Jdi na obsah Jdi na menu

Audience u královny

4. 7. 2014

                Skončilo období občasných dešťů a začíná astronomická zima. Tady v severním Kaokolandu je ještě teplo. Slunce má stále sílu a jeho paprsky pěkně rozpalují vzduch na teplotu přesahující třicet stupňů. Bezmračné noci nejsou nijak mrazivé, teplota během nich klesá na pohodových deset stupňů.

                Táboříme mezi obrovskými žulovými balvany a trnitými keři pár desítek kilometrů severozápadně od Ondangwy. Sedíme před stanem na prohřátém písku a čekáme. Je to skvělé místo na čekání. Obrovské balvany a vzrostlé stromy spolu s křovisky vytvořily přirozenou hradbu před vyprahlým bušem a poskytují tolik potřebný stín. A hlavně tu je voda.  Vydatný pramen s vodou tak čistou, že i Evropan ji může bez obav pít.

                Ručičky na hodinkách se vlečou hlemýždím tempem. Všechno má svůj čas a v Africe se nespěchá. Vždyť kromě nás dvou bělochů tady v okolí nikdo hodinky nemá. A kdo nemá hodinky, tak nemá ani nejmenší důvod ke stresu.

                Občas k nám dolehne vzdálené bučení krav, nebo cinkot plechového zvonce od pasoucího se stáda.  Jediným dalším zvukem je tiché zurčení vody tekoucí od pramene, nebo harašení našich věcí, když něco hledáme v autě, nebo batohu. Žádné jiné zvuky neruší ticho horkého dne.

                Po kameni v honbě za potravou čas od času přeběhne agama, seskočí na písek, kde zanechá cestičku drobných stop a vyskočí na jiný balvan. Tam se na nějakou dobu zastaví, vyhlížeje svou kořist a pak pokračuje ve svém pátrání na dalším kameni. Chvilkové vzrušení je pryč a dál tu panuje ospalý klid.

                Stíny jsou nejkratší a slunce pálí  na maximum. Je tak příjemné natáhnout se do teplého písku ve stínu stromů. Vše živé se teď před sluncem ukrývá. Je to ten čas, kdy se běh všeho zpomalí a aktivita živočichů klesá na minimum. Jen ptáci slétají z korun stromů pro osvěžující koupel v potůčku.

 

dsc_1056.jpg

 

                Když otevřu oči, stíny se prodloužily. Do večera ještě daleko, ale stejně tady musíme čekat na posla. I když byl náš vzkaz přijat, čekáme tady déle než den. Snad dnes, nebo zítra, dostaneme královnino svolení navštívit vesnici.

                V Outju, trochu větším městě víc na jihu, jsme dostali varování, spíše striktní příkaz: do vesnice nebrat žádné plastové lahve, ani kanystry a hlavně tam žádné nádoby moderního věku nenechávat. Vláda Namibie se snaží zachovat tradiční zvyklosti i prostředí Himbů a ochránit je před vlivy naší civilizace. Těmto vládním snahám trochu odporují jiné vládní snahy, jako třeba povinná školní docházka, kdy himbské vesnice objíždějí mobilní školy.

                Abychom na návštěvu nepřišli s prázdnou, jako dary pro vesnici jsme nakoupili několik balíků mouky, luštěnin, nějaké bonbony pro děti a k tomu máme tabák pro směnný obchod a jako dar pro muže. Jo, s tím tabákem se táhnu z Evropy, abych zjistil, že tady v Namibii stojí samozřejmě míň.

* * * * *

                Himbové přišli do oblasti dnešního Kaokolandu někdy v polovině 16. století ze severu současné Angoly. V době jejich migrace pro ně ještě neexistovalo označení Himbové. Jsou totožní s etnikem Herero, od kterého se liší pouze oblastí výskytu a minimálním přijetím životních norem evropských kolonizátorů.

                Na rozdíl od ostatních kmenů Herero nepokračovali Himbové v putování dál na jih kontinentu. V 19. století čelili útokům Hotentotů, kvůli kterým se většina skupin přesunula do oblastí severně od řeky Kunene. Již zde usídlené kmeny z národa Ngambwe začali příchozím říkat Ovahimbové. V překladu znamená slovo Himba „ jeden“, Ovahimba znamená „víc než jeden“.

                Každodenní život Himbů je spjat s jejich stády dobytka. Ten je mimo obživy i ukazatelem míry bohatství a dobytek funguje i jako platidlo. Pastevectví je doménou mužů, pěstování kukuřice v období dešťů mají na starost ženy.

* * * * *

                Oheň praská pod kotlíkem a v něm se vaří směs rýže a luštěnin. Jednoduchý pozdní oběd, nebo brzká večeře. Čas opět pokročil a na hodinkách se ručičky zase posunuly k vyšším číslům. Za necelé tři hodiny bude tma. Nějak nevěřím, že se dnes ještě něco bude dít.  

                Listí křovin zašustilo a k ohni přisedl himbský chlapec. Himbové považují oheň za posvátný a oheň tak patří všem. Kdokoliv může k ohni přisednout a hřát se v jeho plamenech. Ale tenhle chlapec není náhodný kolemjdoucí, je to námi netrpělivě očekávaný královnin posel.

                Ze směsi posunků a několika anglických slovíček vyrozumíme, že můžeme do vesnice přijít. Kdy? Ptát se na přesný čas je zbytečný. Můžeme přijít, než se dobytek vrátí z pastvy. A s tím opět potichu mizí v křovinách.

                Jen vědět v kolik hodin se tak dobytek vrací z pastvy…!? Tak s Jitkou volíme strategii „s plným žaludkem se lépe přemýšlí“. V klidu se najíme a teprve pak se vydáme směrem k vesnici. V Africe se přeci nespěchá.

* * * * *

                Sociální uspořádání himbské společnosti je pro nás velmi složité a těžko pochopitelné. Zjednodušeně bych to popsal jako matriarchální společnost s patriarchálními sklony. Odborně vysvětleno to je ještě složitější.

                Himbové používají systém bilaterálního původu, tedy mateřskou a otcovskou linii. Mateřská příbuzenská linie určuje dědictví hmotného majetku včetně dobytka (takže syn dědí majetek svého strýce z matčiny strany). Mimo to mateřská linie určuje rozsáhlé příbuzenské vazby v himbské společnosti.  Naproti tomu otcovská linie určuje místo usídlení a práva v oblasti náboženství a rituálů.

                Při svatbě přechází žena k otcovské linii svého manžela a s tím i k jeho náboženským zvyklostem. U mužů je patrilineární příslušnost trvalá. I když v himbské společnosti není žádný klan nadřazený ostatním, příslušnost ke konkrétním liniím má význam pro ty, kdo aspirují na vůdčí pozice.

* * * * *

                Na záda si nahodíme batohy s moukou, fazolemi a ostatními dary, já si na krk pověsil foťák, Jitka v ruce připravenou kameru a pomalu se loudáme vyprahlým bušem směrem k vesnici. Písek se postupně mění na červenou hlínu, kterou víří naše kroky.

                Vesnice je obehnána plotem z větví navzájem provázaných pruhy lýka. Zastavíme se u nezahrazeného vchodu a čekáme. Netrvá dlouho a všimnou si nás děti a hned se s křikem ženou k nám. Dva vyčouhlí běloši jsou pro ně stejná atrakce, jako oni pro nás.  Ženy se tváří, že nás nevidí, i když díky hlasitému řevu velmi dobře vědí, co se u brány právě děje.

 

dsc_0030.jpg

 

                Děti nás táhnou dál do vesnice a tady začíná ceremoniál vítání. „Moro puriwi nawa“, zní z mnoha úst, i my návštěvníci tyto pozdravy opakujeme. Každé slovo je doprovázeno podáním ruky.“ Moro“ – ruku si podáváme tak, jak je běžné v Evropě, při „puriwi“ ruce zahákneme za palce dlaněmi k sobě a při „nawa“ se vzájemně chytneme za zápěstí. „Moro puriwi nawa, moro puriwi nawa“, potřásání rukou nebere konce.

 

dsc_0054.jpg

 

                Když se uvítáme s většinou žen, jdeme hlouběji do vesnice. Spíše posunky, než slovy, se ptám na svolení fotografovat. Reakce je kladná a po prvním cvaknutí závěrky nenastává žádná negativní reakce. Jitka se snaží statečně filmovat, ale oblíbili si ji dva malí špunti. Neustále se na ní věší, snaží se jí vyšplhat na hlavu, nebo alespoň po zádech vylézt na ramena. Ta dlouhá bílá žena je tou nejlepší prolejzačkou v celém širém Kaokolandu.

 

dsc_0008.jpg

 

                Snažím se fotit, dokud mám nízké slunce v zádech, které vše nádherně zabarvuje zlatavým měkkým světlem. Zdejší krasavice jsou velmi fotogenické. Když mám hotovo pár obrázků, zapnu displej, a ukazuju jim, jak na fotkách vypadají. Tohle vzbudí ohromnou vlnu nadšení, která přerůstá do pořádné tlačenice. Každá zdejší holka chce vidět, jak vypadá. Ve shluku dívek se ozývá mnoho navzájem se překřikujících hlasů a před foťákem mám docela slušnou frontu. Snad úplně všechny krasavice se chtějí vyfotit.

 

dsc_0064.jpg

 

                Vyfotím první z líce, ale ta se hned otočí zády. Než mi dojde co se děje, chvilku to trvá. A pak již fotím jednu za druhou. Nezajímají je fotky obličeje, ale jak mají upravený účes vzadu, kam si nevidí. Zobrazená fotka na displeji hned vyvolá příval slov, vzrušených výkřiků a smíchu. Snad každá druhá dáma po shlédnutí své fotky a komentářích ostatních odběhne, aby za pár minut stála opět ve frontě s upraveným účesem. Chápou se příležitosti a už nechtějí fotit jen zezadu, ale chtějí i fotky z obou stran hlavy. Zkrátka je to pro ně jedinečná příležitost, jak si zkontrolovat dokonalost svého účesu.

 

dsc_0061.jpg

 

* * * * *

                Symbolika účesu je ve společenství himbů přesně dodržována. Chlapci mají v dětství hlavu zcela vyholenou s výjimkou jednoho copu vedoucího z temene do čela. Cop se rozdělí na dva konce v období, kdy mladík hledá manželku.  Po svatbě si muž nechává vlasy volně růst po celé hlavě a má je trvale smotané pod koženou či látkovou pokrývkou.

 

dsc_0066.jpg

 

                Dívky nejprve nosí dva copy, symbol dětství. S dosažením pubertálního věku jsou copy rozpleteny a je vytvořen nový účes z mnoha drobných pramínků ozdobených korálky, padajících dívce do obličeje a zakrývajících její oči. Účesem dospělé himbské ženy jsou opět copánky, tentokrát spleteny všechny dozadu a do stran, silně potřeny hlinkou. Tento účes již nezakrývá obličej. Po svatbě doplní účes ještě jakási korunka nebo čelenka z jehněčí či kůzlečí kůže, zvaná erembe.

* * * * *

                Defilé krasavic před fotoaparátem je přerušeno chrčivým výkřikem. Tlačenice před objektivem rázem utichá a mezi červenými těly žen se vytvořila ulička. Jsme uvedeni před královnu. Stařena sedí na čtverci hrubé tkaniny rozprostřené na červeném písku. Kolem sebe vyskládány náramky, vyřezávané tykve a korálky, které nám bude chtít prodat.

 

dsc_0045.jpg

 

                Dary z batohů pokládáme královně k nohám. Ta je pohledem zhodnotí a rozdělí mezi čekající ženy. Přerozdělení darů provází vzrušené dohadování a občasné výkřiky nespokojenosti. Než proběhne hlučné přerozdělení přinesených darů, prohlížím si vesnici. Za ohradou z dřevěných kůlu je několik chatrčí. Většinu plochy vesnice zabírá vnitřní ohrada, ve které nocuje dobytek. I když v téhle oblasti už přímé nebezpečí od lvů a leopardů nehrozí, zvyk je zvyk a opatrnosti není nikdy dost. Krávy a kozy jsou nejcennějším majetkem vesnice.

 

dsc_1078.jpg

 

                Královna pohledem umlčuje nespokojence a nám kývnutím hlavy dá najevo dík za přinesené dary. Vytahuji sáčky s českými bonbony a po malých částech je dávám královně do rukou. Takhle to vypadá, že jich je víc. Stařena bonbóny rozděluje mezi ženy podle počtu dětí, ale čekajícím dětem dá jen po jednom.

                A teď je na nás, abychom si zakoupili nějaké drobnosti, kterými je obklopena. Očekává se to od nás. Nechce se mi platit penězi, ty k životu nepotřebují, i když Himbové jim dávají stále častěji přednost, protože tlak civilizace je neúprosný.

 

dsc_0057.jpg

 

                Namísto bankovek vytahuji balíčky tabáku a začíná dlouhé vyjednávání plné posunků a gest.  Samozřejmě, ty cetky stojí v přepočtu jen pár korun, ale myslím si, že není dobré tyto přírodní lidi kazit penězi.

                „Tady balíček tabáku za tyhle dva náramky“ pantomimicky předvádím svou nabídku.

                „Já nekouřím, proto tabák nepotřebuji“ odpovídá hrou těla královna.

                „Ale muži kouří a až se vrátí z pastvy, jistě budou rádi.“ Královna se radí s několika ženami – zřejmě dvorními dámami a po chvíli hraného zdráhání nabízí jeden náramek za tabák. Teď je na mě, abych se zdráhal, předvedl, že tabáku je moc a že jeden náramek je málo…

                „Dobře, jeden náramek a jedny korálky na krk“ odpoví královna.

                Já souhlasím, a tabák mění majitele. Vytahuji druhý balíček tabáku a smlouvání začíná nanovo. Opět se posunky dohadujeme na ceně, opět stařena argumentuje, že tabák nepotřebuje, protože nekouří a opět je balíček tabáku rychle vyměněn.

 

dsc_0043_a.jpg

 

                Obchod je uzavřen, ženy se rozcházejí po vesnici zaopatřit pár kousků dobytka, který není na pastvě. Jitka si sedá před královnu a z krku si sundává akrylátovou modravou mušli, kterou si před návštěvou vesnice navlékla. Obřadně ji předává stařeně a té se úplně rozsvítí oči. Na jejím obličeji konečně vidím emoce. Zasmušilá tvář je rozjasněna úsměvem. Šňůrka je pro její účes trochu krátká, ale nakonec ji zdárně nasadí a v obličeji se jí zračí nevýslovná radost.

 

dsc_0090.jpg

 

                Mušli zavěšenou na krku má v celé vesnici jen málokterá žena. Mušle jsou vzácné a dědí se z matky na dceru. A teď ji ta bílá žena dala jinou, namodralou, krásně lesklou. Takovou ještě nikdy neviděla. Má teď mušle dvě a je ještě větší královna.  Tohle vše se jí zračí ve tváři.

                Něco křikne a za chvíli se nás chápou červené ruce a vedou nás k chatrči. Jsme pozváni dovnitř chýše. Tyhle chatrče jsou postavené z větví a zvířecího trusu, smíchaného s pískem. Centrální sloup podepírá větve tvořící střechu. I střecha je pokryta maltou z kravinců, vyjma středové části, kudy mezi větvemi odchází kouř z ohniště. Některé chatrče mají střechu z travních došků.

 

dsc_0047.jpg

 

                Uvnitř stavení je příjemný chládek a použitý stavební materiál není cítit. Ve stísněném prostoru čekáme, co se bude dít. Do chatrče se za námi nasouká tělnatější himbka. Rozfouká oheň a do plamenů přihodí hrst sušených bylin. Z tkaniny vytvoří kolem ohně jakousi zástěnu, aby kouř ohně šel jen na ni. Himbové se nikdy nemyjí. Ten kouř nahrazuje vodu a očišťuje tělo.

                Oči mě pálí a slzy brání ve výhledu.  Když kouř vyvětrá stropním otvorem, pokračuje další část očisty. Z kravského rohu, který každá žena dostává při změně účesu z dívky na dospělou ženu, nabírá směs másla, okrové hlinky a vonných bylin. Nedokážu určit, jestli to tak pronikavě voní, nebo pronikavě smrdí. A tuhle červenou směs poctivě roztírá po celém těle.  

 

dsc_0072.jpg

 

                Nejprve začíná potírat copy, na kterých je pořádná vrstva zaschlých předchozích nátěrů.  Pomalu přechází na krk, prsa a přes břicho na stehna a celé nohy. Tenhle očistný rituál potírání červenou hlinkou trvá jen pár minut, po kterých je dívka nádherně červě se lesknoucí a navoněná kouřem. Tuhle očistu všechny ženy provádějí několikrát denně, aby si zachovaly svůj vzhled, pro který se jim říká „červení lidé“.

                Vyjdeme z chatrče zpět na volné prostranství. Čerstvě „vykoupaná“ himbka se leskne v záři zapadajícího slunce, jako by právě vylezla z vody a nestačila oschnout.

* * * * *

                Oblečení dospělé ženy je dvoudílná sukně z jemně vydělané kůže. Vpředu kratší, obarvená hlinkou, zadní delší nařasená je ponechána se srstí. Tyto dva kousky kůže jsou zastrčeny za kožený řemínek obtočený kolem těla. Některé ženy vlastní hrubě tkanou látku, také obarvená hlinkou. Ta se používá jak na sezení, tak jako krátký plášť a není zrovna běžnou součástí oděvu.

                Kolem pasu nosí většina žen ornamentální opasky ze dřeva a kostí. Na krku mají zavěšeny náhrdelníky ze skleněných korálků, kousků mědi, skořápek a úlomků kostí. Měděné kroužkové náramky kolem kotníků chrání před trny, či před kousnutím malými dravci.

* * * * *

                Dění ve vesnici se zrychluje. Ženy otevírají ohradu a popohání těch pár kousků krav, které zůstaly ve vesnici. Z dálky se přibližuje cinkání několika plechových zvonců, jak se do vesnice vrací hlavní stádo.

 

dsc_0040.jpg

 

                Proud skotu a koz se hrne bránou skrz ohradu. Dupání stovek nohou, bučení, frkání a mečení teď naplňuje celou vesnici. Vzduch zčervenal zvířeným prachem. Několik červených postaviček se snaží krátkými klacíky uřídit ten čtyřnohý proud správným směrem k centrální ohradě. Pár statných krav se nehodlá podvolit a vydává se vlastní cestou. Rychle je pohltí prach, ale vzápětí jsou objeveny a klacky hnány zpět k centrální ohradě.

 

dsc_0106.jpg

 

                Naše audience je u konce. Nikdo si nás nevšímá, každý má teď práci kolem dobytka. Procházíme skrz vesnici, proplétáme se mezi kozami a několika krávami, které ještě nejsou v ohradě. Jemný prach ulpívá na všem a dráždí ke kašli. V oblacích prachu ještě zahlédnu královnu, jak si to rázuje podél plotu vnitřní ohrady. Krátký soumrak je vystřídán tmou a celá vesnice se připravuje na nadcházející noc.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář