Big Five, Velká pětka, tak je označováno pět úžasných afrických zvířat, dříve lovených právě pro obtížnost lovu a svou nebezpečnost. Dnes jsou tato zvířata na výsluní zájmu návštěvníků národních parků, možná i na úkor jiných zajímavých obyvatel rozsáhlých savan, či buše. A tady jsou - Levhart skvrnitý (Panthera pardus), Lev africký (Panthera leo), Slon africký (Loxodonta africana), Nosorožec bílý i černý (Ceratotherium simum, Diceros bicornis) a Buvol africký (Syncerus caffer).

               Prvním zástupcem Velké pětky, o kterém se zmíním, je leopard, u nás nazývaný také levhart, či pardál. Prvního leoparda jsem viděl v Botswaně v buši u cesty, kousek od hraničního přechodu se Zimbabwe. Nijak nereagoval na prudké brzdění a couvání, prostě si přešel asfaltku a pomalým elegantním krokem zmizel v suché vegetaci.

                Fotky nebyly nic moc, ono taky s 200mm objektivem se moc detailů na dálku nafotit nedá a i kompozičně je na fotce jen kus leopardí zadele v křoví. Ale mohl jsem si říct, že jsem konečně viděl celou Velkou pětku.

                Další dny v Botswaně jsem levharty marně vyhlížel, očima propátrával každý vhodný strom, každý stín v křoví, utěšoval se, že v Deltě určitě budu mít štěstí, ale marně. Na další setkání s touhle nádhernou kočkou jsem si musel počkat až na další africkou cestu.

                Levhart skvrnitý je druhou největší kočkovitou šelmou Afriky. Stavbou těla je mnohem menší než lev. Dosahuje maximální výšky v kohoutku 75 cm a hmotnosti až 90 kilogramů (průměrná váha je 60-70 kilogramů). Je to nádherný tvor s pružným a hbitým tělem, kratšíma nohama, delším ocasem a jemným, lehce skvrnitým kožichem. Tím, čím jsou pro člověka otisky prstů, tím je pro levharta tvar skvrn na jeho kožichu, kterým se liší od ostatních jedinců svého druhu.

                Levhart je nejrozšířenější kočkovitou šelmou Afriky, která je však nejhůře pozorovatelná. Oproti lvům, kteří se dokáží válet celé hodiny někde pod stromem a úplně ignorují zvědavé fotografy, levhart stráví většinu dne v korunách stromů. Ze všech afrických koček je nejméně společenský. Žije samotářsky a tiše, jen občas vydává zvuky připomínající zakašlání.

                Aktivní začíná být se soumrakem, kdy se vydává na noční lov. Svou kořist nejprve sleduje a ve vhodný okamžik zaútočí ze zálohy na krátkou vzdálenost rychlostí až 60 km/h. Kořisti se zakousne do krku a strhne ji na zem, kde ji zardousí. Levhart není schopen pronásledovat kořist na dlouhou vzdálenost a pokud ztratí moment překvapení, útok vzdává. Rozsah jím lovené kořisti je od pakoňů až po ryby. Nejraději si levhart pochutnává na antilopách, v nouzi nepohrdne ani zdechlinou. Je schopen unést těžší zvíře, než je on sám a svou kořist si v Africe velmi často ukrývá na stromech, kde je v bezpečí před lvy, hyenami a šakaly.

                Najít levharta v buši je tak trochu o štěstí. Pokud je na stromě, spí stočený do klubíčka ve stínu větví, a když se pohybuje v suché trávě, díky svému maskování je takřka neviditelný. Při poslední cestě do Krugerova parku, zaměřené právě na velké kočky, jsem se s levhartem setkal osmkrát. Velký dík za tato setkání patří i průvodcům Joelovi, Jaredovi a Bernet, kteří z náznaků dokázali odhadnout, kde leopard může být a kterým směrem se pravděpodobně vydá.

                První z osmi setkání s leopardem bylo asi hodinu a půl po svítání. Obloha je zatažena šedivými mraky a je takové to světlo nesvětlo. Leopard po aktivní noci ulehl k odpočinku do žluté trávy asi šedesát metrů od našeho vozu. Mám velké potíže jej v té trávě najít, a když se mi to po dlouhých minutách podaří, vidím v hledáčku jen zadní část kožichu. Naštěstí po pár minutách zvedne hlavu, aby obhlédl situaci, a pak si zase spokojeně lehne a už se nenechá ničím vyrušit.

