Kouká do pasů a luští exotická jména. Já koukám po místnosti. Dveře bez kliky, zato se zámkem, které byly vykopnuty a dřevěné třísky vlepeny zase na místo, samozřejmě i s tím zámkem, aby se dveře mohly znova zabouchnout. Regály stlučené z nehoblovaných latí a prken, na nich nějaké štosy papírů v růžových deskách. Čtyři rozdílné židle, pokroucený stolek prohnutý pod kvantem spisů. Průvan otáčí stránky protokolů, všechny vypadají stejně, jen razítko, velké a červené je na různých místech.

Technická přestávka, motor musí vychladnout. Sedím v prachu, opřený o bágl a házím slepici kousky placky. Kouká na ně ze všech stran, kroutí hlavou, zahrabe pařáty a když je placka řádně vyválená, začne do ní klovat. Slunce pálí tak, že motor vychladne snad až se setměním. Ospalá nálada zavládla v celé vesnici. I ten prach se víří tak nějak líně. „Aůů“, ta mrcha slepice mě klovla do ruky. Hodím jí zbytek a jdu někam vyžebrat čaj.

Vpředu se znenadání objevil vzdušný vír, vysoký jistě přes čtyřicet metrů. Jeho trasu dobře ukazuje prach, který je nasáván ze země v bláznivě rychlé rotaci, aby byl vysoko vyvrhnut z tohoto reje do klidnějšího ovzduší. Naštěstí tornádo udržuje celkem stabilní směr rovnoběžně s námi. Je to úžasný zážitek, být zcela obklopen nespoutanými silami přírody, vzdáleni od nich sotva pár kilometrů. Před námi tornádo, nalevo činná sopka, předvádějící své další čarokrásné představení.

„Vidíš, sáhibe, naja tančit“, huláká Indar a zuby se mu v úsměvu lesknou na slunci. Kobry se pohybují naoko líně, rozvláčné pomalé pohyby, které vůbec nenaznačují tu mršťnost, s jakou dokáže had zaútočit. Když Indar zase přetáhnul podle něj línou kobru píšťalou, ta z vedlejšího košíku se nahnula jen nepatrně víc takovým pomalým, ale cíleným pohybem.