Nový druh, nová láhev. Na větvičce přistál rybařík jižní. Chvilku se rozhlíží a pak se vrhne za kořistí dolů k hladině. Znovu usedne na větvičku, ale vzápětí odlétá, vyplašen vynořeným hrochem. K prvnímu hrochovi se přidává druhý a třetí, jejich frkání duní vzduchem a rozevřené růžové tlamy svítí v šeru.

Jiná situace je v divočině. Na řece Chobe se s lodičkou můžete ke slonům dostat velmi blízko. Tak blízko, že slony i cítíte. Skupiny slonů se krmí trávou na březích a fotografů si nijak nevšímají. Na Zambezi zase sloni přetahují z pevniny na ostrůvky za chutnější potravou a tak není nouze potkat je při brodění řeky mezi ostrovy.

Hledíme si z očí do očí. On s drzým pohledem a poškubávajícím svalstvem, já se směsí strachu a zvědavosti. Hora svalů přežvykuje a nespouští mě z očí. Jeho sebejistota je podepřena dalšími svalovci za jeho zády. Zřetelně cítím jejich pach. Kdybych se natáhl, dokázal bych ho zatahat za rohy. A toho na druhé straně auta plácnout přes zadek. To by bylo asi to poslední, co bych v životě udělal.

Na obloze se objeví malý bod, který se vytrvale přibližuje. Klapot rotoru zesiluje a z malého vrtulníku se naklání chlap v uniformě s dalekohledem u očí a s puškou na kolenou. Bernet zastaví landrover tak, aby na nás tři uvnitř bylo dobře vidět. Chlapík nás chvilku pozoruje, pak mávne a vrtulník se nakloní na stranu a odlétá.

Chlápek z člunu od Pabla vyskočí s puškou na břeh a okoukne nejbližší okolí. Když se vynoří z džungle, dává pokyn a na břeh můžou i ostatní. Zastávka je krátká a nikdo zbytečně nemluví. Dolít benzin, vypustit močák, protáhnout nohy, napít se, sníst hrst vařených fazolí s několika plackami a už „staroch“ startuje motor a pomalu kormidluje na volnou řeku.

Big Five, Velká pětka, tak je označováno pět úžasných afrických zvířat, dříve lovených právě pro obtížnost lovu a svou nebezpečnost. Dnes jsou tato zvířata na výsluní zájmu návštěvníků národních parků, možná i na úkor jiných zajímavých obyvatel rozsáhlých savan, či buše. A tady jsou - Levhart skvrnitý (Panthera pardus), Lev africký (Panthera leo), Slon africký (Loxodonta africana), Nosorožec bílý i černý (Ceratotherium simum, Diceros bicornis) a Buvol africký (Syncerus caffer).

Vstříc nám se blíží hradba vzrostlých stromů na jednom větším ostrově. Henry začne stoupat, ale jakmile jsme za ostrovem, postaví vrtulník na špičku, otočí ho do protisměru a začne se k ostrovu přibližovat bokem. Když si vrátím žaludek tam, kam patří, pátrám, co je za tou prudkou změnou směru. Ve sluchátkách zazní jen stručné „elephant“ a pilotova ruka naznačí směr.

Oči mě pálí a slzy brání ve výhledu.  Když kouř vyvětrá stropním otvorem, pokračuje další část očisty. Z kravského rohu, který každá žena dostává při změně účesu z dívky na dospělou ženu, nabírá směs másla, okrové hlinky a vonných bylin. Nedokážu určit, jestli to tak pronikavě voní, nebo pronikavě smrdí. A tuhle červenou směs poctivě roztírá po celém těle.

Takhle mi to vyprávěli lidé ze Zimbabwe, žijící raději v Botswaně. Nicméně po příletu do Zimbabwe připomínalo volby jen pár potrhaných volebních plakátů přitlučených na stromech, či povalujících se v prachu cest. Ve Victoria Falls byl klid, nikdo neslavil, nikdo netruchlil, nikdo nedemonstroval. Povolební atmosféra na mě působila dojmem, že volby tu jsou každému naprosto volné.

„…když se chlapec narodil, dostal od otce krávu. A jak chlapec rostl, dostával další a další krávy, od otce, či strýců. To je důležité, protože záleží na tom, kolik kluk vlastní krav. Když dosáhne věku osmnácti, devatenácti let, tedy věku, kdy si vybírá nevěstu, vlastní tak osm, nebo deset krav a jednoho býka.