Vstříc nám se blíží hradba vzrostlých stromů na jednom větším ostrově. Henry začne stoupat, ale jakmile jsme za ostrovem, postaví vrtulník na špičku, otočí ho do protisměru a začne se k ostrovu přibližovat bokem. Když si vrátím žaludek tam, kam patří, pátrám, co je za tou prudkou změnou směru. Ve sluchátkách zazní jen stručné „elephant“ a pilotova ruka naznačí směr.

Oči mě pálí a slzy brání ve výhledu.  Když kouř vyvětrá stropním otvorem, pokračuje další část očisty. Z kravského rohu, který každá žena dostává při změně účesu z dívky na dospělou ženu, nabírá směs másla, okrové hlinky a vonných bylin. Nedokážu určit, jestli to tak pronikavě voní, nebo pronikavě smrdí. A tuhle červenou směs poctivě roztírá po celém těle.

Takhle mi to vyprávěli lidé ze Zimbabwe, žijící raději v Botswaně. Nicméně po příletu do Zimbabwe připomínalo volby jen pár potrhaných volebních plakátů přitlučených na stromech, či povalujících se v prachu cest. Ve Victoria Falls byl klid, nikdo neslavil, nikdo netruchlil, nikdo nedemonstroval. Povolební atmosféra na mě působila dojmem, že volby tu jsou každému naprosto volné.

„…když se chlapec narodil, dostal od otce krávu. A jak chlapec rostl, dostával další a další krávy, od otce, či strýců. To je důležité, protože záleží na tom, kolik kluk vlastní krav. Když dosáhne věku osmnácti, devatenácti let, tedy věku, kdy si vybírá nevěstu, vlastní tak osm, nebo deset krav a jednoho býka.

Mlha řídne. Džípy jsou navázány na dlouhé lano. Proviant a bágly vyloženy na břehu a každý kdo může, je ve vodě a tlačí. Utopený džíp se pomalu šine ven z vody. Na rozbahněném břehu nohy kloužou a těžko hledají oporu. Někdo se zaklením zmizel zpátky ve vodě. Konečně se podařilo vůz odtáhnout dál od řeky. Otevřená kapota lapá sluneční teplo a my se zbavujeme nánosů červeného bláta. Po hodině motor přestane stávkovat a naše malá karavana pokračuje dál k vesničce Paratepuí.

Zašustí tráva…. Ne, je to jen vítr. Ať oči napínám sebevíc, nevidím v šeru žádný pohyb, nic nepřechází travnatou planinu. Hroší mručení nabírá na intenzitě, občas je doplněno šplouchnutím vody. Znovu zašustí tráva ve větru, přidá se pár lístků na keři vedle mně. Ranní chlad se mi zakusuje do těla, bundu si zapínám až ke krku. Vítr utichá a nastává několik vteřin ticha. Znovu zašustí tráva, od vody zamručí hroši.

„Jo, a celou dobu na břehu řval a ječel, dokud jsme pro něj nepřijeli“ směje se Neven a ze tmy svítí jeho bílé zuby.

                „A co ti sloni?“ „Jak jsi myslel to – nedbaje na slony - ?“

                „Sloni jsou lekaví. Špatně vidí. A taky stojí nehnutě mezi křovinami. A když se jdeš třeba vyčůrat, nebo proběhneš blízko něj, slon se může leknout a pak se může rozhodnout útočníka zadupat.“

Za zády se mi ozve decentní zatroubení, které mne vytrhlo od fotografování a bezpečně zahnalo všechny motýlky na nejbližší křoviska. Ohlédnu se a od volantu džípu se na mě usmívá chlapík. Omlouvá se za vyrušení při focení, ale že by přeci jenom rád projel. Ani jsem si neuvědomil, že jsem se plazením plížením v zápalu focení dostal na písčitou cestu, kterou zřídka, ale přeci jenom občas někdo používá.

Nastavuji čas závěrky na osm vteřin a tisknu knoflík na dálkovém ovládání. Doufám, že se  nosorožec  nepohne a bude spolupracovat. Vteřiny se vlečou, mám pocit, že nedýchám.  Druhé cvaknutí závěrky oznamuje, že osm vteřin uplynulo. Nosorožec nezklamal. Stále stojí nehnutě a pije.

Jsem zpátky na své plastové židli, v ruce hrnek kafe. Kecal bych, kdybych nepřiznal, že panika dostupuje vrcholu. Letadlo fuč, další někde ve vzduchu, batoh kdoví kde.