Chystám si nádobíčko, rozvažuji, co je zbytečné a co bych mohl potřebovat. Tentokrát chci „ulovit“ obrázek pořádného dravce. Výbavu beru jen tu nejnutnější – 150mm Sigmu, stativ a sáňky. Po chvilce váhání přidávám i blesk, v podrostu může být šero.  Baterie nabitá, karta skoro prázdná, snad jsem nic nezapomněl.

                Blíží se odpoledne, teploměr ukazuje dvacet sedm ve stínu, déšť přijde nejdříve v noci. Optimální podmínky na tygra, alespoň si to myslím. Ještě obout vysoké boty, šátek kolem krku, aby mi za límec nepadaly breberky, a vyrážím.

                Pochoduju úzkou stezkou pod vysokými stromy. Šero brání v rozhledu, detaily rozeznávám jen na pár metrů.  Ještě tak čtvrt hodinky a stezka se rozšiřuje. Stromy kolem už nejsou tak vysoké. Propouštějí i víc světla.  Zbývá posledních pár stovek metrů, dostat se na druhou stranu potoka a už před sebou vidím mýtinu zarostlou vysokou travou s občasnými fleky holé hlíny.

                Snažím se našlapovat co nejopatrněji, aby žádná větvička hloupě nezapraskala. Od mýtinky mě odděluje široké bahnisko, zbrázděné množstvím zvířecích stop. Raději jej obcházím po okraji, skrytý ve stínu vysokých stromů.

                Tráva mi dosahuje nad pas, občas až k ramenům. Tady by to už mělo být, tady jsem ho před pár dny zahlédl. Prodírám se travou k nejbližší nezarostlé holině. Na jejím okraji zakleknu a rozhlížím se kolem. Vzduch se ani nepohne. Vysoká stébla trávy se nade mnou tyčí stejně jako pralesní velikáni. Zacvaknu foťák do stativu a čekám.

                Zahlédnu trhavý pohyb u protějšího okraje travnaté hradby. Pomalu se přesouvám tím směrem. Pěkně pomalinku, přikrčený se plížím přes ztvrdlou hlínu.  Nikde nic. Jen šedavá hlína s kameny a hradba vysoké trávy o něco dál. Vracím se zpět k okraji, abych nebyl tak nápadný a vyčkávám.

                Je tu! Proběhl tak 3-4 metry nalevo a zmizel A už ho vidím! Zastavil se na okraji mýtinky a pozoruje okolí. Přibližuji se k němu na necelé 2 metry. Pořád je ještě daleko. Popoběhl a zastavil se na kameni, odkud vyhlíží kořist. Je to krásný exemplář „zeleného tygřího brouka“ – Green tiger beetle, jak říkají Angličané. U nás je znám pod názvem Svižník polní (Cicindela campestris).

                Opatrně manipuluji s foťákem, abych ho nevyplašil. Objektiv nasouvám tak čtyřicet centimetrů před svižníka. Stisknu spoušť, brouk roztáhne křídla a je fuč. Stativ a makrosáňky mi spíš překážejí. Vycvaknu foťák ze stativu a vše ostatní nechávám na místě. Svižníka vystopuji po pár metrech. Mám smůlu. Jakmile mě zblejsknul, zase roztáhl krovky a odletěl.

                Trvá mi dobrých dvacet minut, než objevím dalšího svižníka. Ve vzdálenosti asi dvou metrů se spouštím na kolena a velmi opatrně se plazením snažím překřížit svižníkovu pravděpodobnou dráhu. Několik pokusů je neúspěšných, málo kdy se mi podaří dostat dost blízko, aby mělo smysl pokoušet se o snímek. V této lokalitě mají dost příležitosti se schovat do vysoké trávy, takže focení je taková hra na honěnou a schovávanou. Bohužel, omezení lesní činnosti vede k zarůstání holých hlinitých a písečných ploch a tím se výrazně zmenšuje oblast výskytu.

                Svižníci jsou suchomilní a pískomilní denní brouci. A výborní běžci, jak jsem se sám přesvědčil. Jakmile ho dostanu do hledáčku, mám sotva vteřinu na snímek. A když usoudí, že ho již dost otravuji, roztáhne křídla a hbitě popolétne jako moucha. Hlava s velkýma očima mu zaručuje dobrý přehled, co se kolem děje. Je vybaven trojhrotými zahnutými čelistmi, které evokují podobu s třetihorním šavlozubým tygrem. Však se taky jako dravec chová. Jeho nejčastější kořistí je ostatní drobný hmyz, pavouci a mravenci.  Pro svůj lov potřebuje volná a nezarostlá místa, kde se rychlým během pohybuje a napadá svou kořist.

                Na jiném místě se mi podařilo objevit i jeho příbuzného, Svižníka lesního (Cicindela sylvatica), ale na focení nebylo dost času. Návštěva a průzkum této lokality je na seznamu plánovaných akcí, jen ještě najít čas.