Po jarních záplavách a během deštivého léta zůstala na poli v prohlubni voda. Taková louže přibližně sto krát osmdesát metrů v rohu pole, ze dvou stran obklopeného silnicemi. Vodní hladina se díky slunci zmenšovala a díky dešťům zase rozlévala. Kolem bujelo žito, voda zarůstala rákosem a jinými vodomilnými rostlinami.

                Hladinu brázdil hrdý kačer, vědom si své exkluzivity z vlastnictví rybníka. Při cestách kolem jsem pozoroval, jak se ke kačerovi připojily tři kachny, které byly rušeny jen hejny nalétávajících vlaštovek, lapajících hmyz nízko nad hladinou. Jednou jsem z auta zahlédl Čejku chocholatou. Stála nehnutě v blátě na kraji vody, osvětlená šikmým podvečerním sluncem. Prostě modelka čekající na fotku.

                Za pár dní zbylo trochu času a tak jsem se vypravil zkusit ulovit nějaké záběry. Auto jsem schoval za polorozpadlou stodolu, přešel silnici a obhlížel dalekohledem, kudy se přiblížit k vodě a přitom nic nepoplašit.

                Čejku jsem samozřejmě neviděl, zato kačer si mě všiml a s hlasitým kvákáním a cákáním odstartoval i se svým harémem. Pomalu jsem se přibližoval k vodní hladině, ale čejku jsem marně vyhlížel. Ticho rušilo jen štěbetání ptáčků někde mezi rákosím. Nedokázal jsem je podle zvuků určit a ani jsem je nezahlédl v dalekohledu.

                Schoval jsem se do žita, připravil si foťák a čekal. Na mé straně břehu se nic nedělo, zato na protilehlém se občas zvedlo hejno 4-5 ptáčků a přistálo o pár metrů dál. V dalekohledu jsem je poznal jako kulíky říční. Problém je, že se stále zdržují na druhé straně a ani po dvou hodinách se nedostali na vhodnou vzdálenost.

                Takhle to tedy nepůjde. Příště nemůžu čekat v úkrytu, ale musím je aktivně sledovat. Kulíci mi dovolili se přiblížit pomalou chůzí poměrně blízko, ale na dobrou fotku to nestačilo. Popolétli o kus dál a já se musel zase přibližovat.

                Při dalším focení jsem se oblékl komplet do maskovacího, stativ upravil na co nejmenší výšku a šupky na kolena a plazením plížením vpřed. Tohle by mohlo fungovat. Posunuji se po ztvrdlém blátě, před sebou posouvám foťák na stativu. Snažím se vyhýbat ostrým stéblům rákosu a stopám pneumatik traktoru, ve kterých je hlína o poznání vlhčí.

                Voda zase trochu ustoupila a tak je blátivý pruh mezi obilím a vodou široký kolem pěti metrů. Posouvám se pomalu dál, už slyším klesavé „piu, piu“. Za suchými stébly vidím cupitajícího kulíka. Ještě kousek a bude v záběru. Opřu se o ruku a „chruuuup mlask“. Brada se mi zastavila o bláto a mezi prsty pravačky cítím lepkavé mokro. No paráda! Ztvrdlá krusta se prolomila a ruka mi zajela do bahna až po rameno. V rákosí se poplašeně ozývá „piu, piu“ a kulíci mizí v dáli.    

                Vyprostím se z léčivého bahna, ruku se snažím očistit alespoň do té míry, abych si neupatlal foťák víc, než je nutno. Opatrně se přesouvám na pevnější podklad. Slunce pěkně pálí, bláto na ruce tvrdne a žabinec omamně voní.

                Kulíci cupitají mezi rákosím a je obtížné je sledovat. Po pár minutách dostávám do hledáčku jednoho společně s odrostlým mládětem. Cvakání spouště je nijak neruší. Otáčím kameru pro lepší kompozici, přeostřuji na dalšího.

                „Pane, vyfotíte mě taky?“ Ozve se směrem od silnice. „A když si sundáme triko?“ doplňuje druhý hlásek ten první. „A když obě zapózujeme?“ Koukám jako blázen, co se děje. Po silnici si to na kole štrádují dvě postpubertální slečny. Na tom bahně si mě v pohodě všimly, tady maskování moc nepomáhá. Že bych přestal fotit přírodu a vrhnul se na akty? No, kulíci jsou pryč a slečny na kolech taky.

                Posouvám se na jiné místo, trochu do kopce, kde nehrozí další bahenní lázeň. Před sebou mám poměrně široký pás břehu s minimem rušivé vegetace. Kulíci se dostavují po deseti minutách. Plazením se pouštím blíž. Spoušť lehce cvaká a slunce se schovává za mraky. A jak to vypadá, dneska už nevykoukne. Z pouzdra vytahuji blesk, na který nasazuji better beamer. Nastavit hodnoty je otázka půlminuty. Přesouvám se za hejnem, co mezitím popoběhlo kus nalevo. Ani přiblesknutí kulíky nijak neplaší. Trochu koriguji hodnoty pro expozici. Číhám na záběr, kdy se kulík nebude schovávat za rákosí.

                „Tý vole, Karle, čum na to dělo!“ ozve se opět od silnice. Tam dva týpci na kolech, oblečení do pestrých a hodně obtáhlých dresů koukají na mě, jak se válím v bahně. A stojí. Karel je naštěstí nemluva a nijak nic nekomentuje, jen hlasitě srká z cykloláhve. Zvuk jako od nosorožce. Prostě Okawango. Ten druhý ještě rozvíjí teorii, jak by s tímhle „dělem“ jezdil na kole. Karel dosrkal, zavrzaly pedály a oba mizí v zatáčce. Netušil jsem, jak jsou tyhle silnice frekventované a jak i v maskování jsem na blátě z daleka vidět.

                Plazení je už má přirozenost. Mistrně se vyhýbám podezřelým místům, rozkládajícímu se žabinci i ostrým ulomeným rákosovým stéblům. „Jau! Sakra!“ Bodlák. Tak tomu jsem se nevyhnul. Kupodivu tu je minimum dotěrného hmyzu. Nic mě nežere a ani necítím, že by mi něco běhalo pod trikem, nebo že by se snad nějaká pijavička přisála.

                I když se zatáhlo, je pěkné horko, tady umocněné ještě schnoucím bahnem. I lehké maskování (triko kalhoty, kukla) hřeje jako zimní výstroj. Od silnice zaznělo nějaké klapnutí. Kulíci se mě už nebojí, zvykli si. Nicméně si udržují jistou vzdálenost, ale to již není překážka. Fotky plní kartu, blesk blýská a padající soumrak pomalu končí dnešní focení.

                Vyškrábu se na nohy, odloupu z oblečení kousky bláta a nějaké zaschlé řasy, zabalím techniku a mířím k silnici. Tam za křovím stojí nějaké auto. Policejní auto, jak vidím z větší blízkosti.

                „Občane, co jste tam dělal?!“ houkne na mě ruka zákona, opřená o kapotu. „Fotil“ odpovídám. To přece musí být jasný, když se táhnu s kamerou a stativem. „A co jste tam asi tak fotil?“ Pokračuje ruka zákona. Nenapadá mě žádná inteligentní odpověď, tak popravdě přiznávám: „Ptáčky?!“. „Si dělejte srandu z někoho jinýho..!“, pravila ruka zákona a nasoukala se za volant a s prohrábnutím kol mizela v dáli.