Nastavuji čas závěrky na osm vteřin a tisknu knoflík na dálkovém ovládání. Doufám, že se  nosorožec  nepohne a bude spolupracovat. Vteřiny se vlečou, mám pocit, že nedýchám.  Druhé cvaknutí závěrky oznamuje, že osm vteřin uplynulo. Nosorožec nezklamal. Stále stojí nehnutě a pije.

Některá stébla se rozechvívají, jak se mezi nimi proplétají malí ptáčkové. Občas zachytím jen obrys, občas vidím vykukovat hlavu nízko nad zemí a už zase mizí v rákosí. Objektiv mám nasměrován na pravděpodobný budoucí výskyt malého opeřence a předostřen. Cvaknu vypínačem a z vábničky schované pár metrů ode mne se začne linout zpěv rákosníka proužkovaného.

Za zády se mi ozve decentní zatroubení, které mne vytrhlo od fotografování a bezpečně zahnalo všechny motýlky na nejbližší křoviska. Ohlédnu se a od volantu džípu se na mě usmívá chlapík. Omlouvá se za vyrušení při focení, ale že by přeci jenom rád projel. Ani jsem si neuvědomil, že jsem se plazením plížením v zápalu focení dostal na písčitou cestu, kterou zřídka, ale přeci jenom občas někdo používá.