Jdi na obsah Jdi na menu

Milenci v trávě

16. 8. 2012

                Opuštěná louka s vysokou trávou a řídkými křovinami přiléhá k rákosovému porostu obklopující líně tekoucí potok. Je to naprosto úžasné místo pro focení opeřených obyvatel rákosin. Tedy pokud se mi je podaří nějak nalákat ke kraji a budu mít dost času na stisknutí spouště.

                Dlouhé minuty sleduji, jak se opeřenci pohybují nad rákosím a kde jsou jejich nejoblíbenější místa. S ohledem na polohu slunce si vyberu vhodnou pozici, uvelebím se v trávě, zacvaknu foťák do stativu a přehodím přes něj síť. Pozoruji dění kolem a oblečený do hejkala předstírám, že tu jsem od nepaměti.

 

dsc_9831.jpg

 

                Rákosí se ve slabém vánku vlní jako mořské vlny. Všechny stvoly se naklánějí po větru a zase se vracejí zpět. Celá plocha rákosí působí jednolitě, jako vodní hladina. Občas nízko nad stébly přeletí malinkatý ptáček a za okamžik je zase schovaný v podrostu. Uniformní vlnění stébel občas naruší protipohyb jednotlivých rákosových stvolů. Jako když ryba připluje k hladině a kroužky naruší pravidelnost vlnek.

                Po tom rozechvělém stéble vyšplhá k vrcholu rákosu ptáček a frnk, už mizí v dáli. Nestačím natáčet objektiv, jak se je snažím zachytit. Vyberu si jednu část rákosí a zaříkávám se, že foťákem nepohnu, že si počkám na ten správný záběr a získám snad trochu času k dobru.

 

dsc_1445.jpg

 

                Samozřejmě všude kolem to žije, vidím Strnady rákosní, jak se pohybují napravo i nalevo, dokonce se i na stéblech zdržují téměř 2 vteřiny, ale před objektivem je pusto a prázdno.  Jsem jako rybář, kterému se splávek ani nehne, ale kolem sebe vidí  kroužky na hladině, nebo proplouvat velké ryby pod ní.

                Jeden stvol se zase rozklepal…! Signalizuje podobně jako rybářský splávek. A vše to je v ose objektivu. Už po stéble šplhá první model – Strnad rákosní, tedy vlastně paní Strnadová.  Snažím se ji zachytit do hledáčku, zaostřit v té změti pohybujícího se rákosí a spoušť tisknu přesně v ten správný okamžik, kdy vítr vychýlil to stéblo mimo ostatní. Povedlo se!

 

_dsc6601.jpg

 

                Dalších několik fotek je nepoužitelných. Buď jsem špatně zaostřil, nebo nestačil včas zmáčknout spoušť, nebo se stéblo pod vahou strnada ve větru rozhoupalo víc a strnad zmizel za jinými stvoly. Ale občas mám štěstí a fotka se povede.

                Do vábničky jsem si připravil nahrávky rákosníků a snažím se je přilákat ven z rákosí. Strnad na nahrávku nereaguje vůbec, ale ten alespoň pravidelně létá nad rákosím. Kdežto rákosníky jen slyším, ale nevidím. Přitom jsou podle jejich štěbetání docela blízko.

 

dsc_9611.jpg

 

                Občas se zatřepe rákosí a úplně dole se mihne ptačí tělíčko.  Je to moc rychlé, nedaří se mi rychle reagovat. Občas se objeví i trochu výš, odrazí se od rákosu a mizí. Tady mám úspěšnost nulovou, pokud nepočítám ptačí nohy na okraji záběru, nebo mázlou opeřenou kouli na rákosí.

                Do štěbetání rušivě zazní cvaknutí a zavrzání, jako by narazil kov na kov. To vrzání a cvakání se opakuje, zvuk sílí. Rozhlížím se kolem a vidím cyklistu, jak se s kolem prodírá tou hustou trávou směrem ke mně. Myslím si, že si tudy zkracuje cestu, ale on se tak deset až dvanáct metrů ode mne zastaví. Chvilku se rozhlíží a z batohu vytáhne deku a uvelebí se na ní. Za pár minut slyším opět šustění trávy a vrzání. Cyklista vyskočil a už zuřivě mává. Z poza křoví se vynořuje cyklistka a už mu skáče kolem krku.

