Jdi na obsah Jdi na menu

Aeropuerto Internacional de Maiquetía Simón Bolívar

                Airbus Air France s tlumeným hučením dosedl na dráhu Aeropuerto Internacional de Maiquetia Simón Bolívar. Venezuela má tu výhodu, že všechno důležité se jmenuje po Simonu Bolivarovi – peníze, letiště, každé hlavní náměstí, městské třídy, nejvyšší hora…  Nedá se tady zabloudit. V jakémkoliv věstě se stačí ptát na Plazza Simon Bolivar a ochotní lidé hned nasměrují příslušným směrem do centra.

                Jsem zvědavý, co se tady od minule změnilo. Každopádně let s Francouzema byl příjemnější, než s Italama, letadlo mnohem novější, letušky hezčí a ani žádná stávka se nekonala. Neprší a dopolední sluníčko příjemně hřeje. Bágl se nikam nezatoulal, spokojeně na mě čekal na pásu. Samá pozitiva.

               Problémy začaly v příletové hale, kde jsem si chtěl vyměnit „doláče za boláče“. Statná černoška za přepážkou mě chladně odbyde sdělením: „No dollars, seňor“. „Jak jako že dolary ne?!“ No dobře, neproměním šeky ale hotovost, co jsem měl na chvíle nouze, nebo do míst, kde šeky můžu použít leda jako toaleťák. Schovávám šeky a vytahuju bankovky. A opět z poza přepážky zazní „no dollars, seňor!“. Tentokrát ještě odměřeněji, než před chvílí.

                Zkouším druhou směnárnu. Vyhodili mě stejně rychle, jen trochu více korektněji. Co se to proboha děje?! Nikde nechtějí dolary!? V obchodech pochodím úplně stejně. Dostávám akorát radu, že na terminálu Nacional by měla fungovat přepážka Thomase Cooka. Zkusím to, třeba vezmou i moje šeky. Mezi terminály není žádné spojení, vydávám se tam dlouhou procházkou podél letištní budovy. Mám čas, letenku do Canaimy koupenou nemám a zatím to vypadá, že ji nemám ani čím zaplatit.

                Přepážka Thomas Cook je zavřená. Prý otevře později. Kdy? No později. Víc jsem se od paní v bistru nedozvěděl. Sedím u stolečku, láduju se plackou se sýrem, srkám čerstvou šťávu z pomerančů a skrz špinavá okna koukám na přehlídku historických letadel vnitrostátních linek. Minulo poledne. V hale je teplo tak akorát na klimbání. Vrtule větráku nad mojí hlavou krájí dusný vzduch.  Nechladí, jen poskytuje zábavu četným mouchám, co usedají na její listy jako na kolotoč.

               Čas se příšerně vleče. Obědvám další placku společně s černou kávou, co člověka udrží v bdělém stavu několik dní. Vteřinovka s klapáním oběhla další kolo a začala novou cestu od dvanáctky. Po dráze roluje DC-9tka a za pár minut míří s rachotem k obloze, opřená o tmavý kouř z motorů. Na desku stolu dopadla moucha. Chvilku leží na zádech, občas pohne nožkama. Zamotala se jí hlava z tý jízdy na větráku. Za tři minuty je na nohou a okukuje, co jsem na stole nadrobil.

                Konečně v půl čtvrté končí siesta a u přepážky Thomase Cooka se se skřípěním zvedá kovová roleta. Vystartuju, div že s sebou nevezmu stoleček z bistra. Vytahuju cestovní šeky, zcela přirozeně, jako bych s nimi dnes platil od rána. Slečna za přepážkou nehne brvou a normálně mi vysází balík Bolívarů. Cpu je do kapes, ledvinky, foťáku. Vyblekotám slova díků rychleji, než je obvyklé, opouštím přepážku. Jo, tak rychle jako padouch, co právě proměnil falešné šeky nakreslené pastelkami.

                U přepážky domácích letů ani noha. Stejně tak za přepážkou. Maňána. Ale po dvaceti minutách pročítání brožurek, tarifů, studování mapiček a dloubání se v nose, si můžu vybrat ze tří prodejců. Letenku mám na zítřek, odlet v jedenáct dopoledne, s Avensou. Muchas gracias, seňores.

                Ploužím se po rozpáleném chodníku zpátky k mezinárodnímu terminálu pro taxík. S udivující každodenní přesností se obloha najednou zatáhla. Prudký déšť mě promáčel až na kůži, že mi zuby cvakají zimou. No jo, čtvrt na pět. Taxikář se vyjeveně kouká, co se mu za mokrou věc snaží nasoukat do auta. Říkám mu adresu. Hned je klidnější, že se nechci do auta schovat jen před deštěm. Cena je dobrá, tak si smlouvám i ranní odvoz zpátky na letiště.

                Za hodinu už sedím v zahradě, popíjím první Piña Coladu, cpu se papájou a ananasem.  Soumrak tu je rychlý a po pár minutách panuje tma.  Můry krouží kolem žárovky a ze tmy se line kakofonie zvuků všemožného hmyzu. Papája mixovaná s ledem a mlékem, to je neskutečná lahoda. Mám rád tyhle večery v tropech.

