Nečekaná možnost expedice do Jižní Afriky vyvolala mnoho otazníků ohledně fototechniky.  Věděl jsem jistě, že pro fotografování zvěře a zejména ptactva chci používat objektiv, který váží téměř 6 kilo, se složenou sluneční clonou měří 54 cm a jeho přepravní pouzdro je vysoké 74 cm. Tady vznikl první problém – Sigmu v přepravním pouzdře nemohu vzít jako palubní zavazadlo do letadla, leda že bych ji odbavil ve zvláštním režimu a po deseti tisících kilometrech a několika přestupech zjistil, že sklo je fuč, případně že v objektivu něco podezřele cinká. Prostě jsem neměl odvahu poslat objektiv bez dozoru. Navíc je pouzdro nepohodlné pro delší přenášení.

                Fotobatoh by řešil problém s nošením a ochranou objektivu, rozměrově je však mimo povolené limity pro palubní zavazadla. A aerolinky jsou poslední dobou docela nekompromisní, takže by batoh letěl stejným způsobem, jako originální pouzdro. Navíc v plánu cesty bylo pěší putování, plavba kánoí, táboření v divočině a s tím spojené zabalení spacáku, vody, jídla a nějakého toho oblečení, což bych do fotobatohu nacpal už stěží.

                Nakonec jsem jako příruční zavazadlo zvolil batoh vojenského střihu od firmy 9-11, který používám při focení na lokalitách doma. Matně jsem si vybavoval, že při koupi na něm byla cedulka „Airlines friendly“, značící rozměry batohu akceptované většinou leteckých společností jako palubní zavazadlo. Vyhledal jsem povolené rozměry zavazadel dle přepravců v jednotlivých segmentech cesty a většinou jsem byl těsně v limitu. Těch pár centimetrů na jednom rozměru půjde ukecat. Když utáhnu kompresní popruhy, batoh bude vypadat menší.

                Původně jsem chtěl objektiv s lenscoatem vézt jen tak volně, maximálně zabalený v teplé bundě.  Následně jsem začal dumat, jestli nemůžu vyrobit dodatečný obal z nějakého dostupného materiálu. První volbou byl neopren. Bohužel, prodejců neoprenu není zase až tolik a cena je poměrně vysoká. Nehledě na skutečnost, že můj e-mail poptávající metráž na delší dobu u příjemce zapadl a když jsem dostal odpověď, do odletu zbývalo jen pár dní.

                Další myšlenky směřovali ke karimatce a jak z tohoto materiálu slepit / sešít vhodný obal. Tuto cestu jsem zavrhl hned ve stádiu pokusu. Obal by byl neskladný a pevnost spojů sporná. Zůstalo tedy u původní myšlenky – objektiv v batohu zabalený v bundě.

                Zcela náhodou jsem četl inzerát na prodej nenošeného chlapeckého neoprenu za 400 Kč. Sázel jsem na možnost využití celé nohavice, ale její obvod byl nevyhovující. Nicméně nápad již byl, teď jej jen zrealizovat.

                Poptal jsem se v půjčovně potápěčského vybavení, zda nemají nějaký poškozený dospělácký neopren, co žralok vyplivl, s důrazem, že potřebuji nepoškozenou jednu nohavici. Chtělo to chvilku vysvětlování, že se nejedná o vtip, že zmínka o žralokovi nebyla myšlena vážně, ano, že opravdu potřebuji nepoškozenou nohavici a odpovědí bylo, ať se stavím a změřím si to.

                Neopren je doma, k němu jsem zakoupil to nejobyčejnější lepidlo za 79 Kč a náklady tak dosáhly částky 279 korun. K tomu bylo zapotřebí nůžek, jehly, tkalounu, suchého zipu a nití. Původní představa byla, že neopren natupo slepím k sobě a na šicím stroji sešiju. Pokusy se strojem nedopadly úplně nejlépe, takže plán B, pěkně všechno ušít ručně.

                Prvním krokem bylo pečlivé rozměření, kde nohavici odstřihnout od zbytku. Musel jsem stříhat i užší konec, aby zde byl dostatečný prostor pro bajonet objektivu i s krytkou. Odpovídající rozměr kolečka jsem vystřihl ze zbytku neoprenu a sešil z rubu s nohavicí.

                Dalším krokem bylo rozstřihnutí nohavice až na úroveň stativové patky a tam připravit prostor, kudy bude patka z obalu vyčnívat.

                Asi nejsložitější operací bylo nastavení původního obalu o chlopeň, na které bude druhá část suchého zipu a která bude s dostatečnou rezervou přesahovat přes okraj podélného střihu obalu pod stativovou patkou. Nechtěl jsem chlopeň našít jen tak na obal, dva pětimilimetrové neopreny na sobě by nebyly moc estetické. Vystřihl jsem patřičný tvar chlopně, ostrým nožem upravil hranu, která bude přiléhat hraně obalu a natupo slepil lepidlem na neopren. Lepidlem jsem opravil i trhliny v neoprenu. Přes lepený spoj jsem pro jistotu našil z lícové strany tkaloun.

                S tkalounem jsem si hrál i dál. Následovalo zdlouhavé a jednotvárné obšívání spodní hrany obalu, chlopně a protilehlé strany, včetně otvoru pro stativovou patku. Obšíval jsem to čistě z estetických důvodů, aby se netřepila tkanina z neoprenu. Když už jsem byl v tom obšívání, rovnou jsem našil i suché zipy. Tady jsem musel pečlivě vyměřovat, aby se zipy překrývaly v maximální možné míře. Pokud je obal prázdný, je vidět, že jedna část zipu není kolmo k základně. To je kompenzováno tvarem sluneční clony a zipy k sobě pasují na sto procent.

                Základní část obalu je hotova. Zbývá už jen vyrobit takový domácí „hoodie lens cup“, který bude navlečený na původní krytce a pod hlavním obalem.  Z kolena druhé nohavice, kde je neopren silný jeden centimetr, jsem vystřihl kolečko na spodní krytku. K němu našil obrubu a suché zipy. Na tkaloun nedošlo, prsty jsem už necítil.

                Nyní po expedici mohu prohlásit, že obal se osvědčil. Ochránil objektiv před otřesy, prachem a pískem nejen při přesouvání, ale i při nocování v malém stanu. A navíc obal přinesl i jeden bonus - při focení, tedy když jsem objektiv na stativu přenášel, jsem si obal přehodil přes rameno a centimetr tlustá hmota neoprenu docela efektivně zmírňovala bolestivé otlaky od stativu a hlavy s kamerou.