„Vidíš, sáhibe, naja tančit“, huláká Indar a zuby se mu v úsměvu lesknou na slunci. Kobry se pohybují naoko líně, rozvláčné pomalé pohyby, které vůbec nenaznačují tu mršťnost, s jakou dokáže had zaútočit. Když Indar zase přetáhnul podle něj línou kobru píšťalou, ta z vedlejšího košíku se nahnula jen nepatrně víc takovým pomalým, ale cíleným pohybem.

Vpředu se znenadání objevil vzdušný vír, vysoký jistě přes čtyřicet metrů. Jeho trasu dobře ukazuje prach, který je nasáván ze země v bláznivě rychlé rotaci, aby byl vysoko vyvrhnut z tohoto reje do klidnějšího ovzduší. Naštěstí tornádo udržuje celkem stabilní směr rovnoběžně s námi. Je to úžasný zážitek, být zcela obklopen nespoutanými silami přírody, vzdáleni od nich sotva pár kilometrů. Před námi tornádo, nalevo činná sopka, předvádějící své další čarokrásné představení.

Technická přestávka, motor musí vychladnout. Sedím v prachu, opřený o bágl a házím slepici kousky placky. Kouká na ně ze všech stran, kroutí hlavou, zahrabe pařáty a když je placka řádně vyválená, začne do ní klovat. Slunce pálí tak, že motor vychladne snad až se setměním. Ospalá nálada zavládla v celé vesnici. I ten prach se víří tak nějak líně. „Aůů“, ta mrcha slepice mě klovla do ruky. Hodím jí zbytek a jdu někam vyžebrat čaj.

Kouká do pasů a luští exotická jména. Já koukám po místnosti. Dveře bez kliky, zato se zámkem, které byly vykopnuty a dřevěné třísky vlepeny zase na místo, samozřejmě i s tím zámkem, aby se dveře mohly znova zabouchnout. Regály stlučené z nehoblovaných latí a prken, na nich nějaké štosy papírů v růžových deskách. Čtyři rozdílné židle, pokroucený stolek prohnutý pod kvantem spisů. Průvan otáčí stránky protokolů, všechny vypadají stejně, jen razítko, velké a červené je na různých místech.

Připlouváme k ostrovům. Jsou to rozeklaná skaliska obývaná koloniemi tuleňů, tučňáků a kormoránů. Kdysi dávno to byly vrcholky pohoří. Je tu vidět dobře vrásnění i bývalé říční koryto s usazenými sedimenty. Při posunech zemské kůry zaplavil toto území oceán a vrcholky hor se staly ostrovy. Tyto ostrovy jsou důležité pro zdejší ekonomiku.

Vlak s trhnutím zastavuje. Z okna nevidím žádné budovy, jen zvlněná kamenitá planina. Vagón se vyprazdňuje. O kus dál vpředu na druhé straně stará indiánka pečena ohni kusy nějakého zvířete. Celé osazenstvo našeho vozu kupuje kusy pečeného ovčího masa. Všichni se tím cpou, jsou jím krmeni i kojenci a jiné kusy skopového jsou baleny na pozdější dobu.

Směřujeme k hranicím Nár. parku Chirripó, do "městečka" San Gerardo de Rivas, odkud chceme podniknout výstup na nejvyšší horu Kostariky, Cerro Chirripó, vysokou 3819 m.n.m.. Nejdříve musíme do San Isidra, odkud jezdí dvakrát denně autobus do San Gerarda.

Ospalé ráno. Slunce kreslí krásné ornamenty po okolních kopcích a rozpouští svými teplými paprsky namodralý opar. Zajdeme na snídani. Seňora María nás ráda vidí a během chvilky jsou na stole křehké placky s medem a kouřící hrnky čaje. Několikrát se ujišťuje, zda nám opravdu chutná a nakonec se zeptá, zda přijdeme i na oběd. Přitakáme a jí se rozzáří očka výhledem na jistou tržbu.