                Ráno taxikář nezklamal, dorazil v přesně domluvený čas a ani nezkoušel měnit dohodnutou cenu. Vyklopil mne před terminálem Nacional něco po deváté. Odbavení je jednoduché, baťohu se chytli dva zřízenci a poklusem s ním zmizeli někde v nitru terminálu. Tedy alespoň si myslím, že patřili k letištnímu personálu. Letenka je zkontrolována a já na triko dostávám nálepku, že jsem odbavený. Jedenáctá hodina se blíží a k chobotu najíždí DC-9 s pruhovaným čumákem. Nedočkavě se stavím k východu. Letadlo vzala ztečí nejprve armáda uklízeček a za pár minut už nastupují první pasažéři. „Canaima?“ ptám se chlapíka u dveří na plochu. Ne, ujistí mě. Tohle do Canaimy neletí.

 

09350011.jpg

 

                Sedám si zpátky na svou židli. Většina cestujících nastoupila do „pruhovaného čumáku“ a DC-9 odburácela k obloze. Hodiny v hale ukazují 11:10. Je nás tu jen pár, co čekají na další spoje. Letištní plocha je pustá, žádné další stroje nejsou vidět. Nedaří se mi od nikoho vyzvědět, kdy letí spoj do Canaimy. Něco jako informace tu nejsou.

                Zaměstnanci letiště mě ujišťují, že letadlo poletí. Kdy? Později. Až konečně je jeden z nich ochotný přestat předstírat naprostou přepracovanost a s úsměvem mi oznamuje, že letadlo odstartuje někdy kolem jedné odpoledne přesně. „A proč seňor neletěl v jedenáct?“ Pokoušejí se o mne mrákoty. „ Jak v jedenáct? El hombre u východu na plochu mi tvrdil, že to éro do Canaimy neletí!“ „No asi se spletl“, kontruje chlápek. „Ale no problema seňore, to v jednu letí taky do Canaimy. Buenas tardes, seňor.“

                Jsem zpátky na své plastové židli, v ruce hrnek kafe. Kecal bych, kdybych nepřiznal, že panika dostupuje vrcholu. Letadlo fuč, další někde ve vzduchu, batoh kdoví kde. Něco před jednou na letištní dráhu dopadl třímotorový Boeing 727 Servivensy. Za pár minut už ho táhnou k terminálu. V půl druhé začíná tlačenice pár desítek lidí u dveří. Ptám se maníka u nástupu, zda tohle letadlo opravdu letí do Canaimy. Pokývne hlavou, skrz zuby procedí „Síí“, ledabyle mrkne na moji letenku od Avensy, a už si v letadle vyhlížím sedadlo někde vzadu u okna.

 

09350009.jpg

 

                Motory postupně zahučí a stařičký Boeing pomalu nabírá rychlost. Po pravé straně se tyčí vysoké hory. Stroj začíná kroužit a s každou otočkou získává výšku pro přelet. Čtyři okruhy jsou dostačující a dál už směřujeme rovně na sever. Na sever?!? Vzadu mizí v oparu pevnina. Tam někde na jihu je Canaima, kam se toužím dostat.  Nějakou chvíli se utěšuju tím, že třeba ještě nabíráme výšku před posledním obratem.

                Nevydržím to a jdu se zeptat letušky, jako bych tím snad něco mohl změnit. „Samozřejmě, že tento let letí do Canaimy“, uklidňuje mě a nalévá přitom nějakou kořalku. „Ale víc lidí si zaplatilo let na Margaritu, tak letíme nejdřív tam, pane“ a s okouzlujícím úsměvem mi podává sklenku s otupující dávkou alkoholu.

                Za oknem se objeví žlutohnědá placka. Ostrov Margarita, tropický to ráj turistů. Zahučí klapky, podvozek a už drncáme po dráze. Většina pasažérů tu vystoupí, dva tři noví nastoupí a už si to šineme k obloze. Pod křídly je opět modrý Karibik. Letuška mě se zářivým úsměvem přijde ujistit, že „další přistání je v Canaimě, do Caracasu nikdo nechce, pane“.

 

09350018.jpg

 

                Čára pobřeží se ztrácí v lehkém oparu, vrcholky hor jsou bezpečně pod námi. Sytá zeleň se střídá s hnědou. Slunce se zaleskne v širokém toku Orinoka. Krajina dole ubíhá jako strakatá šachovnice. Předení motorů a bzučení v kabině mě uspává. 

                Probouzím se během klesání. Stačím zahlédnout řeku Carrao a už následuje bouchnutí na dráhu a brždění. Letiště je asfaltový pruh pokrytý koláči oranžového prachu, ještě vlhkého nedávným deštěm.

                „Aeropuerto Canaima, pane“ s úsměvem mi oznamuje letuška. Loučí se a přeje mi příjemnou cestu dál. Venku je vlhké horko, slunce pálí a z asfaltu se odpařuje voda. Kousek stranou od dráhy je malý domeček s nápisem Canaima.

                Tak jsem opravdu tady, kde končí civilizace, a dál na jih začíná divočina a krajina stolových hor, Gran Sabana, pralesy..., ráj každého cestovatele a fotografa.  Batoh na mne čeká na stolku uvnitř domečku, pardon, odletové a příletové haly. Nádhera!  Opatřit nocleh není problém, všude kolem krouží naháněči a nabízejí místa na pověšení hamaky za pár „Bolů“, nebo celou chatku v pemónské vesnici. Hamaka pod střechou bude stačit. Ještě sehnat něco k večeři a dát si chlazené pivo. Zítra mě čeká řeka Carrao se svými vodopády.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář