Jdi na obsah Jdi na menu

Noc u napajedla

24. 1. 2013

               Vedro k padnutí a teplota neklesá ani s pozdním odpolednem. Stavět v tomhle horku stan je očistec, navíc, když nehnutý vzduch drží zvířený prach na jednom místě. Je znát, že se pohybujeme víc na severu. Slunce má sílu a rána už nejsou tak chladná, jako před týdny „dole“ u Mysu. Noc tu přichází vždy náhle. Soumrak se nekoná. Jakmile slunce zmizí za obzorem, je tma.

                Tábor je zařízen, i když moc nepočítám, že se v budu noci nějak dlouho zdržovat ve spacáku. Popadnu brašnu s foťákem, přes rameno přehodím stativ a vzhůru k napajedlu. Sandály nabírám písek a drobné kamínky, které ne a ne z boty vypadnout a hromadí se pod chodidly. Vedro polevilo a to je signál k zahájení hmyzího koncertu. Vrzání, skřípání a cvrkání zní kolem v neskutečné intenzitě.

                Vlastní napajedlo Okaukuejo je prohlubeň v kamenité pláni. Z jedné strany je otevřeno do plání Etoshy, z druhé strany k němu přiléhá stejnojmenné tábořiště.  Pro noční pozorování je na stožáru vztyčen malý reflektor se žlutavým světlem.

                Rozkládám si nádobíčko, foťák zacvaknu do stativu, propojím spoušť s foťákem a čekám… Vodní hladina je naprosto nehnutá. Krásné tmavé zrcadlo. Oči si zvykají na šero, uši se snaží zachytit sebemenší zvuk. Zvedá se velmi slabý větřík a tlumí vrzání hmyzu.

                Náhle, jako když utne, je ticho. Slabá záře z lampy na stožáru osvětluje část vodní hladiny a kousek břehu. Snažím se proniknout zrakem temnotou. Pomalu rozeznávám uschlé stromy, pokroucené do roztodivných tvarů. Vidím balvany velké jako hlava, ze kterých je tvořen břeh, o kus dál udusaná hlína, vysoká tráva, či křoví a zase balvany. V té tmě pracuje představivost naplno. V každém stínu vidím stádo slonů, nebo lví smečku, která se blíží k napajedlu. Ve skutečnosti, kam až dohlédnu, se nic nehýbe.

                Únava mi zavírá oči. Trhnu sebou, když ze tmy zazní krátký štěkot. Odpovídá mu další, ještě trochu vyšší a přidává se další a další. Ze tmy se ozývá ňafání a štěkání a náhle je opět ticho. Tak silné, že až bolí uši. Šakali čabrakoví zmizeli a ať napínám oči sebevíc, nezahlédnu z nich ani chlup.

                Vybičovaná pozornost pomalu polevuje. Občas se ozve cvrček, nebo cikáda. Kolem reflektoru krouží nějaký hmyz. Teplota klesla na příjemnou hodnotu. Do půlnoci zbývá necelá hodina. Ozve se cvaknutí, jak narazí kámen na kámen. Pozornost je opět na maximu. Nic nevidím, ale ve tmě za vodou něco chodí. Občas se ozve náraz kamene na kámen, někdy zvuk, jako když se několik kamenů sune z kopce.

                Zase je klid. Ať napínám oči sebevíc, nic nerozeznávám. Jen… ten kámen, stál tam před chvilkou? Zírám na něj, až mám před očima poskakující fialové skvrnky. Zdá se mi to, nebo se opravdu hýbe? Ale proč by poskakoval ze strany na stranu? A ještě naprosto potichu?

 

mammalia_0142.jpg

 

                Po pár minutách zase nárazy kamene o kámen.  Ten balvan se hýbe! Nedokážu říct, jestli je velký, nebo malý, neodhadnu v té tmě jeho velikost. Ale blíží se k napajedlu. Balvan se dostal ze tmy na místo, kam dopadá slabé světlo reflektoru a opět se zastavil. Už ho rozeznávám zřetelně. Zavalité tělo, záhyby kůže, poměrně tenké nohy, protáhlá hlava a na ní dva rohy. Nádherný nosorožec tuponosý.

 

mammalia_0141.jpg

 

                Malýma očkama si prohlíží okolí a dává se do pohybu. Jsem překvapen, jak vzhledem ke své velikosti jde naprosto potichu. Takovou ležérní chůzí. Jen občas nohou zavadí o kámen a ten s rachocením odskočí. Zastaví se u vody a opět pozoruje okolí. Občas otočí hlavou, zastříhá ušima a naslouchá. Zdá se, že ho vše uspokojilo a tak vejde do vody. Skloní hlavu a pije. Bez pohnutí stojí dlouhé vteřiny.

 

mammalia_0140.jpg

 

                Nastavuji čas závěrky na osm vteřin a tisknu knoflík na dálkovém ovládání. Doufám, že se  nosorožec  nepohne a bude spolupracovat. Vteřiny se vlečou, mám pocit, že nedýchám.  Druhé cvaknutí závěrky oznamuje, že osm vteřin uplynulo. Nosorožec nezklamal. Stále stojí nehnutě a pije.

 

nosorozec-tuponosy--ceratotherium-simum-.jpg

 

                Náhle zvedl hlavu a naslouchá. Ouška mu kmitají. Krátce zafrká, pootočí hlavu a zase naslouchá. Znovu se dlouze napije a pomalým krokem vyleze z vody. Po pár krocích se zastaví, opět naslouchá a nakonec se neslyšnou chůzí rozplyne ve tmě.

 

mammalia_0139.jpg

 

                Dlouhé minuty se nic neděje. Snažím se bojovat se spánkem. Nejsem si jistý, jestli si občas nezdřímnu. Čekání unavuje, namáhané oči se zavírají...

                Někdo se mi směje. Slyším chichotání a ten nepříjemný, ale přitom nádherně zvonivý smích mě vrací do reality. Chvilku trvá, než si uvědomím, kde to vlastně jsem a co tu dělám. Foťák je na místě, takže jsem do něj ve spánku nekopnul a neshodil ho. Tak proč se mi někdo směje? Zase ten smích. Přichází ze tmy z druhé strany.

                Náhle podél břehu přiběhne mohutné rozježené zvíře. Silný krk, na něm řídká hříva, velká hlava, odstávající ušní boltce. Přední končetiny jsou výrazně delší, než zadní. Skloní hlavu k hladině a pije. Teď vyniká nepřiměřeně dlouhý a silný krk.

                Myslel jsem, že hyeny jsou trochu menší. Je to opravdu velké a robustní zvíře. Snažím se jí zaostřit, tisknu spoušt, ale nedává mi šanci. Pije rychle, chvilku nepostojí v klidu. Při několikavteřinové expozici je na fotce jen mázlé klubko nohou, hlavy a chlupů.

                Jak se náhle objevila, tak i mizí. Čekám, že se k napajedlu dostaví zbytek smečky a snad se podaří udělat nějakou fotku. Z dálky se ozývají zvuky nárazů kamene o kámen. Ze tmy vynořuje nosorožec a chvilku po něm se objevuje druhý.  Za pár minut přichází třetí a čtvrtý. Pátého nosorožče rozeznávám dál od napajedla, tam kde začínají řídké křoviny.  Tak to tihle obrněnci hyenu vyplašili.

 

mammalia_0135.jpg

 

                Na tyhle tlustokožce je impozantní pohled. Stojí nehnutě, hlavy skloněny k vodní hladině. Jen občas je zvednou, zastříhají ušima a naslouchají zvukům noci. Občas přešlápnou z nohy na nohu, nebo popojdou pár kroků. To se pak ozývají zvuky sunoucího se kamení, jak hledají oporu pro nohy.

 

mammalia_0137.jpg

 

                Za nosorožci se objevují osamocené zebry. Neodvažuji se přijít k napajedlu. Postávají za nimi a trpělivě čekají. Nosorožci postupně odcházejí od napajedla, ale ze tmy přicházejí jiní. To zebry zahání zpátky do tmy. Postupně se osmělují a zase je vidím na osvětlených kamenech. Jedna využila chaosu, kdy střídající nosorožci nechali napajedlo chvilku bez dozoru a přeběhla těch pár metrů k vodě a už pije. Vody si dlouho neužívá, sune se další nosorožec a zebra se mu klidí z cesty.

 

mammalia_0136.jpg

 

                Tohle postupné pití nosorožců trvá dobrou hodinu. V jednu chvíli jich kolem napajedla bylo sedm.  Zcela opanovali napajedlo a nepustí k vodě nikoho jiného. Něco po druhé hodině ranní jsou nosorožci pryč. Jen občas se ze tmy nese zvuk, jak odvalí nějaký kámen, který křísne o jiný.

 

mammalia_0138.jpg

 

                Pozdní noc je už poměrně chladná. A ve spojení s téměř nehnutým polosezením pololežením na stoličce za foťákem mě pěkně rozechvívá.

                Strašné zařvání, druhé a ještě jedno! Lví řev jako by vycházel z místa kousek přede mnou. Jo, je tam stín, může se tam schovávat cokoliv. Je mi horko, i když se celý třesu.  Mám zůstat nehnutě sedět, nebo začít utíkat? S dalším zařváním na mě určitě vyskočí. Podvědomě se přikrčím a čekám, svěrače pevně sevřeny. Trvá mi dlouhé vteřiny, než opět začne fungovat logika a dojde mi, že do téhle části se nemá lev jak dostat. Ale stejně, kolena mi poskakují a dlouho se mi je nedaří uklidnit. A ráno se dozvím, že lev řval tři kilometry od tábořiště. V temnotě noci se jeho řev nesl pěkně daleko. No, byl to zážitek!

                Za pár minut bude svítat. K napajedlu se začínají stahovat zebry. Opatrně se přibližuje malé stádo o šesti kusech. Dvě, tři zebry pijí, zbylé pozorují okolí. Postupně se objevují další a další. Obloha začíná růžovět a všechno opět postupně získává barvy. Přicházejí další a další zebry. Opouštějí ochranu nízkého křoví a obezřetně a pomalu překonávají volný prostor, který je odděluje od vody.

 

mammalia_0134.jpg

 

                Přicházející skupinka zeber nejprve čeká kousek od napajedla, než předchozí zebry uhasí žízeň. Ty pak uvolní místo nově příchozím, postaví se dál a sledují okolí napajedla. Do křovin odchází, až když se blíží další žíznivé zebry.  Díky tomuto systému  jsou pijící zebry v bezpečí před nenadálým útokem.

 

mammalia_0132.jpg

 

                Slunce se vyhouplo nad obzor. Noční odstíny šedi jsou ty tam. Vše kolem září odstíny růžové, červené a oranžové barvy. K napajedlu přicházejí další zebry. Postupně se střídají a ty co se již napily, postupně odchází zpět mezi křoviny.

 

mammalia_0134.jpg

 

                Slunce šplhá po obloze. Světlo je silnější a stíny ostřejší. Střídání zeber u napajedla je rychlejší a postrádá původní klid. Každou chvíli se ozve zafrkání, nebo nervózní podupání kopyt. Pijí rychleji a kratší dobu. Je na nich patrná nervozita a stačil by jeden prudký pohyb a celé stádo by se dalo do běhu.

                Už cítím sílu slunce, jak se mi jeho paprsky opírají do zad. Zebry dopíjejí a poslední jedinci opouštějí napajedlo a mizí mezi křovinami a travou. Sluneční paprsky dopadají na vodní hladinu. Rtuť teploměru začíná šplhat ke značce „uvařím mozek v lebce“.

                Kolem napajedla je klid, žádný další žíznivec se neobjevuje. Na hlavu si narazím klobouk a balím techniku. U stanu zhltnu rychlou snídani a pouštím se do jeho skládání. Za pár minut se otevřou brány tábořiště. Je škoda každé ztracené minuty, když čekají rozlehlé pláně Etoshy.

               

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář