Na dobré fotografické počasí jsem si musel počkat víc než 20 dní. Až po polovině ledna se obloha vyjasnila, rtuť teploměru se krčila kousek nad -10 stupni a co víc, tohle počasí vyšlo na sobotu! V pátek večer jsem si přichystal nádobíčko, zkontroloval místo na kartách, nabití akumulátorů, připravil opravdu teplé oblečení pro několikahodinové sezení / ležení u rákosí a tentokrát přibalil i termosku s čajem.

Tam, kde byla zmrzlá hlína, teď kloužu mazlavým blátem. A kloužu čím dál tím rychleji, až se neudržím na nohách a jedu po zádech jako po klouzačce. Tuhle zběsilou jízdu se snažím korigovat a brzdit stativem, na kterém trůní foťák s těžkým objektivem a fotografickou sestavu chráním vlastním tělem před pádem, blátem a otřesy. Takže se otloukám sám o různé kameny a kmeny malých stromků, foťák hrdě nad sebou.

Jedenáctého září erupce zesílila. Ze Santa Cataliny teče láva do Mazy, pokrývá celou oblast a směřuje k moři. Šest nepřetržitých dnů praskala zem a za hrozného hluku vznikaly nové krátery. Na hladině moře se vznášelo obrovské množství mrtvých ryb, stejné množství bylo vyhozeno na břeh. Pak se vše uklidnilo a zdálo se, že erupce skončila.