Jdi na obsah Jdi na menu

Proti proudu Rio Cuyuni

14. 11. 2016

               Bouchání na dveře je tak silné, že mi snad praskne hlava. Za oknem se nesměle rodí nový den.  Bušení na dveře přestalo, ale hlava chce prasknout dál. To ta včerejší diskotéka v dupárně u řeky. Za dveřmi slyším pana domácího: „Gringo, jestli chceš jet nahoru po Cuyuni, tak sebou hoď“. Pak už jen dupe dolů po schodech.

               Výraz v mé tváři je tak překvapený, že se na něj vylezly podívat desítky švábů z různých škvír v pokoji. No jo, tak Antonio fakt nekecal, když mi nabízel cestu po řece do džungle.  Vysoukám se ze spacáku a vyklepu boty, protože co kdyby tam v noci něco zalezlo. Koukám na sud plnej kalný vody a přemýšlím, jak moc se musím umýt. Včera jsem si byl téměř jistý, že tam nic většího nebydlí, ale teď jsem na hladině uviděl menší vlnku. No…. Myslím, že jsem docela čistý a tady v El Doradu zapadnu, i kdybych se nemyl měsíc.

               Spacák nacpu do báglu a mám sbaleno. Klíč nechám na recepci a protáhnu se přes náměstí do Antoniovy restaurace. Z kuchyně se už šíří vůně, co mě donutí slintat. Antonio mě vítá s úsměvem, a že prý po včerejšku vypadám jak mrtvola. „Taky Tě rád vidí, Toníku“ odpovídám mu a dávám si záležet, aby to pochopil úplně stejně, jak jsem to já myslel. Sednu si za stůl a Antonio už začíná nosit snídani. „Tady máš kafe na probrání, pivo na žízeň a vajíčka, sýrem a fazole na hlad“.

               Pár loků voňavé kávy a srdce jde do otáček, jako bych si sáhl na dráty pod napětím. Kafe moc nepiju, ale tady ve Venezuele ho vyloženě vyhledávám. Jak tak do sebe soukám snídani, Antonio si přisedne a začne mi vyprávět, co pro mě zařídil. „Za chvilku se tu pro tebe zastaví Pablo, toho znáš ze včerejška.“  „Pablo? Ten co mu říkali Escobar?“ „Jo ten, jede taky nahoru se zásobama. A ty ostatní si asi taky včera viděl.“ „A proč se mu říká Escobar?“ „To neřeš, asi mu je podobnej. Ale neříkej mu tak.“ odpovídá Antonio.

               Proti proudu vyplují dvě motorové kánoe se zásobami pro tlupu zlatokopů, co zkouší své štěstí dva dny plavby nahoru po řece. Civilizace je nejblíž v El Doradu a tak je přibližně každé dva týdny zásobují těmi nejpotřebnějšími věcmi. První noc přespíme na cestě někde v džungli, druhou noc kousek od tábora, třetí den ráno vyložíme zásoby a večer jsme zpátky v El Doradu.

               Sotva dožvýkám poslední fazole, do lokálu vpadne Pablo a jestli už jsem připravenej. „Jo, jasně, mám sbaleno, můžeme vyrazit“. Prokličkujeme uličkami k řece, kde jsou u břehu zakotvené dvě kánoe s motory. Uprostřed každé lodi se vrší hromada ranců, kanystrů a balíků, pro lidi je místo jen na přídi a zádi. Antonio měl pravdu, všechny tyhle chlapy jsem viděl včera na diskotéce. A je fajn, že patřily do té malé skupinky, co se i ke konci zábavy téměř držela na nohou.

               Svůj bágl přihodím na hromadu ranců a budu jen doufat, že mi nesklouzne do vody. Místo mám skoro na přídi a k tomu úkol dávat pozor na kameny a kmeny pod hladinou. Staroch, jak jsem si pojmenoval chlápka na naší lodi, párkrát zatáhne za lanko a motor se v záplavě modrého dýmu rozeběhne. Bočnice lodi jsou jen pár centimetrů nad vodou a při zatáčení se k vodě přibližují nebezpečně blízko.

 

09510014.jpg

 

               Vyplouváme! Od přídě se zvedají bílé vlnky, jak se loď prodírá proti proudu. Míjíme pumpy na pontonech, které zásobují El Dorado hnědou říční vodou, pár posledních chatrčí a před přídí je už jen divočina. Nikdo nemluví, ani to nejde, motor jede na plné obrátky a jeho rachot spolehlivě přehluší jakékoliv zvuky.

               Hladina je jako zrcadlo odrážející bujnou pobřežní vegetaci, dokud ji neprořízne příď našich pramic, nebo ji neskropí vodní tříšť od motoru. Směřujeme na severozápad a slunce začíná nemilosrdně pálit do zad. 

               První ohyb řeky a klidná hladina je rozčeřena množstvím pěnivých vlnek. Flavio – potetovanej chlápek co sedí úplně na přídi, mi posunkem naznačí, ať dobře koukám kolem sebe. Jsme v prvních peřejích a Flavio pádlem odklání příď kánoe od kamenů, co jsou jen kousek pod hladinou. Voda stříká do lodě a my na přídi jsme brzy docela zmáčení.

               Pár minut a první bílá voda je za námi. Hladina je opět jako bronzové zrcadlo, kde se odráží modré nebe a zelené břehy. Jo, romantický pohled, jen kdyby mi netuhly nohy a tvrdá lavička mě šíleně netlačila do zadku. Moc se vrtět nemůžu, tak jen střídavě natahuji nohy o pár cenťáků a chvíli sedím na jedné a pak na druhé půlce. Voda, co našplouchala v peřejích do lodě pomalu mizí, jak slunce neoblomně pálí.  Občas si namočím klobouk, ale nechám toho, když Flavio začne povídat něco o piraních.

               Je chvilku po poledni a chystáme se k přistání. Nenasytné motory potřebují doplnit nádrže a posádka je hladová a žíznivá.  Escobar, vlastně Pablo, v druhé lodi vyhlíží vhodné místo k zakotvení a „staroch“ kormidluje za ním.  Po dešti je vody v řece víc, rozlévá se široce do krajiny. Hledáme nějaký písečný ostroh, nebo pláž, kde půjde v suchu zakotvit. Obě lodi plují vzdáleny jen pár metrů od břehu, schovány v šeru pod baldachýnem stromů.

                Vzduch okořeněný pachem rozkladu připomíná prádelnu, nebo turecké lázně. Teplo a vlhko je přímo hmatatelné. Pomalá plavba ponouká pobřežní hmyz k ochutnávce našich těl. Malé mušky útočí na oči, lezou pod víčka a s každým nádechem cítím jejich šimrání v nose a krku. K tomu se přidává pískot a svědění v uších, kam ty mrchy lezou. Na rukou a nohou  mi naskakují svědivé štípance.

 

09510027.jpg

 

                Řeka se neustále mění a kde před měsícem byla písečná pláž, je dnes zapáchající bažina. Pablo dá konečně pokyn a obě lodi míří do středu řeky, pryč od bažinatého břehu a žravého hmyzu. Jak je to pálící slunce najednou příjemné! Lehký vánek, který jsem před tím vůbec nevnímal, mi teď suší oblečení, totálně propocené během těch několika minut hledání přístaviště. Vykašlu a vyplivnu chuchvalec much, co mi ještě zůstal v krku a nose a ten pomalu mizí za lodí.

                Další pokus, asi tři sta metrů proti proudu. Na vyvráceném a zčásti ponořeném stromu je několik želv, které netečně pozorují ty dlouhé hlučné věci, co mizí ve stínu pod stromy. Jakmile příď vklouzne pod větve stromů, opět se dostaví to dusné horko. Motory ztichnou a lodě pomalu dokloužou ke břehu, kde s lehkým zašustěním zastaví. To náhlé ticho úplně trhá uši.

 

09520009.jpg

 

                Chlápek z člunu od Pabla vyskočí s puškou na břeh a okoukne nejbližší okolí. Když se vynoří z džungle, dává pokyn a na břeh můžou i ostatní. Zastávka je krátká a nikdo zbytečně nemluví. Dolít benzin, vypustit močák, protáhnout nohy, napít se, sníst hrst vařených fazolí s několika plackami a už „staroch“ startuje motor a pomalu kormidluje na volnou řeku.

 

09510026.jpg

 

                Dokud jede motor na nízké otáčky, Flavio se na mě otočí: „Zásoby mají velkou cenu a nejsme ještě dost daleko od El Dorada, aby se tu nepotloukali divní lidi. Pořádně se najíme večer. Ještě zastavíme a vyzvedneme loď.“  Vzápětí vyjedeme do prudkého slunečního světla, Flavio se otočí a „staroch“ přidá plyn.

                A je tu zase ta jednotvárná plavba proti proudu. Cuyuni tu plyne pokojně, klidnou hladinu nic neruší. Slunce pálí, nohy tuhnou, zadek brní a štípance pekelně svědí. 

                Z lehkého podřimování mě vytrhne změna otáček motoru. „Staroch“ zpomaluje a druhá loď míří ke břehu, kde stojí indiánská chatrč a u břehu jsou zakotveny tři lodi. Jakmile děti hrající si na břehu zpozorovali blížící se loď, rozběhly se od řeky, jako když střelí. Ještě než Pablo dokormidloval dostatečně blízko, objevil se na břehu starší indián a na něčem se s Escobarem domlouval.

 

09510025.jpg

 

                Jejich plavidlo pomalu najelo na měkký břeh, Pablo přeskočil na souš a po chvilce se vrátil do lodi pro malý pytel, který předal indiánovi. Ten zkontroloval obsah pytle, pak odvázal provaz od lodi dlabané z jednoho kusu kmene a podal ho Pablovi. Indián zamává, z lodi mu odpoví a už odrážejí zpět na řeku a v závěsu na laně táhnou domorodou kánoi.

                Další peřeje, voda cáká do lodě, tupá rána na přídi, jak do nás narazil kmen unášený proudem. Tentokrát jsou peřeje delší a větší, do lodi nateklo mnohem víc vody. Sáhnu po prázdné plechovce a vybírám vodu dosahující až ke kotníkům. Tady mezi kameny bych se vykoupat nechtěl. Motor nás pomalu dostrká skrz peřeje a řeka opět líně plyne.

                Proti proudu plujeme do pozdního odpoledne. Když dá Pablo pokyn, zakotvíme u malé písečné pláže na levém břehu řeky. Náhlé ticho ruší jen křik několika ptáků. Všechny zásoby se z lodí stěhují na břeh, co nejvýš od vodní hladiny. Taháme na břeh pytle, kanystry a bedny se zásobami. Za čtvrt hodiny jsou lodě prázdné a „Kudrnáč“ – vysoký černoch, připravuje pod jednoduchým přístřeškem kuchyni.

 

09520015.jpg

 

                Postavím si stan na písčité rovince, hodím dovnitř batoh a pospíchám zpátky do lodě. Světlo bude ještě asi hodinu a za tu dobu zkusíme nalovit něco k večeři. Zakotvíme na klidné vodě a někdo nahodí do vody udici s kusem masa. Po chvilce už tahá na palubu první úlovek, nějaký druh sumcovité ryby.

                Ta je hned rozřezána na malé kousky, které poslouží jako návnada na ostatní udice. Nahodím svou šňůru s kouskem masa na velkém háčku, trochu popotáhnu a už cítím v prstech tah. Pomalu přitahuji a z vody vytahuji dalšího sumečka. Znovu nahodit a opět další úlovek. Takto se to opakuje každých několik minut.

