víc mává ušima. Občas se zastaví, pohne hlavou, jako by se rozhlížel, kudy dál pokračovat a zase vykročí. Sedím naprosto bez hnutí, jen s otevřenou hubou koukám na ten pohybující se kolos před sebou. Slon si mě nijak nevšímá, udržuje přímý směr. Za pár desítek vteřin se rozplyne v šeru a pohltí ho nízká křoviska. Lehké zafrkání je ujištěním, že se mi to nezdálo.

               Planina je opět prázdná, nic nekřižuje vlnící se trávu. Od vody se dál ozývá mručení hrochů. Noc ubývá a ráno se blíží. Vzrušení z nečekaného setkání pominulo a dala se do mě zima. Rozhlédnu se ještě po krajině ozářené hvězdami, a aniž bych rozsvítil baterku, vracím se zpátky do tábora. Ještě si můžu na pár desítek minut zalézt do spacáku, než bude čas vyrazit s foťákem za zdejšími sudo a lichokopytníky.

 

dsc_2723_01_01.jpg

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář