Jdi na obsah Jdi na menu

Potápka roháč, aneb focení v oblečku jako od Armaniho

10. 5. 2012

               Konec dubna se ohlásil letními teplotami, za které by se nemusela stydět lecjaká země blízko rovníku. Před pár dny jsem ještě ráno fotil v dvojité bundě, čepici a teplých rukavicích, dech mi kondenzoval na prochladlém foťáku a dneska se rtuť teploměru snadno přehoupla přes třicítku.

               Chci se konečně vypravit na rybníky podívat se, zda ledňáčci bez úhony přečkali letošní zimu. A pokud bude přát štěstí, třeba se povede i nějaká lepší fotka. Membránové kalhoty vzor „suché rákosí“ nechávám pro dnešek v autě. Vybalím hejkala a pamětliv doporučení Martina, co mi obleček prodával, že za horkých dnů si pod něj obléká jen kraťasy, sundávám džíny i triko. Kraťasy nemám, zůstanu jen v bavlněných trenkách, i když chvilku si pohrávám s myšlenkou, zda nesundat i je, když je takový hic. Nerad bych však hrál hlavní roli ve zprávách TV Nova, že tam a tam byl chycen úchyl v síťovaném oblečku. Přeci jenom, člověk s trenkami má mnohem větší vážnost, než člověk bez nich.

 

aves_0315.jpg

 

                Kapuci přetáhnu přes hlavu, obličejovou síťku nechám otevřenou, abych neděsil náhodné chodce, foťák zavěsím na krk, nasadím rukavičky, stativ hodím přes rameno a jako chodící dubová větev mizím v rašícím podrostu.

                Chvilku pozoruji dno vypuštěného rybníka, jestli se neobjeví vodouši, ale bláto je dneska opuštěné. Dokonce i voda v nátoku se už nevalí mocným proudem, ale sotva teče, jako by to horko zlenivělo i ji.

 

aves_0313.jpg

 

                Pokračuji stezkou mezi vrbičkami k druhému rybníku, připravený na poplašné kdákání kačen co budou jistě schovány těsně u břehu. Dneska se nic neděje. Nevšímají si mě. Buď jsou unaveny z horka, nebo jsem opravdu skvěle maskovaný. Škoda, že tu takhle nejsou poláci, nebo lysky. Akorát v dálce se sluní jedna potápka (Potápka roháč - Podiceps cristatus). Na focení je to dost daleko, navíc se slunce odráží od vodní hladiny.

                Protáhnu se na hráz, když se roháč vydá mým směrem. Pro jistotu zakleknu a připravím si foťák, co kdyby náhodou. Roháč si to po pár metrech rozmyslí a začne si probírat peří, stále mimo efektivní vzdálenost. No nic, pokračuji dál, ještě mi zbývá obejít tenhle rybník, překonat potok a u dalšího rybníku dojít na vhodné místo se sluncem v zádech.

 

aves_0314.jpg

 

                Pokračuji kousek podél rozbahněné cesty. Ta snad nikdy nevyschne a bláto tu je celoročně. Všude kolem raší tráva, jaro je již v plném proudu. Od vody se ozývá kakofonie žabího kvákání. Jednu chvíli je ticho, následně se snaží několik žab navzájem překřičet a pak je zase klid. Nad hlavou mi zakrouží volavka a klesá na přistání ve směru mého pochodu. Sedá pravidelně na mělčině u rákosí. Pokud si ji nevyplaším, bude to dobrá fotka.

                Mrknu na roháče, jestli si ještě probírá peří, nebo jestli jsem ho svým přibližováním už vyplašil. Ke svému překvapení vidím, jak od pobřežních křovin vyplouvá další potápka a míří směrem k té první. Když se dostanou k sobě, obě mají natažené krky a kolem hlavy načechrané peří. Mám štěstí vidět doznívající tok.

                Na nic nečekám a hodím s sebou do trávy, stativ letí na zem, není čas ho připravovat. Světlo je dobré, půjde to z ruky. To vše mi prolítlo hlavou, než jsem byl na zemi.

 

aves_0316.jpg

 

                Tělem mi projela ostrá pálivá bolest. Slzy mi zaplavily oči, ze rtů se vydralo zaúpění. Bolestivé vlny se rozlévají od žeber dál po těle. Lehl jsem si snad na hada? Bolest už cítím i na nohách a břiše, pálí mě i ruce. Napadají mě nejčernější scénáře. Že by kousnutí od zmije? Užovky tu vídám pravidelně, ale zmiji? Tu ještě nikdy.

                To vše se mi honilo hlavou během zlomků vteřin, než panika byla potlačena chladným rozumem. Žádná vosa, žádná zmije. Ta travička, do které jsem si lehl, byla plná těch malých žahavých kopřiv. Nedošlo mi, že hejkal na holém těle pouze maskuje, ale vůbec nechrání. Kdybych měl pod ním ještě další oblečení do chladnějšího počasí, asi bych si vůbec nevšiml, že se válím v kopřivách.

 

aves_0312.jpg

 

                Roháči se přede mnou nakrucují a bylo by škoda je vyplašit. Kůže už je otoky znecitlivělá, takže bolest už nevnímám tak silně. Nebo jsem si zvykl. Daří se mi pořídit pár fotek. Ale už se mi nechce pokračovat k ledňáčkovi, ani zkusit volavku a pro dnešek focení balím. Mám opuchlou celou přední část těla a ty opuchliny začínají neskutečně svědit!

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář