Jdi na obsah Jdi na menu

Do Chilay

16. 6. 2011

               Ospalé ráno. Slunce kreslí krásné ornamenty po okolních kopcích a rozpouští svými teplými paprsky namodralý opar. Zajdeme na snídani. Seňora María nás ráda vidí a během chvilky jsou na stole křehké placky s medem a kouřící hrnky čaje. Několikrát se ujišťuje, zda nám opravdu chutná a nakonec se zeptá, zda přijdeme i na oběd. Přitakáme a jí se rozzáří očka výhledem na jistou tržbu.

               Procházíme se jen tak bezcílně křivolakými uličkami městečka, obklopeného prstencem hor. Čekání na vlak je  po přechodu hor úleva pro nohy i ramena. Na náměstí Plaza de Armas (jmenuje se tak každé hlavní náměstí kteréhokoliv města), stojí několik stánků, kde ženy prodávají banány, kukuřici, čuňo a med. Jiné vymačkávají z citrusových plodů do putovní (tedy upatlané a špinavé) sklenice čerstvou ovocnou šťávu. Dáváme si několik sklenic, vyhříváme se na sluníčku a pozorujeme dva velké modrožluté papoušky Ara, jak svými zobáky louskají lesklá semena. Z nádraží je opět tržnice. Nabídka je opravdu široká. Lze tu koupit vše, počínaje ovocem zeleninou, přes kusy masa, hotová jídla, sladkosti, až po nejmodernější fotoaparáty, které ještě nedávno patřily nějakým neopatrným turistům.

               Vlak do Chilay dnes večer pravděpodobně pojede. Dokonce se nám podařilo koupit jízdenky i s místenkami. Loudáme se dál městem. Malé děti se honí po ulicích spolu se psy všech možných ras a jejich kombinací. Po několika dnech strávených na Incké stezce s batohy na zádech si vychutnáváme zdejší klid a idylku.

               Je čas na pozdní oběd nebo brzkou večeři. Jdeme tedy opět k seňore Maríi. Jen nás paní hostinská zahlédla, hned že má pro nás specialitu. Těšíme se na dobré jídlo jako bylo to včerejší, ale už polévka nám bere naše představy. Stačí ji zamíchat lžící a na povrch vyplavou nějaké vnitřnosti, šlachy a něco jako oči. Vypadá to, jako by ta polévka ještě ráno běhala. Druhé jídlo je suchá rýže s tvrdým a velkým (a starým) kusem masa. Každou chvíli vykoukne někdo z kuchyně a ptá se, jak nám chutná. Nezbývá než přikývnout že moc a snažit se vymyslet, kam to schovat. Ta rýže ještě ujde, ale to ostatní jedle nevypadá. Zachraňuje nás malý pejsek, který se nepozorovaně dostal do lokálu. Během chvilky v něm mizí skoro celé naše tři porce. Vzápětí je ale zpozorován bdělou kuchařkou a hned nato vykopnut ven. Za okamžik je zpátky a hltavě dojídá vše, co mu hodíme pod stůl. Loučíme se s touto hospůdkou, chválíme jak tu dobře vaří a doprovázeni naším novým chlupatým kamarádem směřujeme k náměstí.

 

23480003-1.jpg

 

                Večer stojíme na peróně a nedočkavě vyhlížíme náš vlak. Má zatím zpoždění jen čtyřicet minut a to tu není důvod k panice. Navíc nádraží stále slouží jako tržnice. Velký pes leží na pražcích, hlavu položenou na kolejnici a spokojeně klimbá. Nikoho, kromě nás, to zpoždění nevzrušuje. Konečně se z dálky ozývá táhlé houkání, které se jen velmi pomalu přibližuje. Za dvacet minut je už vidět lokomotiva. Čím pomaleji jede, tím víc houká. Teprve, když je těsně u stánků, začnou prodejci v klidu balit zboží a stěhovat své krámky mimo koleje. Vlak zastavuje. Z oken vagónů lítají ven různé rance a pytle. Jejich majitelé si počínají, jako by tu vlak neměl vůbec zastavit. Mnoho lidí je navěšeno na stranách vozů, přidržujíc se všech možných výstupků.

                Vítězoslavně vytahujeme místenky a hledáme náš vagón. Několikrát procházíme podél celé vlakové soupravy. Vagón nikde. Nejhorší obavy se potvrdily. Následující cestu strávíme asi někde na schůdcích, nebo na náraznících. Někomu se podařilo obsadit předsíňku jednoho vozu. Postupně vytlačuje ostatní, až tam je místo pro celou naší partu. Rovnáme batohy k jedněm dveřím. Zájemcům, kteří jimi chtějí nastupovat, posunky vysvětlujeme (a i názorně předvádíme), že tyhle dveře bohužel nejdou otevřít a že musí buď jinam, nebo z druhé strany. Na nádraží panuje celkově velký zmatek. Jakmile vlak zastavil, vzali jej cestující a prodavači útokem. Je zázrak, že jsme namačkáni všichni pohromadě a nikdo v té tlačenici nepřišel o své věci.

               První velké trhnutí. Následuje několik dalších a vlak se pomalu rozjíždí. Stále ještě lítá okny dovnitř a ven nabízené zboží. Indiánky běží podél vlaku a křičí cenu. Smlouvá se do poslední možné chvilky. Vše utichá, když už se nedá vlak sledovat. Ne, že by jel tak rychle, ale prodírat se hustou džunglí s velkým rancem na zádech není nijak jednoduché. Krátký soumrak je pryč a kolem se rozprostírá tma. Mačkáme se na malém prostoru, přes který ještě procházejí ostatní cestující. Mačkání se a pohybování se v narvaném vlaku zcela určitě patří mezi peruánské národní sporty. Lidé sedí mezi vozy, na střechách, nebo se drží úchytů na bocích vagónů tak dlouho, dokud se nerozhodnou změnit místo, nebo dokud je nesrazí nějaká větev. Několikrát jsme viděli, jak někdo naskočil, držel se otevřených dvířek a pak už jenom šustění listí o bok vlaku, tupá rána a prostor u dveří je opět volný. Naštěstí vlak zrovna nepospíchá, a tak pády mezi banánovníky nejsou moc nebezpečné.

 

23480002-1.jpg

 

               Vlaková četa v síle čtyř údržbářů, se snaží opravit nefungující světlo. Proderou se davem, přelezou hromady ranců a už stojí pod žárovkou. Posvítí si baterkou, strčí tam nějaký univerzální nástroj a chvilku s ním kroutí. Vzápětí nás oslepuje světlo sršících jisker a ozve se příval nadávek. Jedno je jisté - proud tam je. Seberou si své nástroje a jdou zkoušet štěstí pod jiné světlo. Opět bezvýsledně. Stále se nic nerozsvěcuje.

               První zastávka. Do vlaku se snaží dostat obrovské množství lidí. Bráníme naše dveře a všem chabou španělštinou a posunky vysvětlujeme, že opravdu nejdou otevřít. Venku není nic vidět. Vlak se opět trhavě rozjíždí. Ale opačným směrem. Nevíme, co se děje. Všichni se tváří normálně. Asi je to jen nějaká zajížďka. Opět stavíme. Stejná situace jako na minulé stanici. Aguas Calientes to není, a tak vlak couvá asi správným směrem. Ještě je otázka, jestli tady v tom mumraji jsou i raftaři, kteří nám vezou lodě a materiál z Cusca.

               Na další zastávce, kam jsme již necouvali, musíme uvolnit naše skvělé místo u dveří. Jedna indiánka nechtěla nastoupit druhou stranou a raději hledala průvodčího, aby jí je otevřel. Ten se ani nenamáhal to zkoušet po dobrém a několikrát do nich silně kopnul. Dveře se skřípavě otevřely a prostor se díky rancům naší nové společnice rapidně zmenšil. Ta ostatně visela ze dveří, dokud ji nesebrala nějaká větev. Za ní vypadly i její rance, které měla navázané na dlouhém provaze. Zavíráme dveře a rovnáme k nim zpět naše bágly.

               Zastavujeme ještě v několika dalších stanicích. Do jedné vždy přijedeme lokomotivou napřed a do další zase couváme. Už je mi to jasné. Železnice má sledovat Urubambu, která tu ale klesá tak prudce, že by tu vlak nebylo možno ubrzdit. A tak koleje vedou od výhybky k výhybce, odkud se couvá na stejné místo o několik metrů níž. Traverzování skončilo a jedeme zas chvilku rovně.

               Na malé stanici někdo volá, že máme vystoupit. Jen co vyložíme naše věci, jiný hlas zase křičí, že to není ta správná vesnice. Doháníme vlak a pokračujeme dál. Vystupujeme znovu, tentokrát asi správně. Podávám si ruce s nějakými lidmi, aniž bych viděl kdo to je. Lámanou angličtinou nám vysvětlují, kde jsou čluny a kde budeme dnes spát. Vedou nás k nějaké budově. Na dlážděném dvorku, odkud je dobrý výhled na hvězdy, si rozbalujeme naše spacáky. Dáváme si sraz v místní hospodě. Nedá se to minout. Už z dálky je cítit kuchyně. Tady si u zteplalého kvasnicového piva domlouváme složení posádek a trasu zítřejší cesty. Konečně se ve světle petrolejek vidíme. Všichni jsme utahaní a jde se brzy spát. Tedy pokoušíme se spát.

               Vzduch je teplý a vlhký. Je znát, že jsme opustili vysoké hory a nacházíme se v oblasti deštných lesů. Navíc milióny drobných cikád spustily svůj příšerný koncert. Vydávají zvuk, jako když naprázdno běží cirkulárka. Přidávají se další a další. Když už nás ty zvuky tak otupí, že by se dalo usnout, objeví se nějaká chlupatá zvířátka. Snad morčata. Hupnou na spacák, proběhnou se po něm, skočí na obličej a s pískotem mizí ve tmě.

 

23480004-1.jpg

 

               Ráno se "probouzím" celý rozlámaný. Jdu na obhlídku vesnice. Chilay, tak tady tomu říkají. Dvě řady dřevěných domků s plechovou střechou, mezi nimiž vedou koleje. Žádná silnice, žádné cesty, žádná elektrika. Jen hromady odpadků, tam, kde nepřekážejí. A k tomu dusný, vlhký, tropický vzduch. Jdeme na snídani. Opět do zdejší hospody, kterou si teď za světla mohu líp prohlídnout.

               Sedíme kolem velikého špinavého stolu, na židličkách různých tvarů a původu. Několik místních děvčat velmi pomalu roznáší smažená vejce se sýrem a čaj. Celkem to i dobře voní. Pak ale někdo otevře lednici. Chybí jí zadní stěna a po sytě zeleném mase tam pochoduje armáda mravenců.

               Místnost zaplavuje příšerný smrad hnijícího masa. Snídani vem čert. Přestávám mít hlad a vrávorám rychle ven. Zvedá se mi žaludek a vidím rozmazaně. Pach ulice je oproti vnitřku jako rajský balzám. Sedám si na převrácený barel a zhluboka dýchám. Malé děti se shlukují opodál a ukazují si na gringa, který jim v obličeji předvádí všechny odstíny zelené v kombinaci s bílou. Koutkem oka vidím ještě někoho, jak rychle opouští lokál a opodál zvrací. V tu chvíli mám žaludek opět v krku a potupně se přidávám.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář