Další úžasný den na úžasném místě. Od časného rána se potloukáme po Sabi Sand v naději na dobrou fotku. Rudé slunce vystoupalo nad horizont a vrací buši barvy po tmavé noci. Ale buš je dnes taková jiná. Ve vzduchu je cítit napětí. Antilopy jsou viditelně nervózní, kdykoliv připraveny vystartovat pryč od nebezpečí, jako by se kolem motal nějaký predátor. Avšak po dravcích dneska není ani stopy a to doslova. Žádný otisk lví packy v písku, žádná leopardí stopa.

               Na obloze se objeví malý bod, který se vytrvale přibližuje. Klapot rotoru zesiluje a z malého vrtulníku se naklání chlap v uniformě s dalekohledem u očí a s puškou na kolenou. Bernet zastaví landrover tak, aby na nás tři uvnitř bylo dobře vidět. Chlapík nás chvilku pozoruje, pak mávne a vrtulník se nakloní na stranu a odlétá.

               Vysílačka mlčí, zato Bernet začne vysvětlovat: „To byli strážci parku, občas používají malé vrtulníky, aby zkontrolovali větší oblast. Ale je trochu divný, že jich je ve vzduchu víc najednou a že vrčí už od rána… Možná se něco stalo“. A opravdu, jiný vrtulník pročesává oblast za námi, zatímco ten co nás kontroloval se spouští k zemi o pár kilometrů dál, aby prověřil jiný vůz. Klapot vrtulníků zní téměř bez přestávky tu z větší, či      Slunce vystoupalo vysoko stejně jako teplota. Světlo je ostré a kreslí temné stíny. Jestli tu byla nějaká zvěř, tak je nyní stejně ukryta v křoví. Takže pauza ve fotografování, je čas na snídani.  Vrátíme se odpoledne, až pomine žár dne.

               Tři hodiny odpoledne. Pokračujeme v pátrání po levhartech, lvech, kopytnících, nebo barevných ptáčcích, ale před objektiv se mi toho moc nedostává. Možná později, až teplota klesne ještě víc, objeví se více fotografických příležitostí. Slabý vítr přináší vzdálený klapot rotorů malých vrtulníků, které neúnavně pročesávají buš až k hranicím Krugerova parku. Teď už víme, co se stalo. Tahle informace se šíří po všech táborech napříč parkem. Skupina pytláků, zřejmě z Mozambiku, minulou noc zabila nosorožce někde tady, na území Sabi Sand. A někde tady prý stále jsou. Proto to velké pátrání.

               Kola landroveru se líně odvalují pískem, motor tiše přede. Před koly přeběhne prase savanové, ocásek vztyčený jako anténa. Několik zeber stojí nehnutě mezi mladými stromy a jejich pruhy je dělají téměř neviditelné. Dneska to nevypadá na úspěšný den. Přesouváme se blíž k řece, třeba tam budeme mít víc štěstí. Na jednom stromě vyslídím ledňáčka kápového. Ledňáčky mám spojeny s vodou a malými rybkami, takže vidět tohoto opeřence, jak sedí na stromě uprostřed písečné buše je pro mě dost nezvyklé. Potvora ledňáček se na větvi nakrucuje, ale ne a ne se natočit tak aby byla fotka perfektní. Dlouhé minuty si nás prohlíží přes rameno, až zvědavost zvítězí a on se otočí k objektivu.

               Bernet vypne motor, já zaostřím ledňáčkovi na oko a stisknu spoušť. Závěrka několikrát klapne, a když spoušť uvolním, ticho dál protíná tlumené cvakání. Práskly dva, možná tři výstřely z pušky a v odpověď jim je zřetelně slyšet střelba z automatických zbraní, která se mísí se štěkotem psů. Vítr přináší zvuk motoru vrtulníku, který prudce manévruje východně od nás. Výstřely práskají v krátkých dávkách a po minutě či dvou vše utichá.

               Večer v táboře se probírá poslední událost. Nájezdy pytláků jsou časté. Většinou se jedná o lovce z Mozambiku, kteří přecházejí hranice a stopují zvěř hluboko do Krugerova parku, nebo až do soukromých rezervací s parkem sousedících. Mezi Krugerovo parkem a rezervacemi, jako je Sabi Sand, Djuma a Mala Mala, nejsou žádné ploty, zvěř tak může přecházet bez omezení. Ploty mizí i mezi Limpopo National Park v Mozambiku a Gonarezhou National Park v Zimbabwe. Vzniká území o rozloze 35,000 km², nazývané Great Limpopo Transfrontier Park, kde se zvěř může volně pohybovat. Bohužel, za zvěří putují i pytlácké skupiny právě z Mozambiku a Zimbabwe.

               Po návratu domů jsem při čtení novin narazil na článek popisující tuto událost a následné vyšetřování: