Vydatná rosa umocňuje chlad rána. Ležím pod sítí na dně letněného rybníka a čekám, zda se ukáže nějaký z bahňáků. Slunce je ještě pod obzorem a všechny barvy splývají v odstínech šedi. Nad bahnem se vznáší lehoučký opar, který umocňuje účinky rosy. Občas se ozve krátké žabí zakuňkání, nebo mi nad hlavou zašustí křídla kachen.

                První zlatisté paprsky ozařují západní břeh rybníku a posouvají se pomalu k jeho středu. Barvy se začínají měnit. Z palety šedé vystupují odstíny zelené a žluté. Hranice světla a stínu se dál posunuje a sluneční svit spouští žabí koncert. Objevují se první konipasové (Konipas bílý - Motacilla alba). Prohledávají řídké bláto ve snaze najít chutné sousto. Každou chvíli by se měli objevit bahňáci. Mám spadeno na vodouše, ale co napustili sousední rybník, už se v celé oblasti neukázali.

                U protějšího břehu vystartuje kulík (Kulík říční - Charadrius dubius). Popolétne o kus dál a začíná prohledávat bahno. Poklepáním nohou zjišťuje přítomnost hmyzu a dlouhým zobákem jej loví. Zhltne pár soust a už se vrací zpátky, odkud vyletěl. V dalekohledu vidím, že usedá na hnízdo, co má mezi kamínky. V hlavě si tohle místo zaznamenávám, abych se do téhle části rybníka nepouštěl a neohrozil snůšku.

                Bahňáci se ne a ne dostavit. Jen nalevo pod olší, kde z vody vyrůstá nízké rostlinstvo, zahlédnu nějaký pohyb. Asi osm stehlíků (Stehlík obecný - Carduelis carduelis) tu slétlo na dno a láduje se hmyzem. Vidím poprvé, jak tento semenožravý pták loví hmyz. Ještě větším překvapením je, když do tohoto hejna vpadne dlask (Dlask tlustozobý - Coccothraustes coccothraustes). Stehlíci se rozprchnou, jako když střelí a dlask opanuje tu výživnou louži. Bohužel, na fotku to je moc daleko a navíc stále ještě ve stínu.

                Odpoledne jsem zpět, stále mám spadeno na bahňáky. Dlaska jsem pustil z hlavy. Maximálně, když budu mít štěstí, přiletí to hejno stehlíků. Kryt posouvám blíž k té olši, kam až mi řídké bláto dovolí rozprostřít karimatku bez rizika, že se moc namočím. Slunce mám v zádech, hejkal mě skvěle maskuje, foťák vyčnívá nad bahnem v bezpečné výšce, zamotaný do sítě a končetiny mám ztuhlé tak, že se nepohnu, ani kdybych chtěl. Prostě ideální podmínky. Jen ti ptáčkové nějak nechtějí spolupracovat.

                Slunce ukrutně pálí a jeho paprsky nepříjemně rozpalují gumáky na mých nohách. Cítím, jak mě horký okraj pálí na lýtku. Nepatrně pohnu nohou, abych si ulevil. Potřeboval bych se protáhnout a napít. Vodu jsem si nechal v batohu a ten je tak patnáct metrů vzadu. Nemůžu ani podle brožurky pro přežití cucat kamínky, prostě tu žádné nejsou. A abych pil vodu z bahniska, tak takovou žízeň ještě nemám.

                Z myšlenek na smrt žízní mě vytrhne nepatrný pohyb v pobřežních křovinách. Něco tam slétlo na zem. Výhled mi zakrývají suché větve spadlé z pobřežních křovin na dno. Oči mám napnuté… a skutečně!  Ve skulince mezi větvemi zahlédnu dlaska. Něco popadl do zobáku a frrrr, zmizel mezi stromy. Žízeň, rozpálené holinky, bahňáci a mokrý rukáv, vše je zapomenuto. Vyhlížím dlaska, ale ten nenávratně zmizel a ani po hodině nehnutého čekání se už neobjevil.

                Doma připravím vábničku a nahraju do ní zpěv dlaska. Druhý den se ráno už zase valím na rybníce. Vábničku jsem posunul ke křovinám, připravil foťák a na ovladači stiskl přehrávání. Ani ne za dvě minuty vidím, jak něco slétlo za suché větve. Krátce pouštím nahrávku, vypnu, zase zacvrlikám a už tu je. Dlask vyšel na volnou plochu mezi nízkou trávu. Snaží se zobákem ukrojit větvičku, přechází ještě kus dál, otáčí se a hledá v mokrém mechu něco k snědku. Cvakání závěrky fotoaparátu mu vůbec nevadí. Jen se podívá mým směrem. Pořídím asi 20 snímků, než dlask zmizí zpátky v křovinách.

                K večeru zkusím dlaska znovu nalákat na nahrávku. Volím stejné místo, jen se snažím posunout ještě víc dopředu, abych měl lepší výhled na místo, odkud se dlask objevuje. S přestávkami pouštím nahrávku a tentokrát musím čekat celých 7 minut. Dlask slétl za suché větve, po chvilce vyhopkal na mech, podíval se směrem k vábničce a už se věnoval svým věcem.

                Vábničku vypínám. Dlask zpozorněl a podezřívavě se kouká mým směrem. Na chvilku ji zase pouštím. Zvuk zpěvu ho uklidnil a zase si otírá zobák o větvičku trčící z bláta. Cvakání závěrky ho už vůbec neruší, ani hlavu neotočí. Pořizuji další fotky. Na to, jak je to zavalitý pták, se po zemi pohybuje docela svižně.  Když ho producírování přestalo bavit a dalšího puštění nahrávky se nedočkal, stejně potichu jako se objevil, tak i odletěl.

                Nedá mi to a i další podvečer jsem se na dlaska vypravil. Místečko už mám krásně připraveno. Zapnu vábničku, posunu ji co nejdál přede mne a na ovladači stisknu přehrávání. Jsem připravený, že se dlask jako vždy objeví nejdříve za suchými větvemi a následně vyhopká na mech mezi trávu. Foťák mám namířený tím směrem a mám i na to místo předostřeno. Ale dlask mě převezl. Dal si celkem na čas, s přestávkami jsem mu vyhrával asi čtvrt hodiny. A on si sedl přímo před objektiv, sotva dva a půl metru daleko, těsně za minimální ostřící vzdálenost objektivu.

                Nevím, kdo byl víc překvapený. Naštěstí jsem měl stativ velmi nízko, takže jsem jen přeostřil, ale bál jsem se odzůmovat. Na nějakou kompozici nebylo ani pomyšlení. Dlask si mě pohledem měří. Otočí hlavu a kouká přímo do čočky o průměru 86mm. Zamhouří oči a zatváří se, jako by mi chtěl ten objektiv rozklovat. Párkrát stisknu spoušť. Naposledy mě zpraží pohledem a odletí pryč. Tak tomu se říká setkání tváří v tvář.

                Vábničku zapínám až po půl hodině, nechci dlaska moc provokovat. Ale ten opět reaguje pozitivně. Sedá si tentokrát na blízké keře a kouká mým směrem. Vypínám nahrávku, pořizuji ještě nějaké fotky a nechám dlaska odletět. Vůbec jsem nečekal, že bych se s dlaskem potkal na vypuštěném rybníce, zejména když jsem ho za celou zimu neviděl u krmítka.