„Jo, a celou dobu na břehu řval a ječel, dokud jsme pro něj nepřijeli“ směje se Neven a ze tmy svítí jeho bílé zuby.

                „A co ti sloni?“ „Jak jsi myslel to – nedbaje na slony - ?“

                „Sloni jsou lekaví. Špatně vidí. A taky stojí nehnutě mezi křovinami. A když se jdeš třeba vyčůrat, nebo proběhneš blízko něj, slon se může leknout a pak se může rozhodnout útočníka zadupat.“

Zašustí tráva…. Ne, je to jen vítr. Ať oči napínám sebevíc, nevidím v šeru žádný pohyb, nic nepřechází travnatou planinu. Hroší mručení nabírá na intenzitě, občas je doplněno šplouchnutím vody. Znovu zašustí tráva ve větru, přidá se pár lístků na keři vedle mně. Ranní chlad se mi zakusuje do těla, bundu si zapínám až ke krku. Vítr utichá a nastává několik vteřin ticha. Znovu zašustí tráva, od vody zamručí hroši.

Mlha řídne. Džípy jsou navázány na dlouhé lano. Proviant a bágly vyloženy na břehu a každý kdo může, je ve vodě a tlačí. Utopený džíp se pomalu šine ven z vody. Na rozbahněném břehu nohy kloužou a těžko hledají oporu. Někdo se zaklením zmizel zpátky ve vodě. Konečně se podařilo vůz odtáhnout dál od řeky. Otevřená kapota lapá sluneční teplo a my se zbavujeme nánosů červeného bláta. Po hodině motor přestane stávkovat a naše malá karavana pokračuje dál k vesničce Paratepuí.