Big Five, Velká pětka, tak je označováno pět úžasných afrických zvířat, dříve lovených právě pro obtížnost lovu a svou nebezpečnost. Dnes jsou tato zvířata na výsluní zájmu návštěvníků národních parků, možná i na úkor jiných zajímavých obyvatel rozsáhlých savan, či buše. A tady jsou - Levhart skvrnitý (Panthera pardus), Lev africký (Panthera leo), Slon africký (Loxodonta africana), Nosorožec bílý i černý (Ceratotherium simum, Diceros bicornis) a Buvol africký (Syncerus caffer).        

               Hledíme si z očí do očí. On s drzým pohledem a poškubávajícím svalstvem, já se směsí strachu a zvědavosti. Hora svalů přežvykuje a nespouští mě z očí. Jeho sebejistota je podepřena dalšími svalovci za jeho zády. Zřetelně cítím jejich pach. Kdybych se natáhl, dokázal bych ho zatahat za rohy. A toho na druhé straně auta plácnout přes zadek. To by bylo asi to poslední, co bych v životě udělal.

                 Neustále si v duchu opakuji: „Na rozdíl od slona a nosorožce buvol nikdy na automobily neútočí. Na rozdíl od slona a nosorožce buvol nikdy na automobily neútočí. Na rozdíl od…..“. Jako by mi Jared četl myšlenky, šeptem prohodí: „Nebýt v autě, tak už jsme všichni mrtví“.

               Buvol patří do kategorie nervních zvířat a svalnaté tělo se špičatými rohy je řízeno podezřívavým mozkem, který jakýkoliv podnět poměrně rychle vyhodnotí jako útok. Tady mu říkají „Černá smrt“ a společně s hrochem má na svědomí nejvíc úmrtí lovců, nebo návštěvníků safari.

                A tak si dřepíme v plechovce bez střechy, obklopeni stádem buvolů, které se pomalu šine kolem nás. Tisíce kopyt víří prach, kterým se prodírají paprsky ranního slunce. Občas se ozve zafrkání, dutý úder kopyta, nebo tiché zabučení.  Hejna klubáků mají hody a se štěbetáním přelétají mezi jednotlivými kusy za lepší potravou. Bůvolí ocasy kmitají vzduchem ve snaze odehnat dotěrné mouchy. Zvířený prach houstne tak, že slunce viditelně pohaslo.

                Buvol africký je velké a silné zvíře. Samci mají srst šedočernou, samice jsou světlejší. Váha buvolů kaferských se pohybuje mezi 500–910 kg. Samice jsou drobnější. Rekordním jedincem byl samec vážící 1 000 kg. A na tomto mohutném těle sedí tvrdá hlava se zahnutými rohy, které se na čele stýkají a tvoří tak kostěný štít, který neprostřelí ani kulka z pušky. Tahle výzbroj je stejná u obou pohlaví.

                Buvoli mají dobře vyvinutý čich, ale mnohem slabší zrak a sluch. Proto někdy napadají pohybující se předměty, zvlášť když vítr vane směrem od nich a oni nemohou větřit, zda jim nehrozí nebezpečí.

                Mnoho zvuků, které buvoli vyluzují, se podobá domestikovanému skotu, ale zvuky jsou hlubší. Při agresivním chování buvoli dunivě „vrčí“. Krávy vydávají skřípavý zvuk, když hledají telata. Ta používají podobný hlubší zvuk, když jsou v tísni. Dospělí jedinci se při pasení ozývají různými skřeky a troubením. Se stádem komunikují i postoji a pohyby.

                Jsou to společenská zvířata vytvářející stáda o velikosti 15-2000 jedinců. Mají vyvinuté sociální chování a jsou schopni pomáhat svým druhům, kteří se dostanou do potíží. Byly zaznamenány případy, kdy se stádo vrátilo ke zvířeti, které bylo napadeno lvy a překvapené lvy rozehnalo. Stejně tak přizpůsobují rychlost stáda tomu nejpomalejšímu jedinci. Stáda vedou krávy a celé stádo spolupracuje při obraně. Shluknou se kolem mláďat a nejsilnější dospělí jsou na okrajích stáda. Mladí býci přibližně ve 2 letech odcházejí od stáda a tvoří samostatné pánské skupiny, které se ovšem zdržují poblíž rodného stáda a také je někdy pomáhají bránit. Staří býci jsou samotáři, ale stejně jako mladí se zdržují poblíž stád.

               Buvol je považován za jedno z nejnebezpečnějších zvířat v Africe. Pokud je buvol postřelený, je velmi nebezpečný. V takovém případě, nebo i když je jenom vyrušený, odchází do křoví nebo rákosí, kde čeká na svého pronásledovatele. Někdy ho dokonce obchází, vrací se po své stopě a útočníka napadne zezadu. Protivníka se snaží nabodnout na rohy. Pokud se mu to podaří, několikrát svou oběť vyhodí do vzduchu a pak ji rozdupe. Pro člověka bývá útok buvola zpravidla smrtelný. Útočící býk dosahuje rychlosti skoro šedesáti kilometrů za hodinu, a pokud je stádo vyrušeno, běží "hlava nehlava" pryč od místa, odkud rušivý zvuk vyšel. Buvoli také někdy sami napadají lvy a hlavně lvíčata. Byl pozorován případ, kdy buvoli dvě hodiny proháněli lvy, kteří zabili mládě z jejich stáda.

               Buvoli žijí v bažinatých a záplavových oblastech, na pláních i v lesích.  I když jinak buvoli nejsou příliš nároční na prostředí (žijí až do výšky 4 000 m n. m.), potřebují denně přístup k vodě. Rádi se chladí válením v bahně nebo ve vodě, za denního horka odpočívají ve vysoké trávě. Tito přežvýkavci jsou důležitou složkou ekosystému, protože stáda buvolů spasou hodně vysokou trávu, a tak ji zpřístupní dalším druhů, které upřednostňují spíše nízkou trávu. Po buvolech přicházejí na pastvu zebry, po nich pakoně a úplně u země spásají trávu antilopy.

                Zvířený prach pomalu usedá, slunce získává opět svoji sílu. Zem kolem nás je pokryta tisíci otisky kopyt a stovkami hromádek trusu. Opoždění jedinci běží kolem auta ve snaze dohnat stádo. Frkání a bučení se pomalu rozplývá v dáli. Tohle bylo velmi blízké setkání.