Tak prý na jednom blízkém rybníku je k vidění ledňáček říční. Moc jsem tomu nevěřil, protože tento opeřenec je indikátorem čistého životního prostředí. Ale co, třeba tam bude k focení víc věcí.

Den první

               Dokodrcám se blátivou cestou na dohled rybníka, auto odložím u pole, fototechniku v báglu hodím na záda, kolem krku dalekohled a pomalu se ploužím k vodě. Hned první obhlídka byla překvapivě úspěšná. Slyším „Cyííííít, cyíííít… Cyííííít, cyíííít“ a nízko nad hladinou kousek ode mne modravé záblesky rychle letícího ledňáčka. Ten se usadil na větvičce tak 12 metrů dál.

               Opatrně si sedám na zem, koukám na něj a pomalu sundávám bágl. Pomalu rozepnout přezky, zip. Nasadit na tělo teleobjektiv, zacvaknout do stativu, to vše tvá jen několik vteřin. Aparát je připravený, jen nastavit clonu a… Frrrrr, ledňáček je fuč. No nic, ani jsem nepočítal, že bych hned napoprvé udělal nějaké fotky. Obhlížím okolí, kde by se dal udělat kryt. Místo je skvělé, tady ty fotky prostě musí klapnout.

Den druhý

               Auto nechávám na stejném místě, foťák již připravený, hodnoty nastaveny podle počasí. Větev, na které ledňáček minule seděl je prázdná, tak se přesouvám na protější břeh, kde se chci schovat. Pomalu se pohybuju vzrostlou travou a křovinami, na dohled vodní hladiny. Už zbývá jen přejít hráz a vrátit se kousek zpět. Z připraveného místa budu ledňáčka fotit tak z 5-6 metrů. „Cyííííít, cyíííít… Cyííííít, cyíííít“, těsně nad vodou se zablejskne modrozelené peří a ledňáček mizí v zákrutu v přízemním letu. Když se dostanu na dohled větve na které sedá, ta je samozřejmě prázdná.

Den třetí

               V krytu jsem o hodinu dřív, foťák nastavený, připravený. Nic neprozrazuje, že tu jsem. Teď už jen čekat… Po cestě na protějším břehu jde rybář ověšený svou výstrojí. Najednou odbočí, sejde k vodě, rozepne kalhoty a začne čurat do vody. No tohohle jsem tady fakt potřeboval! Jak se tak soustředí, jeho pohled zabrousí i na protější břeh, kde si všimnul nějaké divné věci pod maskovací sítí s maskovací kuklou na hlavě, maskovacími rukavicemi, foťákem, který s teleobjektivem (taky v maskáčích) vypadá jako protitankový raketový komplex. A to vše je otočeno jeho směrem…

               Nevím, co mu proběhlo hlavou, ale škubnul sebou jako elektrikář, co si sáhnul na kablík pod proudem, počural si nohavici od kolene dolu a když už byl v tom leknutí, zajel cvičkama do vody. Snažím se na něj povzbudivě mávat, že se nic neděje, že se nemusí bát. Nic naplat. Se sakrováním se škrábe nahoru na cestu a mizí v dálce. Balím to.  Z ledňáčka dnes nic nebude a stejně se nemůžu soustředit. Dusím se smíchem, když si na toho chudáka vzpomenu.

Den čtvrtý

               V krytu jsem o něco dřív, než minule. Počasí se umoudřilo, tak snad ledňáček nezměnil své návyky a dostaví se včas a na správné místo.  Blíží se rozhodná hodina, znovu kontroluju foťák a už je to tady! „Cyííííít, cyíííít… Cyííííít, cyíííít!“ Ledňáček s křikem prolétá těsně nad hladinou a místo aby sedl na větev, pokračuje v letu dál a mizí za zákrutem.

Den pátý

               Tentokrát jsem vyrazil brzy ráno. Kolem dokola je mlha, rosa více než vydatná, do krytu se dostávám zmáčený jako potápěč. Vše připraveno, předpokládám, že jakmile se mlha zvedne, ledňáček se dostaví, sedne na větev, nechá se několikrát vyfotit a budeme spokojeni oba. Naprosté ticho ruší drkotání mých zubů. Mokré oblečení neschne, zima se zdá větší a větší a slunce nějak marně bojuje s tou mlhou.

               Po dvaceti minutách přes cvakání zubů zaslechnu z dálky slabounké „vrz, skříp, vrz, iííj, vrz“. Ten zvuk, zdá se, se pomalu přibližuje. Mlha je řidší, ale stejně se nemohu zorientovat, odkud ten zvuk jde a co to vlastně je.

                „Vrz, skříp, vrz, iííj, vrz“ se ozývá o něco blíž. Pomalu se zvedám ze země a otáčím se se za zvukem. „Vrz, skříp, vrz“ se ozývá docela blízko! Už se daří rozeznat zdroj toho zvuku! Z mlhy vystupují siluety dvou „magnetů“ kteří tlačí vrzající dvoukolák naložený kusy trubek, kabelů a podobnou veteší. Balím. Je mi zima a nechci riskovat, že na tom dvoukoláku za chvilku povezou i kousky mýho auta.

Den šestý

               Po nějaké době jsem zase vyrazil v odpolední čas. Foťák nastaven, vše zamaskováno, jen ten ledňáček chybí… Nad hladinou krouží šidélka, vážky usedají na stébla trávy, těsně pod hladinou plavou malé rybky. Větev láká k usednutí… „Cyííííít, cyíííít… Cyííííít, cyíííít“ ozve se, modravý záblesk kousek nad hladinou a ledňáček je v..... zákrutu.