 

09520017.jpg

 

                Kýbl je už z poloviny plný, ryby berou neskutečně rychle. Pak se však na jednom háčku objeví piraňa, přivábená čerstvou krví ze sumečků. Tlamu má plnou trojúhelníkových zubů chňapajících po všem kolem. Flavio ji jedním nožem připíchl k lodi, druhým jí uřízl hlavu a kus mi napíchl na háček. Sotva návnada dopadla do vody, cítím, jak se šňůra napíná. Počkám ještě chvíli, než zaseknu a už tahám na palubu další piraňu. Sumečci úplně vymizeli, vytahujeme jen piraně, některé s čerstvými kousanci od svých kanibalských příbuzných.

 

09530010.jpg

 

                Během necelé půlhodiny máme naloveno víc než kýbl sumečků a něco přes půl kýble piraní. Takže dnešní večeře a zítřejší snídaně je jasná. Kudrnáč na ohni peče malé placky a dva borci na zakotvených lodích kuchají úlovek. Vnitřnosti hází do vody, která vře jako ve varu. Hnědou vodou probleskují zlatavá těla dravých piraní, hltavě se vrhající na každé nové sousto. Dneska se tu rozhodně koupat nebudu.

                Oheň praská do tmy a osvětluje jen nejbližší okolí. Stany a přístřešky tonou ve tmě a tváře jsou jen spoře osvětlené. Nad ohněm se pečou ryby a ze tmy zní koncert džungle. Drobný hmyz dokáže vydávat zvuky, jako když se řeže dřevo na několika cirkulárkách. Z korun stromů se ozývají opice, dohadující se v temnotě nad námi.

 

09530017.jpg

 

                „Proč tu jsi?“, zeptá se mě někdo od ohně. „Hledáš zlato?“ „Ne, chci vidět to, o čem jsem jako malej četl v knížkách.“ „A proč? Tady nic zajímavýho není.“ „Až si dost vydělám, vrátím se do Bolívaru, koupím si dům a budu si užívat. Mám už dost toho bláta“, přidává se jiný.

                Je těžké vysvětlit těm zarostlým chlapům, co mě láká na cestování a proč se třeba s nimi táhnu do divočiny. Oni touží zbohatnout tak, aby se mohli usadit a pohodlně žít v nějakém městě a je pro ně nepochopitelné, že někdo utíká z toho města ne kvůli zbohatnutí, ale aby viděl třeba západ slunce nad řekou někde v pralese. Tihle chlapi jsou na tom dobře, protože se vymanili z osidel démona zlata.  A i když sem původně přišli hledat zlato v představě rychlého zbohatnutí, poznali, že ti chudáci co hází lopatou v jámách plných vody, jsou na tom v celém řetězci úplně nejhůř.

                Oheň dohořívá, řeřavé uhlíky září do tmy. Před desátou hodinou se přižene silná bouře, která ukončí naše povídání. Blesky osvětlují krajinu a na stanovém plátně se míhají pitoreskní obrazy stínohry. Rachot prudkého deště přehluší veškeré zvuky džungle.

                Ráno je obloha bez jediného mráčku. Slunce je těsně nad horizontem a noc se mění v den. Ze zvyku vyklepu boty a z jedné vypadne malý škorpion. Pro jistotu je vyklepu ještě jednou a do každé posvítím baterkou.

 

09520012.jpg

 

                Lodě jsou plné vody, je třeba ji nejprve vybrat. Zásoby schované pod plachtami noční bouří nijak neutrpěly. Teď je musíme přenosit do lodí a připravit k vyplutí. Všechno kolem je mokré, oheň nehoří. Ke snídani jsou zbytky od večeře, placky a ryby. Pije se říční voda, která má krásnou barvu silného čaje. Ani dezinfekční tablety s tou barvou vody nic nesvedly.

                Řeka je po noční bouři rozvodněná, proud unáší větve a kusy kmenů. Odrážíme od břehu a motory nás neúnavně postrkují proti proudu. Vysoká hladina skryla kameny v peřejích, které půjdou přejet bez problémů.

                Ranní chladivý vzduch je pryč. Slunce se vyhouplo nad stromy a začíná rozpalovat vzduch.  Zeleň břehů kontrastuje s hnědou hladinou řeky. Místo Flavia se na přídi usadil „Kudrnáč“ a svěřil mi pádlo pro manévrování v peřejích. Přemýšlím, jestli tolik stoupla důvěra v mé schopnosti, nebo jestli „Kudrnáč“ na mě jen přehodil svou práci.

 

09520033.jpg

 

                Dnešní plavba je dost podobná té včerejší. Slunce co praží do zad, tvrdá lavička ze které mi dřevění zadek až ke kolenům, slunce co praží tentokrát do hlavy, hnědá řeka, zelené břehy, modrá obloha. Jediným vzrušením jsou občas nějaké peřeje, kde do lodi šplouchne nějaká ta voda a naruší tu jednotvárnost plavby.

                Po poledni přirazíme ke břehu kvůli doplnění benzinu do nádrží. Zastávka je krátká, za deset minut už rachot z našich motorů protrhl to ticho kolem. Opět nás míjejí jednotvárně zelené říční břehy lemující hnědou vodu, dřevěná lavička mi umrtvuje dolní končetiny, jen slunce mě peče zpředu, jak se začíná sklánět k obzoru.

 

09520004.jpg

 

                Kolem půl čtvrté zamíří Pablova loď ke břehu. Přirazíme hned vedle ní a provazem ji upevníme k blízkému stromu. Za řídkými keři je malá mýtinka pokrytá spadaným listím, vhodná akorát pro naše tábořiště. „Kudrnáč“ se pustil do budování kuchyně a brzy se v hnědé vodě vaří fazole.

                „Proč nejedeme až do tábora?“ ptám se Flavia při tahání zásob z lodí. „Protože takhle to je bezpečnější.“ dostane se mi stručné odpovědi. Taháme balíky a pytle do tábora, a když je hotovo, Pablo mi podá pušku, ať zkusím něco ulovit. „Vem si kánoi a kousek proti proudu je slepé rameno. Něco určitě ulovíš.“ Ostatní se potutelně usmívají a sledují mé počínání.

                Puška nese známky špatného zacházení, pažba je otlučená a hlaveň je kousek před závěrem uchycena k pažbě hadicovou svorkou. Náboj je v hlavni, další nedostanu, je to prý zbytečný.

                Nastoupit do kánoe, která je vydlabána z jednoho kusu kmene, je poněkud oříšek. Pokud byly vratké pramice, na kterých vezeme zásoby, pak tahle kánoe se chová jako sud. Nevím, jestli se zvrhnu vpravo, nebo vlevo. Překáží mi puška, kterou se snažím nenamočit, stejně tak foťák, co se mi houpá na krku a kdykoliv se natáhnu pro pádlo, mám pocit, že v nejbližší vteřině poletím do vody.

                Po dlouhých minutách, kdy mi je opravdu horko a potím se úplně všude, se mi podaří loďku stabilizovat tak, že si dokážu sednout na dno, aniž bych zadal důvod k ještě většímu smíchu tam na břehu. Nějaký dobrák už kánoi odvázal, tak se musím pro pádlo natáhnout, jestli nechci ráno mávat lidem v El Doradu.

                Řídit tuhle vratkou věc je děs. Motám se kousek od břehu a každý záběr pádla tu nestabilní loď ještě víc rozhoupe. Samozřejmě, ze břehu je každý můj pokus o přímou plavbu doprovázen srdečným smíchem těch dobráckých pacholků.

 

09520014.jpg

 

                Horko těžko obepluji ostroh a zajedu do slepého ramene, abych jim zmizel z dohledu. Občas mám pocit, že jedu tam, kam opravdu chci, ale prudké zakymácení mě vrátí do reality. Přeci jenom získávám jistotu a po nějaké době kánoi opravdu řídím.

                Liány šplhají po kmenech za sluncem a na větvích tonoucích v šeru lesa je mech, či nějaké houby. Kvetoucí orchideje rostou všude kolem, uchycené svými kořeny ke stromům. Blízko vody je víc světla, tady rostou v nižší výšce. Jejich hnědofialové květy září jako drahokamy na tmavě zeleném pozadí. O kus dál se nad vodu naklání nějaká palma. Podplouvám pod jejími listy a málem drcnu hlavou do hnízda žahalek, které si postavili na spodní straně listu. Prudký manévr s lodí mě málem poslal do vody, jak jsem se lekl.

 

09510018.jpg

 

                Ne, nebudu po ničem střílet. Za prvé jsem určitě všechno cákáním vyplašil a za druhé nemám úplnou důvěru v tu zbraň. Nerad bych, aby mi závěr explodoval do obličeje. A za poslední, fazole mi stačí. Dopluji až na konec slepého ramene, tam se otočím a podél druhého břehu se vracím zpátky na řeku.

 

09520025.jpg

 

                U tábořiště mě vyhlížejí. Nejsem si jistý, zda se v některých očích nezračí zklamání z toho, že se vracím suchý. Dávám si záležet, abych ke břehu přirazil co nejelegantněji a hlavně se nevyklopil na posledních pár metrech. Přídí najedu na měkký břeh, ale jakmile se chci postavit, pocit nestability je zpátky. Vystoupím srabácky po čtyřech, ale i tak sklidím potlesk a pochvalné pískání za zvládnutí tohoto plavidla. Jasně že ti pacholci čekali, že se vykoupu po pár metrech.

                Přichází soumrak a zapadající slunce barví vodu i vzduch svými zlatými paprsky. V tuto chvíli existují pouze dvě barvy. Černá tam, kde jsou stíny a zlatá, kde dopadají poslední sluneční paprsky. Poslední minuty dnešního dne jako by explodovaly v záplavě zlaté, která s klesajícím sluncem přechází v oranžovou, šarlatovou a konec dne pokreslí oblohu nachem přicházející noci. „Vidíš, to je to, co hledám, co chci vidět.“ Prohodím k Flaviovi. Ten zamumlá něco o bláznech ztratí se v šeru.

 

09520011.jpg

 

                 V táboře hoří oheň a jeho plameny ozařují tváře sedící kolem. Z džungle se ozývá večerní koncert, dneska vylepšený pískáním neodbytných moskytů. „Kudrnáč“ si všiml, jak se plácám po tváři ve snaze zabít každého pískavého útočníka. Zvedl se a zmizel v džungli za táborem. Když se vrací zpět, podává mi tuhé plody velikosti malého jablka.

                „Rozřízni to a šťávou si potři obličej a moskyti na tebe nepůjdou“. Udělám, jak mi radí. Ve světle čelovky vidím pod tuhou slupkou měkká semínka černomodré barvy.  Rozmačkám je prstem a potřu si obličej pod očima, kolem uší, celý krk. A opravdu, moskyti si mě nevšímají.

                Oheň už jen doutná a tábor se ponořil do tmy. Nad řekou září myriády hvězd a zvuky džungle doplňuje šum tekoucí řeky. Zítra ráno předáme zásoby, Pablo za ně vyinkasuje zlatý prach a nugety a večer budeme kotvit v El Doradu. Zalezu do stanu a kakofonie pralesních zvuků mě ukolébá k spánku.

* * * * *

                Na tenhle večer u ohně na Rio Cuyni jsem si vzpomněl, když jsem za necelé tři týdny vysvětloval úředníkům u přepážky na letišti, proč mám na hubě modré pruhy, které opravdu, ale opravdu nejdou umýt.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář