Vypuštěný rybník je zdrojem potravy pro mnoho ptačích druhů a zdrojem zábavy a potěšení pro WL fotografa. Na otevřené ploše bahnitého dna lze spatřit i druhy, které jindy můžeme pouze zaslechnout, či jen vytušit v houštinách pobřežní vegetace.

               Středem rybníka se klikatí strouha, kterou protéká potůček z horního napuštěného rybníka ke stavidlu na opačném konci. Bahnitou plochu křižují stopy vysoké a černé zvěře. Pozorováním ze břehu vidím několik kulíků, cupitajících podél obou břehů potůčku, konipasy, vybírající nějaká chutná sousta z řídkého bahna a z větví okolních křovin zní nesmělé pípání červenky.

               Vybírám si relativně suchý kousek bahna, vzdálený tak šest, sedm metrů od břehu a přibližně stejně tak daleko od strouhy s protékající vodou. Beru s sebou jen to nejnutnější, abych toho v blátě poztrácel co nejmíň. Těsně u břehu a pár dalších kroků je bahno tvrdé. Další kroky se už bořím po kotníky. Měl jsem rozum a nízké boty vyměnil za holiny. Na zem jsem si rozložil obyčejnou šedou karimatku a opatrně se na ní vtěsnal. Jako maskování slouží kalhoty se vzorem Wild Trees a maskovací triko a vršek od „hejkala“. Rozložím stativ do nejnižší možné polohy, nastavím hlavu se zacvaknutým foťákem a tvářím se jako hrouda bláta porostlá rákosím a drobnými lístečky.

               Skrz síťku pozoruji okolí, zda se již vrátili ptáci vyplašení mým přesunem. Během několika minut se vracejí malí bahňáci (Kulík říční - Charadrius dubius). Pobíhají drobnými a rychlými krůčky s charakteristickou úklonkou hlavy. Občas vyloví z bahna pěkně tlustého fialového červa a zase běží dál.  Jejich „pijui“, „pijui“ se ozývá všude kolem.

               O kus dál dosedlo několik konipasů (Konipas bílý - Motacilla alba) a systematicky prohledávají okolí. Občas vznikne honička, do které se zapojí hned několik konipasů. Ze břehu to nebylo tak patrné, ale většina ptactva se zdržuje poblíž protékajícího potůčku, nebo přímo v něm, poměrně blízko nátoku, kam dopadá malý vodopád z horního rybníka.

               Při pozorování mé oči zachytí pohyb ve strouze. Nejdříve si myslím, že se jedná o jednoho z mnoha kulíků, ale pohyb tohohle bahňáka je jiný. Chodí pomaleji, rozvážně, jako by opatrně. Také nazelenalé nohy a odlišné zabarvení hlavy jej odlišuje od kulíka. Hnědý ptáček se světlým břichem na hnědém a šedém pozadí splývá a v podvečerním světle jej občas ztrácím. Zaostřuji foťák a tisknu spoušť. Doufám, že některé obrázky budou k něčemu.

               Až doma podle atlasu určuji, že se jednalo o vodouše kropenatého. Pro mne do této doby neznámý pták, kterého jsem tady v mém okolí nikdy neviděl. Překvapilo mě, jak je malý. Je rozhodnuto, jakmile to půjde, vypravím se na rybník znovu a zkusím vodouše nafotit za lepších podmínek.

                Za dva dny vyrážím znova, brzy ráno. Teplota je velmi blízko nule. Nádobíčko si rozkládám na stejném místě jako poprvé. Nemám moc času, je to jen takový pokus, co kdyby přálo štěstí. Kulíci si ze mne nic nedělají, konipasy zatím nevidím. Po vodoušovi není vidu a ani slechu. Čas ubíhá, za čtvrt hodiny budu muset končit. K louži pár metrů přede mnou něco neslyšně doplachtilo. Vodouš! Udělal několik kroků a stojí osvětlen vycházejícím sluncem! Otáčím foťák jeho směrem a obličej skláním k hledáčku. V rozrušení dýchám jak o život a samozřejmě si dýchnu i na hledáček. Pára z dechu na prochladlém foťáku udělala své. Vidím prd, spíš jen tuším hnědavou skvrnku, která mění polohu. Než hledáček osuším, vodouš zmizel. Takhle blbě jsem propásl skvělou příležitost na fotku v ideální vzdálenosti a za skvělého světla.

               Po několika dalších dnech nevhodného počasí jsem zpět u rybníka. Tentokrát si vybírám místo co nejblíž nátoku, ale aby na mne necákala padající voda. Průchod bahnem je trochu horší, dosahuje vysoko nad kotník. Maskování mám jako minule. Důležitý poznatek – nohavice patří do holin!

                Rozkládám karimatku, stativ s foťákem opatrně stavím na kousek štěrku, kam se už ale karimatka nevejde. Opatrně si lehám.  Okraje karimatky se zvedají, jak se bořím hlouběji do bahna. Jen doufám, že ta řídká kaše nepřeteče přes okraje.

                Ani nemusím dlouho čekat, kulíci a konipasové nerušeně běhají po blátě pár metrů ode mne. Snažím se ležet bez hnutí a při pozorování jen otáčet hlavu pod síťkou. Jeden z konipasů provádí očistu. Cáká se v zákrutu potůčku, až kapky vysoce vystřikují. Celý zmáčený se usadí na klacík a začíná s probírkou peří. O kus dál vypuklo hašteření dvou konipasů o zřejmě nejlepší místo s výskytem červů.

                Z pod olše u břehu mě pozoruje divočák. Upírá na mne své oči. Bez hnutí na mne civí od doby, co jsem si tu rozložil nádobíčko. Musí tam být už dlouho, minimálně od podzimu, kdy uhynul ve vodě, kde ho lapilo bahno.

                Zcela nečekaně se na scéně objevuje první vodouš. Přehlédl jsem jeho přílet. Prostě najednou běhá tak 20 metrů přede mnou. Na focení to je dost daleko.  Nezbývá než čekat, jestli se nepřiblíží. Ale po téměř hodině se pořád drží daleko. A co hůř, za dalších 10 minut poplašeně odlétá a mizí někde za mnou.

                Podvečerní slunce se schovává za mraky. Podmínky na focení bude už sotva půl hodiny. Přemýšlím, jestli už to pro dnešek nezabalit. Koutkem oka zahlédnu, jak něco přistálo vlevo tak tři až čtyři metry daleko. Je to vodouš! Opatrně stáčím foťák, ale nejde to, musím se hnout i já. Vysunout se dopředu, lokty opřít o bláto a v rámci prevence vykloubení páteře i nohy posunout vpravo. Jsem rád za membránové kalhoty, které neprotečou. Cítím jen chlad, ale nohy jsou v suchu.

                Vodouš mezitím popoběhl o kus dál. Dostává se k hranici, za kterou už nemá cenu fotit. Světlo nic moc, čas nastavený na 1/500 sec., clona 8, ISO 800. Snažím se ho udržet v hledáčku a tisknu spoušť. Mám nastavenu rychlost snímání tři obrázky za vteřinu, autofokus má co dělat, aby držel vodouše zaostřeného. Po pěti vteřinách je po všem. Na břeh rybníka vběhl velký huňatý pes a všechno ptactvo vyplašil.

                Hrabu se z bahna, relativně čisté věci strkám do kapes a ty zabahněné, jako karimatku opatrně táhnu za sebou. Ani na suché zemi to bahno z holin nejde dolů. Otřením o klacky se zbavuji jen té největší vrstvy. U auta sundávám kalhoty a dělám tu chybu, že je chci vyklepat.  Během chvilky vypadám jako ten vodouš, celý kropenatý.