                Štěstí se neotočilo zády a ten samý den, jen pár minut před setměním, objevíme druhého leoparda. V žáru dne odpočíval ve větvích stromu a nechal se spatřit jen díky tomu, že měnil polohu. Chvilku si nás prohlížel, mhouřil očima než zase pokračoval v odpočinku před nastávající nocí. Je to opravdu zvláštní pocit, když takováhle kočička mi spí skoro nad hlavou a tváří se úplně stejně jako domácí gaučová kočka.

                Třetí leopardí setkání je hned následujícího rána. Je pěkná zima a dech se sráží v páru hned u nosu. Slunce je již nad obzorem, ale schovává se za mraky. Dalekohledy propátráváme rákosím porostlý břeh řeky, které tu roste jen díky podzemní vlhkosti. Už osmý měsíc nepršelo, ale až přijdou deště, bude tohle místo součástí řeky. A někde v tom rákosí je levhart. Ano, musí tam být, protože lesoň stojí nehnutě v rákosí a upřeně se dívá někam za stébla. Mimoděk tak udává směr, kde levharta hledat.  Stádo impal je viditelně nervózní. Neustálé zvedání hlav, naslouchání, stříhání ušima, nervózní podupávání. Ale tady na břehu je tráva ještě zelená.

                Impaly mění místo, avšak nervozita trvá. Celé stádečko je jakoby zelektrizované. Oháňky kmitají vzduchem stejně rychle, jako stěrače auta za prudkého deště. Lesoň stále nehnutě stojí, jen pootočil hlavu novým směrem. Impaly znovu mění místo. Napětí by se dalo krájet. Dlouhé minuty se nic neděje. Tam vpravo! Ve světlině mezi stébly rákosu se tiše mihne stín, který se zhmotní do podoby levharta. Je to jen vteřina, otočí hlavu naším směrem a pak se rozplyne ve změti stébel. Ještě jednou se ukáže jeho pružné tělo v rákosí a pak už levharta nevidíme. Jen nervozita u impal je stále patrná. Možná, že ani není na lovu a šel se jen k řece napít. A nebo má čas a ví, že se kořisti dočká. Ta zelená tráva u řeky je pro antilopy neodolatelná.

                Večerní setkání je již v pořadí čtvrté. Statná levhartí samice sedí na starém termitišti a rozhlíží se kolem. Bohužel když se přiblížíme, dá mi akorát tak čas na několik snímků, než se rozhodne odejít. Udělal jsem tu chybu, že jsem měl nasazené dlouhé sklo, protože jsem nečekal takové blízké setkání. Jared ji poznává podle jizvy na pravé zadní noze. Notten. Své jméno získala podle stejnojmenného kempu, v jehož blízkosti má své teritorium. Než jsem objektiv vyměnil, seskočila a pomalu odchází bušem z našeho dosahu.

                A přesně za hodinu a minutu potkáváme dalšího levharta. Tentokrát leží na písčitém břehu řeky Sand za vyvráceným stromem a vyhřívá se v posledních paprscích slunce.  A nejen že se vyhřívá v paprscích slunce, on se vyhřívá i v paprscích slávy. Pár metrů před levhartem stojí landrover, jehož posádka si levharta pohodlně fotí z ideální vzdálenosti a z toho správného břehu, zatímco my se musíme spokojit se vzdáleným pozorování a průhledem skrz listí z toho špatného břehu.

                Dnešní den je zcela bez leopardů.  Tedy pokud nepočítám stopy, které několik hodin bez úspěchu sledujeme. Šesté setkání s leopardem se odkládá až na následující den, těsně před západem slunce. Velký samec odpočívá na skále uprostřed polovyschlé řeky Sabie. Občas podřimuje, ale ze spánku ho vyrušuje několik slonů, kteří spásají zelené křoviny v říčním korytě.  Děkuji za ty slony, protože hluk lámaných větví a šustění listí nenechá levharta usnout a nutí ho zvedat hlavu, aby se znovu a znovu podíval, co se to dole děje. Ozářen sluncem je leopardí kožich na šedé skále v krásném kontrastu s tmavými stromy ponořenými ve stínu. Čas při pozorování utíká neskutečně rychle a slunce mizí za horizontem.

                Další den v ráji. S východem slunce pokračujeme v pátrání po leopardech. Čas utíká a nic se neděje. Impaly, prasata savanová, zebry, to jsou každodenní společníci, kvůli kterým je škoda plýtvat místem na paměťové kartě. Už mám chuť ranní safari odpískat a dospat spánkový deficit z předchozích dnů, když pozornost vybičují dva tmavé stíny v trávě. Kolem auta loudavým krokem projdou dvě hyeny. Ve stejný okamžik se z dolní větve nepříliš vzdáleného stromu vznese orlík hnědý, kterého hloupě propásnu.

                V buši se situace mění každou minutu a fotograf nesmí polevit v pozornosti. Náladu si spravím ledňáčkem kápovým, který ochotně pózuje, když z vysílačky zabrouká pár slov oznamujících, že tam a tam byl krátce spatřen jeden levhart a že se pravděpodobně vydal severním směrem. A to je naším směrem. Bernet začne křižovat s landroverem bušem, dalekohledy propátráváme každou píď země.

                Pomalu se suneme podél suchého koryta potoka, velmi blízko ostrých listů palem, když ani ne metr od předního kola vyskočí ze suché trávy skvrnité tělo. Leopard se postaví, blýskne po nás zlobně očima a se zamručením seskočí do potoka a zmizí v porostu malých palem. Ještě nikdy jsem tak rychle neměnil objektivy, abych stihl pořídit snímek z tohoto blízkého setkání.

                Bernet řídí vůz těsně při okraji potoka, ale levhart se ztratil. Několikrát prohlédneme každou část našeho břehu, bohužel neúspěšně. Bernet zastaví na stejném místě, kde jsme ho spatřili poprvé. Zadívám se skrz zelené listy nízkých palem a můj pohled se střetne s pohledem levharta, upřeně pozorujícího náš vůz. Nikdo jiný ho nevidí, protože porost je velmi hustý a jen přede mnou je průhled, díky kterému můžu levharta vidět. Neskutečná náhoda a štěstí. Když se nakloním vpravo, či vlevo, levhart je zakryt listy. Navíc on leží ve stínu rostlin, jejichž listí je ozářeno sluncem. Perfektní místo, odkud může vidět a nebude viděn.

                Rychle cvakající závěrka upozorní ostatní, tak asi už jen zbytečně dodám, že tam za listy je levhart. Popojedeme s vozem několik metrů a začíná oblíbená hra, kdo vydrží déle. Po půl hodině to levhart vzdává a vylézá do otevřeného prostoru. Protáhne se těsně kolem auta a jde podél koryta potoka východním směrem. Nijak ho nevzrušuje zvuk motoru a to že ho sledujeme. Jde si svou cestou, a když Bernet zastaví, i on se posadí a podívá se naším směrem, jako by nás vyzýval k dalšímu sledování. Když se nehýbeme, seskočí do strže a mizí z dohledu.

                Večer se s levhartem setkáme znovu, tentokrát poprvé za tmy. Leží na travnaté pasece a olizuje si z kožichu zbytky krve po úspěšném lovu. Bernet rozsvěcí reflektor a propátrává okolní stromy. Paprsek reflektoru ozáří lesoně, kterého levhart vytáhl do vidlice větví v koruně stromu a schoval si ho tu před lvy a hyenami.  

                Ulovený lesoň je možná ten samý, který levharta nehnutě pozoroval před třemi dny. Ostatně nejsme nijak daleko od toho místa. Lesoň není dobrým běžcem, a pokud je vyrušen predátorem, zvláště leopardem, nehybně stojí a spoléhá na své maskování. Občas se ve vysoké vegetaci skrčí a čeká na vhodnou příležitost k útěku. Pokud je vyrušen v otevřených lokalitách, snaží se pomalými pohyby dostat do nejbližšího úkrytu. Lesoň na stromě je důkazem, že tato taktika není zase až tak úplně spolehlivá.

                Kousek od stromu leží v trávě levhart a olizuje sikožich. Když je s očistou hotov, volným krokem zamíří k řece. Buš kolem ví, že ulovil kořist a tak se v záři reflektoru objevují chocholatky, které si z přítomnosti levharta nic nedělají. Ten se sice při spatření této malé antilopy naježí a přikrčí ke skoku, ale to jen zapracovaly instinkty. Po pár vteřinách pokračuje k řece, a jak se dostává z dosahu reflektoru, pohlcuje ho tma, až se jako rozplyne jako přízrak v temnotě.

               A to bylo prozatím poslední setkání s leopardem. Snad se mi ještě někdy podaří tuhle krásnou kočku potkat. Nicméně ostatní zvířata z Big Five nejsou o nic méně zajímavá, než levhart.