Jsem zpátky na své plastové židli, v ruce hrnek kafe. Kecal bych, kdybych nepřiznal, že panika dostupuje vrcholu. Letadlo fuč, další někde ve vzduchu, batoh kdoví kde.

Z pod olše u břehu mě pozoruje divočák. Upírá na mne své oči. Bez hnutí na mne civí od doby, co jsem si tu rozložil nádobíčko. Musí tam být už dlouho, minimálně od podzimu, kdy uhynul ve vodě, kde ho lapilo bahno.

Koutkem oka zahlédnu nějaký pohyb na stromě. Něco šedivého se hnulo na kmeni. Napínám oči a hypnotizuji strom. Nic se na něm nehne. Asi to byla nějaká myš. Nadhodím si stativ na rameni a mlaskavě šplouchám na vyhlédnuté místo.

Tělem mi projela ostrá pálivá bolest. Slzy mi zaplavily oči, ze rtů se vydralo zaúpění. Bolestivé vlny se rozlévají od žeber dál po těle. Lehl jsem si snad na hada? Bolest už cítím i na nohách a břiše, pálí mě i ruce. Napadají mě nejčernější scénáře. Že by kousnutí od zmije? Užovky tu vídám pravidelně, ale zmiji? Tu ještě nikdy.

Nevím, kdo byl víc překvapený. Naštěstí jsem měl stativ velmi nízko, takže jsem jen přeostřil, ale bál jsem se odzůmovat. Na nějakou kompozici nebylo ani pomyšlení. Dlask si mě pohledem měří. Otočí hlavu a kouká přímo do čočky o průměru 86mm. Zamhouří oči a zatváří se, jako by mi chtěl ten objektiv rozklovat. Párkrát stisknu spoušť. Naposledy mě zpraží pohledem a odletí pryč.

Opatrně manipuluji s foťákem, abych ho nevyplašil. Objektiv nasouvám tak čtyřicet centimetrů před svižníka. Stisknu spoušť, brouk roztáhne křídla a je fuč. Stativ a makrosáňky mi spíš překážejí. Vycvaknu foťák ze stativu a vše ostatní nechávám na místě. Svižníka vystopuji po pár metrech. Mám smůlu. Jakmile mě zblejsknul, zase roztáhl krovky a odletěl.

Tohle už nikdy v životě neuvidím. A neuvidí to ani žádný současný žijící tvor. Ačkoliv je Večernice či Jitřenka, jak je Venuše nazývána, všední součástí noční oblohy, patří přechod Venuše přes Slunce mezi nejvzácnější astronomické úkazy. Každých 243 let lze pozorovat dvě dvojice přechodů, kdy dva přechody od sebe dělí 8 let, po nichž následuje dlouhá pauza se střídavou délkou 121,5 a 105,5 roku. Další dvojce přechodu Venuše nastane v prosinci 2117 a prosinci 2125.

Vzdychání se mění v další zaječení a oba se zhroutí do trávy. Oddychování po chvilce přeruší její hlas: „Miláčku, vybral jsi úžasné místo. Takový romantický a přitom opuštěný….“ „Hm…“, zachroptí on. „Sem určitě nikdo nechodí, slyšíš, jak ti ptáci cvrlikají?“ „Hmmm“, opět zachroptí  v odpověď.

Postupně se dostávám na druhý břeh. Je tu světlina vedoucí až k vodě, z obou stran zarostlá rákosím. Stativ spustím na nejnižší možnou výšku, schovám se za foťák a číhám, co zajímavého se objeví. Zapleskání křídel a zasvištění per. Volavka popelavá přistává ve větvích protějšího stromu. Teď lituju, že ležím jen tak na kamenech, že jsem z batohu nevyndal síť.