Kanárské ostrovy patří ke geologicky nejzajímavějším místům na Zemi. Vyrostly nad takzvanou horkou skvrnou, tedy zásobárnou žhavého magmatu, která se nachází hluboko pod pevninskou deskou v zemském plášti. Žár magmatu z horké skvrny propaluje pevninskou desku a vytlačuje skrz ni horkou lávu.

                Takto vznikají na mořském dně sopky, které opakujícími výrony lávy narostou až nad mořskou hladinu a vytvoří ostrov. Pevninská deska se v průběhu času pohybuje, kdežto horká skvrna „zůstává na místě“. Magma se dál propaluje pevninskou deskou a přirůstají další a další ostrovy. Po nějakém čase se i nejmladší ostrov posune od centra horké skvrny a při následující erupci lávy se začne tvořit ostrov nový. Vzniká tak celý řetězec ostrovů sopečného původu.

                Ty z Kanárských ostrovů, které jsou blíže k Africe, jsou starší než západní části souostroví. Nejstarší, Lanzarote a Fuerteventura, vznikly přibližně před dvaceti pěti miliony let. Naopak nejmladší, La Palma a El Hierro, jsou staré přibližně dva miliony let.

                Sílu zdejších vulkánů si velmi dobře uvědomíme na jihozápadě ostrova Lanzarote.  Série sopečných erupcí trvající šest let, tu poměrně nedávno zcela změnila tvář čtvrtiny ostrova. Láva a sopečný popel z více než sta vulkánů zalila několik desítek vesnic a městeček. V místech, kde byla nejúrodnější část ostrova, vyrostlo rozsáhlé sopečné pohoří, příznačně zvané Montañas del Fuego, tedy Ohnivé hory. Je překvapující, že během tohoto sopečného běsnění nedošlo ke ztrátám na životech. Páter Andreas Lorenzo Curbelo z města Yaiza zaznamenal tyto události z roku 1730 ve svém deníku:

                "Prvního dne září roku 1730, mezi devátou a desátou hodinou v noci, se země náhle otevřela poblíž městečka Timanfaya, dvě míle od Yaizy. Ze země se vynořila obrovská hora s plameny vycházejícími z jejího vrcholu. Po dobu devatenácti dní byl její vrchol zahalen ohněm. O několik dní později se objevila nová puklina a lavina lávy se vrhla na města Timanfaya, Rodeo a část Mancha Blanca. Láva se rozšířila do severních oblastí a začala téci tak rychle jako voda, ale brzy se zpomalila a tekla spíše jako med.

                Sedmého září prudký bouřlivý rachot protrhl zem a tlak exploze donutil proud lávy téci na sever, později změnil směr a proudil na severozápad a západ a znovu na severozápad. Objevil se nový lávový proud, který okamžitě zničil městečka Maretas a Santa Catalina v údolí.

                Jedenáctého září erupce zesílila. Ze Santa Cataliny teče láva do Mazy, pokrývá celou oblast a směřuje k moři. Šest nepřetržitých dnů praskala zem a za hrozného hluku vznikaly nové krátery. Na hladině moře se vznášelo obrovské množství mrtvých ryb, stejné množství bylo vyhozeno na břeh. Pak se vše uklidnilo a zdálo se, že erupce skončila.

                Osmnáctého října se však nad Santa Catalinou vytvořily tři nové trhliny. Unikl obrovský oblak kouře, který se valil přes celý ostrov, spolu se sopečným popelem, pískem a troskami. Mraky kondenzovaly a vroucí déšť spaloval zemi. Skot padal mrtvý, udušen výpary a horkou párou. Sopečná aktivita zůstala stejná deset celých dnů.

                Do třicátého října se vše podivuhodně uklidnilo. O dva dny později se však znovu objevil kouř a popel a vše pokračovalo až do desátého dne měsíce listopadu. Nový proud lávy se rozšířil, ale způsobil jen malé škody, protože okolí už bylo spáleno a zničeno. Další lávová erupce začala dvacátého sedmého, láva se valila neuvěřitelnou rychlostí směrem k moři. Na břeh dorazila prvního prosince a její proud vytvořil ve vodě malý ostrov.

                Šestnáctého prosince láva, která do té doby proudila směrem k moři, změnila směr, zamířila na jihozápad a dosáhla městečka Chupadera, které se následujícího dne proměnilo v oheň. Láva rychle zničila úrodnou oblast Vega de Uga, kde se zastavila.

                Nové erupce začaly 7. ledna 1731, kdy spontánní výbuchy ozařovaly sopečnou pustinu. Noční temnotu prosvětlovaly erupce zářící lávy a tmavou oblohu křižovaly modré a červené blesky.

                Dvacátého prvního ledna se zdvihla gigantická hora a hned se s ohromujícím hlukem potopila do svého kráteru. Celý ostrov zasypávaly kameny a popel. Ohnivé lávové proudy stékaly jako řeky směrem k moři a doprovázely je vývrhy kamenů a popela. Hustý kouř znemožňoval život. Tento lávový proud se zastavil dvacátého sedmého ledna. Ale třetí den v únoru nový sopečný kužel vychrlil ještě více lávy směrem k moři. Toto běsnění pokračovalo dvacet pět po sobě následujících dnů. Dvacátého března vznikly nové sopečné kužely a následné erupce trvaly 11 dní.

                Šestého dubna propukly erupce s ještě větší zuřivostí. Třináctého dubna se tyto nové hory zhroutily do vlastních kráterů za děsivého zvuku. Prvního května se zdálo, že oheň konečně vyhořel, ale příští den se erupce vrátila s dalším novým kuželem a proudem lávy ohrožující samotnou Yaizu.

                Do šestého května vše opět utichlo a zůstalo to tak po zbytek měsíce. Avšak čtvrtý červen znovu vyděsil obyvatele. Za doprovodu otřesů země a plamenů, otevřela se poblíž zničené Timanfayi obrovská pozemní trhlina a vyrostly tu tři nové krátery. Proudy lávy se brzy spojily do jednoho a tato ohnivá řeka tekla dolů k moři. Mezi krátery u městeček  Maretas, Santa Catalina a Timanfaya se objevil nový kužel. Kráter se otevřel na straně hory směrem k městečku Masa a vyfukoval bílý dým, který předtím nebyl nikdy pozorován.

                Koncem června 1731 byly všechny západní pláže a břehy pokryty neuvěřitelným počtem mrtvých ryb všech druhů, některé ostrované nikdy předtím neviděli. Na severozápadě, místě viditelném z Yaizy, vytryskla velká hradba plamenů a kouře doprovázená silnými detonacemi. V říjnu a listopadu došlo k dalším erupcím, které jen zhoršily obavy ostrovanů.

                Na Štědrý den 1731 se celý ostrov silně otřásl, silněji, než kdy předtím. A dvacátého osmého prosince se z nově vyvýšeného kuželu vyvalil proud lávy a tekl směrem na Jaritas. Vypálil vesnici a zničil kapli San Juan Bautistas poblíž Yaiza.“

                Tyto erupce trvaly 2 053 dní.  Ostrované přišli o osady Tingfa, Mancha Blanca, Maretas, Santa Catalina, Jaretas, San Juan, Timanfaya, Rodeo a Mazo, ale co je horší, jejich úrodnou půdu, která byla využívána k pěstování vinné révy, obilovin a pasení skotu, zalila láva. Na osmnáct kilometrů dlouhém pásu vzniklo třicet dva nových sopek. Toto pásmo se dnes nazývá Ohnivé hory a je součástí Národního parku Timanfaya. Jedná se o jedno z nejnověji vzniklých míst na Zemi.

                Středobodem je sopka Timanfaya, jediný stále aktivní vulkán v oblasti, ze které na zemský povrch sálá takové teplo, že deset metrů pod povrchem je teplota šest set stupňů Celsia. V hloubce necelých dvou metrů je teplota tak vysoká, že se zde vznítí otep suchého roští. A jen doslova pár hrábnutí lopatou do země je sopečný písek tak horký, že se nedá v dlani udržet.

                Zdejší krajina, nedotčená lidskou rukou a neproměněná vlivy podnebí ani vegetací, připomíná prapočátky Země, kdy se v nekonečných mořích začala formovat pevnina.  Červené písky se prolínají s černými, okrová láva je v kontrastu tmavě hnědými a černými pásy lávy. Z tmavých moří ztuhlé lávy se zvedají světlé vrcholky sopečných kuželů. Bizarní skalní útvary, lávová pole ztuhlá v prapodivných pozicích. To vše osvětlené sluncem pod modrou oblohou, nebo zakryto za mlžnými závoji, které vítr přivanul od Atlantiku, dokáže vyvolat nejhlubší emoce návštěvníka. Je to jako cesta časem na prapočátek Země.

                Nicméně i tady život ukazuje svou sílu. Ačkoliv se zdejší krajina jeví jako poušť bez života, nenápadně a opatrně se zde objevují rostliny. Přesto že tu téměř neprší a neustálý vítr krajinu vysušuje, bylo tu pozorováno více než sto osmdesát druhů rostlin – lišejníků, malých sukulentů a trnitých keřů. Balvany vystavené větru, pomalu obrůstají lišejníky, které žijí z vlhkosti přinášené větrem od pobřeží. Trnité keře a sukulenty se krčí před větrem v kamenitých prohlubních a svými listy lapají vlhkost z občasných mlh.

                Objevuje se tu první hmyz a bezobratlí, endemické ještěrky.  Ze savců pak ježci a divocí králíci. Zalétávají sem sovy a havrani. Živá příroda začíná dobývat zpět zpustošenou krajinu.

                Dnes je toto místo prohlášeno národním parkem a zařazeno jako biosférická rezervace pod patronátem UNESCO.