Jdi na obsah Jdi na menu

"Bazooka man" na Zambezi

23. 2. 2018

                Lehké zaťukání na dveře pokoje a hlas recepční šeptá: „Pane… je tu auto, už čeká“. O půl hodiny dřív, než bylo domluveno. To je na Afriku nezvyklé. Batoh na záda, stativ do ruky a vzhůru za dobrodružstvím.

                Před hotýlkem stojí mikrobus a rozesmátý černoch nám pomáhá dovnitř, aby vzápětí vyrazil na divokou jízdu skrz městečko Victoria Falls. Naštěstí jsou ulice díky nedostatku pohonných hmot téměř prázdné a chodci pozorní.

 

dsc_9326.jpg

 

V oblacích červeného prachu se řítíme bránou k jednomu luxusnějšímu hotelu. Válečník ozbrojený oštěpem a štítem se hrdinně vrhá před mikrobus a rozmachuje se proti autu. Ne, nechce bránit hosty hotelu, má to v popisu práce, aby dojem z divoké Afriky byl pro turisty co nejlepší. Jen špatně odhadl rychlost našeho vehiklu a za pronikavého zvuku klaksonu mizí jako barevná šmouha v prachu za mikrobusem.

 

dsc_9338.jpg

 

               Nastoupí dva další turisté jedoucí do přístaviště a ještě než se stačí posadit, řidič se zapísknutím kol vyrazí k bráně. Bojovník s oštěpem se již nevrhá vpřed, raději z bezpečí hrozí pěstí. To vyvolá u řidiče jen další úsměv a ještě přidá na rychlosti, aby toho prachu bylo co nejvíc. Tu svou momentální převahu si náležitě vychutnal.

                Dorazíme k přístavišti, kde kotví malá loď z teakového dřeva. Je postavena ve stylu průzkumného člunu Davida Livingstona, lodě Ma-Robert a pojmenována po Livingstonově průvodci Ra-Ikane, se kterým se plavil po proudu Zambezi a objevil Viktoriiny vodopády. 

                Hlavní výhodou oproti velkým turistickým lodím je její nízký ponor, nízké bočnice a celkově malé velikost a tak doufám, že se dostaneme mnohem blíže ke břehu a do spletí kanálů mezi ostrovy. Kožená křesílka, leštěné stolky, číšníci.... Je to trochu mastňácký výlet, ale jinou loď s malým ponorem jsem na vzdálenost tisíců kilometrů nedokázal sehnat.

                Doznívá hudba a domorodí tanečníci ve velurových kožešinách za bojových výkřiků končí svůj tanec. Je to asi ta stejná parta, co vítá turisty na letišti. Díky k malému počtu letů moc práce nemá a může být odpoledne i tady v přístavu.

 

dsc_9342.jpg

 

                Motor zavrčí a odrážíme od břehu. Kapitán a zároveň i průvodce začne vyprávět o historii Zambezi a objevu Viktoriiných vodopádů, dva číšníci roznášejí první drinky všem šesti pasažérům a kormidelník zkušeně vede loď dál na řeku mezi ostrovy.

                Rozložím si stativ do úrovně lodní bočnice, zacvaknu teleobjektiv a za mými zády se ozve „to je bazooka a ty bazooka man!“.  Jeden z číšníků s údivem pozoruje, jaké že monstrum si chystám k focení. Vzápětí profesionálně dodá: „co si přejete k pití, pane?“ Kývnu mu na bílé víno, aby byl co nejdřív pryč a já se mohl ponořit do lovení záběrů.

                No, to chlazené víno mi v odpoledním horku přijde vhod. Než si stačím první sklínku vychutnat, už se před lodí čeří voda. Do vzduchu vyletí sprška vody a nad hladinu se vynoří hroší hlava. Hodím do sebe zbytek vína a snažím se v hledáčku zaostřit hrocha dřív, než se ponoří. Závěrka několikrát zacvaká, hroch zamručí a potopí se. Narovnám se od foťáku a číšník s ubrouskem přes ruku mi se slovy „Good shot sir“ dolije sklenici.

 

dsc_9376.jpg

 

                Další hroši se vynořili blízko lodi a sprška drobných kapiček vyfukovaných jejich nozdry skropí palubu. Závěrka fotoaparátu zacvaká a mé focení je oceněno další sklenkou vína, které je v pozdním odpolední opravdu osvěžující.   

 

dsc_9415.jpg

 

Na kmeni zlomené palmy se usídlil orel jasnohlasý. Nádherně pózuje, pořídím několik fotek a již slyším opět „Good shot sir“. Ani jsem si nevšiml, že jsem sklenici dopil.

 

dsc_9469.jpg

 

                Kormidelník směřuje mezi ostrovy, blíže ke břehu. Na trávě se vyhřívá krokodýl nilský. Bez jediného pohnutí těla nás sleduje jedním okem, připraven rychle se vrhnout do vody, kdyby něco jedlého přepadlo z naší loďky přes palubu. Jeho fotka je také oceněna dolitou sklenicí.

 

dsc_9502-1.jpg

 

                Proplétáme se mezi malými ostrůvky. Na jednom keři se usadil zejozob africký, s jednou nohou zvednutou jakoby k nesmělému pozdravu. O kus dál na větvi sedí párek supů, bedlivě hodnotící náš zdravotní stav. Co kdyby náhodou…

 

dsc_9620.jpg

 

Focení nabírá na obrátkách, s nastupujícím večerem je stále na co se dívat a co fotit. Jakmile mám prázdnou sklenici, číšník mi ji hned dolije, ale nějak nestíhám k tomu vínu něco pojíst. Teď mě třeba od občerstvení odvedl lesoň upřeně pozorující naši loď. No, stejně v tom horku mám jen žízeň.

 

dsc_9531-1.jpg

 

               Nový druh, nová láhev. Na větvičce přistál rybařík jižní. Chvilku se rozhlíží a pak se vrhne za kořistí dolů k hladině. Znovu usedne na větvičku, ale vzápětí odlétá, vyplašen vynořeným hrochem. K prvnímu hrochovi se přidává druhý a třetí, jejich frkání duní vzduchem a rozevřené růžové tlamy svítí v šeru, jak se snaží dát za vyučenou několika kmenům ve vodě.

 

dsc_9655-1.jpg

 

                Díky, mám opět nalito, však mi ten rybařík dal docela zabrat. Hroši zmizeli pod hladinou a rozhoupaná loď se pomalu uklidňuje. Míříme na otevřenou vodu, dál za ostrovy.

 

dsc_9689.jpg

 

                Lehký vánek příjemně chladí, vlahý podvečerní vzduch je prosycen vůněmi divočiny. Obloha ztrácí modrou barvu a získává oranžový nádech přecházející do šarlatové a červené. Slunce se posouvá níž a níž k obzoru a jeho zlatavé paprsky dávají vodní hladině i pobřežní vegetaci zlatavě červený nádech.

 

dsc_9546.jpg

 

                Motor stojí, je čas na drink při západu slunce. Lehký větřík přináší vzdálené frkání a mručení hrochů. Jindy přivane sloní troubení, nebo plesknutí něčeho do vody.

                Slunce klesá níž a níž, světlo ubývá a červeň je intenzivnější. Sluneční kotouč nezakrývá žádný mrak, ani tmavý pás, co bývá těsně nad horizontem. Břehy jsou tmavé, jen Zambezi září milióny červených odlesků.

                Ze sousedního ostrova zazní zvuk lámaných větví, jak se tam prodírá něco velkého. Ať napínám zrak sebevíc, nic nevidím. Asi sloni přicházejí k řece, aby přebrodili z ostrovů zpět na pevninu.

 

dsc_9707.jpg

 

                Sluneční kotouč se téměř dotýká obzoru. Číšník mi z nové láhve opět dolil. Nikdo nemluví, všichni fascinovaně sledují to nádherné divadlo.  Slunce se začíná nořit pod obzor, a jakmile zapadne, vytratí se z řeky veškerá červeň. Řeka potemněla a splývá s tmavými břehy a ostrovy. Zato obloha teď explodovala v záplavě šarlatové a karmínové barvy. I ta postupně tmavne a vládu na obloze přejímají hvězdy. Tohle byl jeden z nejkrásnějších západů slunce, který jsem viděl.

 

dsc_9720.jpg

 

                Nikdy mě nepřestane udivovat ta rychlost stmívání v tropech. Neexistuje tu soumrak, kdy slunce zapadne a je ještě dlouho světlo. Tady, jakmile sluneční disk zmizí pod obzorem, je tma.

                Motor se potichu rozeběhne a vracíme se k přístavišti. Tmu před námi rozbíjí jen malý reflektor na přídi. Zato obloha září myriádami hvězd, v jejichž světle se dá bezpečně rozeznat pobřeží i ostrovy. Hlavou mi proletí myšlenka, že by bylo docela hloupé minout přístaviště a nechat se strhnout proudem přes hranu vodopádů do hloubky více než 100 metrů.

                Přirážíme k molu, a když vstávám, učiním nepříjemný objev. Všechny ty sklenice vína se mi pěkně vrazily do nohou. Přejít houpající se můstek z lodi na molo je těžší, než se zdá, obzvlášť když někdo roztočil břeh, který se houpe v úplně jiném rytmu, než loď.

                No a aby toho nebylo málo, a ne že bych snad byl jak motyka, ve Victoria Falls samozřejmě na ulici nesvítí žádná lampa a já přehlídnu nějaký výkop a spadnu tam s celou technikou. Naštěstí těch několik lahví vína pád bezpečně ztlumilo a fototechniku ochránila pouzdra a obaly.

                Jo a ta přezdívka „bazooka  man“ mi zůstala po celou cestu po Zimbabwe a Botswaně. Ona ta Sigma 300-800/5,6 v maskovacím návleku a na stativu vypadá vážně jako něco vojenského.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář