V krytu jsem o hodinu dřív, foťák nastavený, připravený. Nic neprozrazuje, že tu jsem. Teď už jen čekat… Po cestě na protějším břehu jde rybář ověšený svou výstrojí. Najednou odbočí, sejde k vodě, rozepne kalhoty a začne čurat do vody. No tohohle jsem tady fakt potřeboval!

Další vesnice. Podobná jak vejce vejci té předchozí. Jen tady pobíhá víc hladových psů. Kolem jsou stále dobře patrné staré zavlažovací kanály, sloužící po stovky let. Na políčkách, položených na strmých svazích, se pilně pracuje. Využívá se opravdu každá mýtinka. Příkré kopce kolem jsou porostlé hustým lesem. Řídký vzduch je tu přesycen vlhkostí a spolu s pálivým sluncem vytváří špatně dýchatelnou směs.

V noci poletují sněhové vločky a stany jsou ráno pokryty vrstvičkou ledu. Kolem tábora leží sníh, který v ranním slunci rychle taje. Obloha je modrá, bez jediného mráčku. Noční bouře je pryč. Rušíme tábor a znovu šplháme vzhůru. Boty kloužou a smýkají se po kluzkých a vratkých kamenech. Sluneční paprsky nepříjemně bodají a pot se z nás jen řine.

Kolem dokola je zlato. Prý neskutečné množství zlata. Garimpeiros živoří týdny v blátivé džungli, celé dny propírají písek z řek, přespávají ve vlhkých chatrčích, kde není nouze o štíry a moskyty. Zlato se tu nerýžuje klasickým způsobem. Zlatinky jsou moc malé. Prostě se naplaveniny smíchají se rtutí a vzniklý amalgám je nad ohněm zahříván až do úplného odpaření rtuti. Zbyde čisté zlato.