                Kola jsou pohozena na zemi, vzduchem létají jednotlivé kousky oblečení... a paní je fakt kus! Ani na ní nemusím koukat teleobjektivem. Pro jistotu si stejně zaostřím.  Cyklista zmizel v trávě, ale paní je vidět fakt nádherně, jak na něm dovádí. Užívá si to, kroutí se, protahuje se, vzdychá  a při orgasmu prořízne vzduch takový výkřik, že se z okolí zvedne veškeré ptactvo a prchá všemi směry. Tý jo, jsem netušil, že tu jsou i volavky!

                Přemýšlím, jestli se vytratit, ale asi bych nedokázal zabalit bágl úplně potichu. Nebo je mám jít pozdravit? Třeba taková anketní otázka: „Dobrý den, co si myslíte o stavu této postindustriální krajiny? Vidíte změny k lepšímu?“  No jo, mám na sobě hejkala, to by je asi trochu vyděsilo.

                Á, změna. Už je vidím oba, tedy cyklista se za paní spíš schovává, zato ona je v tuhle chvíli obzvláště fotogenická! Musím trochu zmenšit ohnisko, 500 mm je fakt moc. Pěkný tělo, pěkný prsa. Musí koukat přímo na mě, ale jsem pro ni naprosto neviditelný. A stejně má teď jiný starosti, než koukat kolem, jestli nějaký křoví není chlap s foťákem. Ne, nefotil jsem, i když mě prsty svrběly a byly by to pěkné fotky, co by obletěly internet.

 

_dsc6674.jpg

 

                Vzdychání se mění v další zaječení a oba se zhroutí do trávy. Oddychování po chvilce přeruší její hlas: „Miláčku, vybral jsi úžasné místo. Takový romantický a přitom opuštěný….“ „Hm…“, zachroptí on. „Sem určitě nikdo nechodí, slyšíš, jak ti ptáci cvrlikají?“ „Hmmm“, opět zachroptí  v odpověď.

               „Sakra! Nevypnul jsem vábničku, to zas budou baterky vymlácený“, proběhne mi hlavou a cvaknu vypínačem.

               „Slyšíš to ticho? Najednou už nezpívá.“

               „Asi bude bouřka, je dusno, to ptáci nezpívaj“, okomentuje cyklista tmavnoucí oblohu.

               Zapnu vábničku a z reproduktoru se line štěbetání Rákosníka zpěvného. Ať má paní dokonalou romantiku, když se jí tu tak líbí.

               „Už zase zpívá…!“, prohodila a posadila se. Krásný pohled! Jen aby jí nenapadlo se tu procházet, mohla by na mě šlápnout.

               „Podívám se, kde je“.

               Sakra! Jako by mi četla myšlenky!

               „Počkej, zavolám, že přijdu domů později…..“ „….no ahoj, já se trochu zdržím, dám si s klukama ještě pár kiláků navíc. Docela nám to dneska jezdí. Tak pa.“

               „To je fakt už hodin, taky musím zavolat, řekla jsem, že přijedu brzo“. „….to jsem já. Představ si, potkala jsem kámošku, taky jezdí na kole. Stavili jsme se na pivko, tak se neboj, za chvilku jsem doma…“.

               „Půjdem, ne? Už to tu začíná docela štípat“.

               „Dej mi ještě pusu“, žadoní on.

               „Ale poslední, už fakt musím“, ona na to a natahuje si kalhotky.

               „Tak mi zavolej, kdy budeš mít čas. Dám si taky tréning.“

               Za chvilku se už travou prodírají k cestě dva spořádaní cyklisté. Na cestě odjede každý jiným směrem. Já ještě chvilku počkám, ale žádný ptáček se už neukáže. Od západu se kupí černé mraky, asi fakt přijde bouřka.

 

* * * * *

 

               Po třech dnech, kdy lilo a lilo jsem zpátky u rákosí. Přibližuji se opatrně, abych nevyplašil žádného cyklistu. No co, trénovat se musí pravidelně a je docela možné, že je tu budu potkávat, dokud nebude mrznout.

               Půda je vodou nasáklá tak, že by se na dece nedalo vůbec dovádět, takže dneska nebude nic při focení rozptylovat. Plácnu sebou do trávy, pustím vábničku a číhám.

               Rákosí se vlní jako vlny na moři. Jednolité kymácení stébel je narušeno občasným poškubnutím jednoho stébla, po kterém šplhá malý ptáček. Ještě než stačí odletět, zaostřuji a tisknu spoušť….  Ale o tom jsem už psal.

 

dsc_5580.jpg

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Honza - Milenci v trávě

8. 1. 2018 19:00

To je vážně dobré čtení!
Mouka