Den sedmý

               Tentokrát na něj vyzraju. MP3 přehrávač s reproduktory a zvuk teritoriálního volání ledňáčka. To ho doufám Cyííííít, cyíííítdonutí alespoň zakroužit kolem a třeba se nějaká fotka podaří. „Cyííííít, cyíííít… Cyííííít, cyíííít“. „Cyííííít, cyíííít… Cyííííít, cyíííít“. „Cyííííít, cyíííít… Cyííííít, cyíííít“ neustále zní z repráků a nic. Ledňáček se vůbec nedostavil. Baterky v přehrávači i reprácích jsou na nule. Balím to, končím akci „Ledňáček“.

Den osmý

               Na jedné bahnité louži, kam jsem se vypravil fotit vážky. Sedím si v rákosí, pozoruji akrobacii šidélek a vážek, cvakám fotku za fotkou, sluníčko nádherně hřeje do zad, žabinec omamně voní, když najednou „Cyííííít, cyíííít… Cyííííít, cyíííít“. To musí být nějaká blbost, mám asi halucinace z vedra. Nicméně pátrám očima po hladině, co kdyby náhodou… „Cyííííít, cyíííít… Cyííííít, cyíííít“ ozve se po chvíli a nad vodou se mihne známý modrozelený záblesk.

               Letí tak nízko, že se na vodní hladině odráží jeho oranžové bříško. A co víc, usedá na větvi těsně u břehu ve stínu stromů, tak 20 metrů od místa kde jsem. S nasazenou makro „stopadesátkou“ nemůžu na tu dálku čekat žádný kloudný výsledek. Fotím ho jen tak pro sebe, abych se ujistil, že se mi to nezdálo. Frrrr… na tváři cítím závan vzduchu. Pár centimetrů od obličeje mi proletěl druhý!

Den devátý

               Kryt stavím přes roh vody k větvi, na které jsem minule zahlédl toho ledňáčka. Teleobjektiv nasazen, stativ nastaven na vhodnou výšku, ohnisko 400 mm, vše zamaskováno. Větev je ve stínu, tak dneska mám nasazený i blesk s better beamerem. Zkušební foto, větev je nádherně ostrá, korekce blesku tak akorát.

               V hlavě mi začíná vrtat červíček pochybností. Tady na břehu i pod maskovací sítí jsem nápadný jako strom na poušti. Navíc bych z tohohle směru fotil ledňáčka zpředu. Támhle o kus dál se líp schovám mezi vysokou trávu a předpokládám, že ho budu mít na mušce krásně z profilu. Rozhodnuto. Rychle se přesunu dál.

               Objektiv zasunout, better beamer sundat. Na novém místě vše zamaskovat, foťák zaměřit a už jen čekat. Ozve se známé „Cyííííít, cyíííít… Cyííííít, cyíííít“ a už nad vodou vidím první létající drahokam, jak usedá na větev asi 30 metrů daleko. I v hledáčku se mi zdá nějaký malý, asi je dál, než jsem si myslel. S přestávkami tam posedává dobrých třicet minut, občas popolítne a zase se vrací. Objevuje se druhý, přisedá k němu a zase odlétá. Nad vodou se rozléhá známé „Cyííííít, cyíííít… Cyííííít, cyíííít“. Druhého ztrácím z dohledu. Ten první začne najednou zuřivě pípat, mává křídly tak 6-7 metrů od své větve a snaží se držet ve vzduchu na místě. Paniku způsobilo nízko letící káně.

               Cvaknu fotku, ale je to moc daleko. Mám nějaký špatný odhad vzdáleností. Jen káně zmizelo, ledňáček je zpátky na své větvi. „Cyííííít, cyíííít… Cyííííít, cyíííít“, zní nad vodou a najednou je jiný ledňáček těsně přede mnou na té větvi, kde jsem ho viděl minule. Jen však sedne, frrrrr a je fuč. Snad mě viděl, nebo se mu nezdála ta divná věc, co předstírá rákosí, nevím.  Ale za deset minut je zpátky. Sedá na větev a začne se nakrucovat.

               Neodvážím se vůbec pohnout a nechávám ho, ať se začne předvádět. Stačí jen malinko pohnout foťákem a cvak. První obrázek. Nijak ho blesknutí a ani cvaknutí závěrky nevyděsilo. Dál je na větvi, jen se podíval směrem, odkud se blejská. Mačkám znovu spoušť, druhý obrázek, třetí, snažím se ho nějak nepoplašit, šestý, sedmý, blesk se nabíjí skvělou rychlostí, desátá fotka, patnáctá… Nádhera! Ledňáček nádherně spolupracuje, focení trvá dobrých dvanáct minut. Pak zamává křídly a mizí k druhému břehu.

               Nedočkavě koukám na náhledy fotek. Proč je ten ledňáček tak malý?!? A jsou taky tak nějak přesvícené. Vždyť jsem zkušební foto udělal a bylo v pohodě… Dochází mi to a v duchu si děsně nadávám. Jak jsem se stěhoval na druhé místo, objektiv jsem zasunul na 150 mm a už ho tak nechal. Takže místo 400 – 500 mm ohniska pouhých 150 mm i s důsledky na přesvícení fotky. Já bych si…!

               Škoda. Byl to neskutečný zážitek. Těch ledňáčků tu je víc. Bezpečně jsem viděl dva a třetího slyšel. Cestou od rybníka jsem ještě z ruky cvaknul dalšího o kus dál. Brzy se tam vrátím a snad už vzrušení z „lovu“ nebude tak velké, abych udělal zase nějakou chybu.

P.S.

Těch devět dní focení ledňáčka bylo v rozmezí pěti měsíců.